Těsně před nedávno proběhnuvším Forem 2000 jsem dostala mail od jednoho Gruzína. Psal, že na Forum je pozván také gruzínský prezident Michail Saakašvili a že by mu rád položil několik otázek. Cituji:

„Proč se utrácejí peníze za jednorázové projekty (např. luxusní koncerty) a na výzbroj bezpečnostních složek (netransparentní tendry), když přes tři sta tisíc obyvatel Gruzie trpí žloutenkou typu C a projekty na léčbu rakoviny zajišťuje česká rozvojová pomoc, protože zdravotní péče v zemi je nesmírně drahá?

Proč dodnes neteče pitná voda dvěma třetinám obyvatel v zemi bohaté na vodní zdroje, včetně velkoměst jako Rustavi a Kutaisi? Proč je jedinou institucí, která funguje, ministerstvo vnitra (jak jinak, když dostává minimálně 30x více peněz než ostatní státní instituce dohromady, samozřejmě kromě Ministerstva obrany)?

Proč se vylidňuje země? Proč je lidí v produktivním věku třikrát méně než před 10 lety?“

Otázek, které by gruzínský prezident nerad slyšel, by se našlo víc. Například by těžko odpovídal na otázku, proč nechal tak násilně rozehnat demonstrace, na nichž gruzínští občané protestovali proti výsledkům voleb, které podle jejich názoru jeho moc zfalšovala. Stejnou otázku by bylo možné položit i prezidentům dalších dvou republik jižního Kavkazu, arménskému Serži Sarkisjanovi (a jeho předchůdci Robertu Kočarjanovi) i ázerbájdžánskému Ilhamu Alijevovi. Podle všeho jim je ale nikdo neklade – kdo by si byl ochoten pálit prsty kvůli „dalekým zemím a národům, o nichž skoro nic nevíme“?

Na jižním Kavkaze nevládnou diktatury, to by bylo příliš silné slovo. Představitelé opozice nesedí ve vězení, mohou dokonce zakládat strany a hnutí a kandidovat ve volbách. Jen se nedostanou do zastupitelských orgánů. Je téměř pravidlem, že se s vyhlášením výsledků voleb několik dnů čeká – a v této době probíhají zákulisní jednání, podle něhož se pak výsledky upraví. Zlé jazyky tvrdí, že arménské, ázerbájdžánské a gruzínské úřady čekají, až odjedou zahraniční pozorovatelé, ale myslím, že nemají pravdu. Zahraniční pozorovatelské mise totiž po každých volbách v jihokavkazských republikách pravidelně opakovaly, že sice došlo k nějakým nepravidelnostem, ale vcelku volby proběhly řádně a demokraticky. Není to pravda.

Sledovala jsem jako mezinárodní pozorovatelka několikery volby v Ázerbájdžánu a jedny v Gruzii. Vysílala mě tam malá americká nadace IDEE a musím konstatovat, že jsem viděla něco podstatně jiného než pozorovatelé Společenství nezávislých států nebo mise Organizace pro bezpečnost a spolupráce v Evropě. Moji kamarádi z jižního Kavkazu byli jako pozorovatelé u voleb víckrát než já a potvrdili mi, že hromadné podvody při hlasování a sčítání hlasů jsou v těchto zemích naprosto běžné – například „kolotoč“, při němž po městech jezdí autobusy s „voliči“, kteří nevolí jen jednou, ale odevzdávají hlasy postupně na mnoha různých volebních okrscích.

Při posledních volbách, jichž jsem se na jižním Kavkaze zúčastnila (byly to prezidentské volby v Ázerbájdžánu na podzim 2003), jsem byla členkou téměř dvousetčlenné mise zmíněné americké nadace a naše výprava byla zařazena pod hlavičku OBSE, tvořili jsme třetinu jejích pozorovatelů. To, co jsme viděli na vlastní oči, a to, co o volbách OBSE oficiálně napsala, nás přimělo vydat menšinové stanovisko. Vypsali jsme v příloze desítky podvodů, jichž jsme byli svědky a zpochybnili jsme oficiální výsledky voleb. Výsledkem bylo, že nadace IDEE už nikdy na podobný projekt nedostala peníze, a většina z nás se dostala na „černou listinu“ mezinárodních pozorovatelů, takže nás OBSE už k žádným volbám neposlala.

Myslím, že se tímto strkáním hlavy do písku demokratický svět na jihokavkazských republikách těžce provinil. Prezidenti Alijev, Saakašvili ani Sarkisjan jistě nejsou takoví diktátoři jako běloruský Alexandr Lukašenko – ale autoritativní vládci, kteří nepustí ke slovu zastánce jiného názoru, rozhodně jsou. A že moc, která nebyla demokraticky zvolena, nesleduje zájmy svých občanů ani svých zemí, nýbrž své vlastní, je prostě fakt.

Lze se snadno přesvědčit o tom, že ve všech třech jihokavkazských republikách vládnou nedemokratické poměry – ovšem člověk by tam musel jet, dívat se kolem sebe a mluvit s lidmi, a ne prosedět dva dny na nějaké oficiální konferenci. Je to podobné jako s těmi volbami: pozorovatelé OBSE jezdí z jednoho okrsku na druhý, na každém pobudou hodinku, nebo ani to ne, a pochopitelně žádné podvody nevidí. Jak by mohli? Žádná soudná volební komise přece nebude házet do urny falešné volební lístky ani podepisovat nepřítomné voliče, když tomu přihlíží mezinárodní pozorovatel. Stačí počkat, až pozorovatelé odjedou… Na žádné konferenci přece nebudou referenti mluvit o tom, co by jim mohlo přivodit nepříjemnosti.

Dnes jsou už mocenské poměry ve světě jiné, než byly v devadesátých letech, Evropská unie i Spojené státy mají vlastních problémů až nad hlavu a daleký a problematický jižní Kavkaz v tiché dohodě přenechávají Ruské federaci. Je jasné, že Evropa ani USA problémy jihokavkazských republik nevyřeší – ani nemohou, to je věc tamních občanů. V posledních dvaceti letech však mohl demokratický svět těmto občanům výrazně pomoci tím, že by jeho zástupci poukazovali na nečistý průběh voleb. I autoritativní vládci se snaží předstírat, že jsou demokraté, a dbají (nebo dbali) na mínění Západu. V tom jsme bohužel nenapravitelně selhali.

Petruška Šustrová

Babylon 5/XX, 17. října 2011