O evropské integraci se dá diskutovat různě. Třeba i přes vesmír. Málokdo dnes asi ví, že dokonce existoval projekt „evropského“ (mini) raketoplánu Hermes. Dočkal se však jen minimální realizace – v podobě makety v měřítku 1:1, vystavené v roce 1992 na Světové výstavě v Seville. Dál nedoletěl.

Nejdřív šlo o francouzský projekt motivovaný snahou vyrovnat se, alespoň trochu, Američanům. Francouzi však brzy zjistili, že na to sami nestačí a projekt přešel pod Evropskou kosmickou agenturu (ESA). Ta sice není orgánem EU (a nebyla ani EHS), nicméně většina členů EU do ní patří. Prostě – evropský projekt. Ale ani celá Evropa na jeden malý raketoplán nestačila, nebyly peníze, a v 90. letech to celé vyšumělo nikoliv do vesmíru, leč do ztracena.

Přitom ekonomika EU je nyní zhruba na úrovni americké. Hermes (v řecké mytologii jde o posla bohů) tak ilustruje evropskou neschopnost společně vybudovat něco náročného a funkčního, zvláště pokud se na uskutečnění dané vize mají vzájemně dohodnout „suverénní státy“. I v případě raketoplánu Hermes se handrkovaly, kdo co udělá a kdo co zaplatí, tak dlouho, až dokázaly zplodit jen onu maketu.

Sám proces evropské integrace se nyní nalézá v hluboké krizi, patrně, přes všechny slavnostní summitové řeči, nastane zpětný chod, rozvolnění, ještě větší guláš. Přitom v době plánování „posla bohů“ Herma Evropu spolehlivě chránil americký obranný deštník, na který si teď bude muset pořádně připlatit. A kdo ví, jak nakonec NATO dopadne. Nejde totiž jen o „skrblíka“ Trumpa, ale i o diktátorského Erdogana – vždyť Turecko disponuje druhou největší armádou v Alianci.

Bohužel, skoro všechny diskuse o evropské integraci zpravidla zapomínají nejen na vesmír, nýbrž i na pozemskou geopolitiku. Když EU představovala západní cíp evropského kontinentu, jenž se s vydatnou pomocí USA bránil komunistické expanzi, nikoho moc nenapadlo, aby se bil v prsa a volal po větší suverenitě – tedy, až na Francouze. Pád komunismu a následný vývoj nicméně zásadně proměnily mocenskou scénu. Bipolaritu nahradila (americká) unipolarita, kterou však nyní střídá multipolarita. Zkrátka a dobře, buď se EU dokáže stát plnohodnotnou mocností, nebo krutě zapláče.

Ale zpět do vesmíru – dnešní mocnost musí být schopná samostatně operovat na oběžné dráze, nejen „vědecky“ či „komerčně“, jak to ESA, zejména díky (převážně) francouzským raketám Ariane a blízko rovníku položenému kosmodromu ve Francouzské Guayaně (francouzském zámořském území v Jižní Americe) trochu dovede, ale i vojensky. Jinak se nejedná o mocnost, přičemž hranice mezi vědeckým a vojenským kosmickým výzkumem je pochopitelně široká. I ona původně bytostně pozemská geopolitika dávno vyrostla až do vesmíru a běžně se už píší disertační práce věnované astropolitice.

Výhled do budoucna hvězdářským dalekohledem je tudíž asi jasný, leč zároveň i temný: buď „více Evropy“, poněvadž pouze silné mocenské centrum dovede zařídit EU bezpečnost včetně jejího jištění z vesmíru, nebo kolonizace „starého kontinentu“ silnějšími hráči zvenčí.

Evropa by se pak podobala supernově. Od „rozprsku“ v 16. století, kdy evropské státy postupně ovládly skoro celou zeměkouli, k postupnému smršťování do podoby bílého trpaslíka, na němž si posléze smlsnou jiní, mezitím vyrostlí vetřelci. Kteří? Těžko přesně říci, a vůbec nemusí jít o Rusko. Vždyť třeba Indie, na rozdíl od EU, vyvíjí vlastní raketoplán…