Na Severozápadě, asi tak na míli daleko od úpatí průsmyku Chieng Dong, se nachází malá vesnice Černých Thajů. Jmenuje se Hua Tat.
Vesnice je sevřena v úzkém, dlouhém údolí, a ze všech stran ji obklopují vysoké hory. Na konci údolí pak leží jezírko, jehož voda snad nikdy nevyschla. Okolo něj rozkvétají vždy na podzim plané chryzantémy, z jejichž zlaté žluti až přechází zrak.
Z huatatského údolí se dá vyjít různými cestami. Ta hlavní je plná kamení a široká tak akorát, aby jí prošel buvol. Po obou jejích stranách roste bujná vegetace, několik druhů bambusů, garcinie, mangovníky, a snad stovky nejrůznějších druhů popínavých rostlin, jejichž jména snad ani nelze všechna znát. Do této cesty již otisklo své šlépěje mnoho lidí. Traduje se, že tudy kdysi šel i jeden král.
Do údolí Hua Tat zasvítí slunce jen málokdy. Po celý rok se tu vznáší stříbřitý opar, v němž se lidé i zvířata mění jen v nejasné siluety. Atmosféra jako stvořená pro neuvěřitelná vyprávění.
Staré příběhy se v Hua Tat znovu vynořují na světlo, připomínajíce divoké květiny s matně žlutými kvítky, drobnými jako knoflíky, body rozesetými všude kolem ohrad a podél pěšinek. Místní muži převalují tyto kvítky v ústech při pití pálenky, a nikdy se pak neopijí. Neméně se podobají i bílým oblázkům, cudně ležícím na dně potoka, protkaným červenými žilkami, tenkými jako nitky. Zdejší ženy mají rády tyto kamínky. Sbírají je a schovávají v teple svých halenek po sto dnů. Posléze je skryjí do matrace, kterou rozestelou pro svého muže. Tvrdí se totiž, že manžel spící na takové rohoži nikdy nepomyslí na jinou ženu.
Vesnice Hua Tat leží mimo hlavní cesty. Lidé tu žijí prostě a bezelstně. Obživu jim zajišťuje namáhavá práce na žďářených políčkách. Ani lov divoké zvěře tady není lehký. Navzdory těžkému životu však vesničané dokážou být štědří i pohostinní.
Přijdete-li snad někdy do Hua Tat, nejspíš vás pozvou k posezení u kuchyňského ohně a vzápětí pohostí kořalkou z buvolího rohu a vysušeným masem lesní zvěře.
Projevíte-li se jako nestranný host s otevřeným srdcem, možná vás hostitel počastuje i některým z oněch starých příběhů. Možná ty historky až příliš často pojednávají o lidském trápení a bolestech, nicméně právě porozumění takovým bolestem může v člověku probouzet smysl pro morálku, ctnost i lidskost.
Ti, o nichž se tu vypráví, už dávno nežijí. Jejich ostatky splynuly s půdou, nebo z nich zbyl popel. A přesto, jejich duše nadále poletují nad střechami zdejších kolových domů.
Jako občasné závany větru.

Největší zvíře

V té době žil v Hua Tat cizí pár, a nikdo nevěděl, z jakého muangu se sem vlastně přistěhovali. Postavili si dům na okraji vesnice, spíš za ním, poblíž lesa duchů. V domě žili jen oni, manželé v pokročilém věku. Ať šli kamkoli, vždy jen spolu. Žena zůstávala stále zamlklá, za celý den ji nikdo neslyšel vyslovit jedinou hlásku. Její muž byl vysoké postavy, hubený jako lunt, se svraštělou tváří, s nosem zahnutým jako ptačí zobák. Měl matné, zapadlé oči, v nichž se občas mihly nejasné, fosforově chladné záblesky.
Ten muž platil za vyhlášeného lovce. Jako by hlaveň jeho pušky měla sama oči. Kdykoli ji pozvedl, bylo téměř jisté, že zastřelí ptáka nebo nějaké lesní zvíře. Za jejich domem se vršily hromady ptačího peří a zvířecích kostí. Kupy peří z oškubaných ptáků měly mdle černou barvu jako tuš, a hromady kostí zase barvu vápence s tmavě žlutými skvrnami od morku. Ty páchnoucí kupy časem narostly do velikosti mohyl. Jako by ten stařec ztělesňoval samu Lesní smrt. Ptáci i lesní zvěř se ho báli. Lovci z Hua Tat mu dílem záviděli, dílem je dráždil. Nikdy neušetřil život jediného tvora, který se ocitl v dostřelu jeho pušky. Někdo dokonce tvrdil, že ho na vlastní oči viděl zastřelit tančícího páva. Tančícího páva, pěkně prosím: s hlavou vypínající se jako rýžové stéblo, s ocasem rozloženým do půlkruhu, hýřícím barvami, které se rozzářily jako zlato, ledva na něj dopadly sluneční paprsky, s nožkama ladně přešlapujícíma dokola. Jen páv v milostném vytržení se dokáže natřásat tak rafinovaně. Inu, tančící páv – a přesto: paf! A pažba starcovy pušky lehce cukla dozadu a z ústí hlavně vyšlehl malý červený plamínek. Páv padl na břicho, a jeho duhové perutě potřísnila krev. Pak přišla starcova žena, ponurá sušinka, aby mlčky páva oškubala a strčila ho do koše na zádech.
Nicméně, za celý život dokázal ten člověk ulovit jen ptáky a menší zvěř. Ještě nikdy se mu nepodařilo zastřelit větší zvíře, které by vážilo aspoň nějakých tři sta kilo. Jeho puška uměla zastřelit jen malé hloupé zvíře. A to starce znepokojovalo.
Všichni z Hua Tat se drželi od starého páru daleko, nikdo s nimi nemluvil, nikdo se s nimi nestýkal. Jakmile je lidé spatřili, hned stáčeli krok, aby se jim vyhnuli. Tak žil starý lovec dál osaměle, jen se svou mlčenlivou ženou.
Na konci toho roku se lesa zhostil zvláštní neklid, stromy chřadly, ptáci zmizeli beze stop, a v lese se neobjevila jediná stopa nějakého zvířete. Ještě nikdy se lidem v Hua Tat nevedlo tak těžce. Začalo se šuškat, že přišel Thenův trest. Také starý lovec se ženou měli potíže s obstaráním stravy, bezvýsledně pročesávali celý les. Muž zažíval takovou situaci prvně v životě. Po celé tři měsíce nevyšel z jeho pušky ani výstřel. Vstával s ranním kokrháním a s flintou přes rameno pak bloudil až do pozdního večera. Jeho žena vyzábla a už neměla dost síly, aby s ním také mohla takhle dál chodit. Proto zůstávala doma a zažíhala ohniště, čekajíc. Plamen jejího ohně se zvedal jako zasmušilý přízrak. Ani neměl červenou barvu, spíš jako by plápolal zelení, jakou mají vlčí oči.
Tenkrát už byl stařec z domu celý týden. Toulal se lesem a padal únavou. Kolena se mu podlamovala. Svaly měl ochablé a změklé tak, až se zdálo, že by je člověk mohl rozmáčknout jako lesní pijavice nalité vysátou krví. Třebaže se trmácel všude možně, dosud nenarazil na jediné zvíře. Dokonce nespatřil ani jediného květozoba nebo motýla. Ztrácel orientaci a propadal panice. Copak Then opravdu trestal lidi, jak se povídalo?
Byl už tak vyčerpaný, že mu nezbylo než se dovláčet zpět domů. Když večer dorazil k potoku před vesnicí, zastavil se a zahleděl se směrem ke svému domu. V domě zjevně hořel oheň, zelenavý oheň, jeho žena tedy jistě ještě byla vzhůru a čekala na něj. Lovec zavřel oči, svoje matné, zapadlé oči. Na chvíli se zamyslel. A pak se obrátil zpět k lesu a pomalu vyšel. Jeho nos totiž zavětřil pach zvířete… Usmálo se na něj štěstí! Spatřil ho. Byl to páv, natřásající se páv. Lehce posouval nožky doprava, s ocasem roztaženým do půlkruhu, a zase se stáčel doleva. Jak nádherně zářil jasně zelený odlesk peří na jeho hlavě! Stařec pozvedl pušku: Prásk! Zbraň vystřelila. Uslyšel strašný, pronikavý výkřik. Rozeběhl se ke střelenému zvířeti. Místo něj tam však ležela jeho žena. Vyšla mu k lesu naproti, v ruce ještě třímala paví péra.
Lovec se sesunul k zemi a tváří padl přímo do krvavé kaluže na vrstvě zahnívajícího, štiplavě páchnoucího listí. Ten pach připomínal myšinu.
Jeho ústa vypustila zvuk podobný zachrochtání. Ležel tam dlouho. Černé mraky klesly níž, v potemnělém lese se rozhostilo horečnaté dusno. K ránu se stařec probral a naráz vyskočil jak veverka. Napadlo ho, že by tělo své ženy mohl použít jako návnadu, na niž by mohl ulovit nějaké zvíře, bez pochyby největší zvíře svého života. Lehl si do křoví na dosah od zatuchávající mrtvoly své ženy, nabil pušku a napjatě vyčkával. Avšak Then ho potrestal. Nepřišlo k němu žádné zvíře, pouze smrt.
Tři dny nato našli lovcovo zkroucené tělo a odtáhli jej z lesa. Na jeho čele zela jasná díra po kulce, která mu projela hlavou. Tak se mu podařilo ulovit největší kořist svého života.

Bua

V Hua Tat žila podivná žena jménem Lo Thi Bua. Ve vsi ji nikdo ani nepozdravil. „Je to ďáblice! Nepřibližujte se k ní!“ Takhle radily všechny ženy svým dětem a vnoučatům. Takhle varovaly i své manžele.
Bua byla půvabná, mladá, vysoká, s pěkně rostlými boky, pevné postavy, s vnadným měkounkým poprsím. Vždycky měla na tváři úsměv. Zkrátka z ní vyzařoval šarm, kterým si dovedla získávat lidské srdce.
Žila sama se svými devíti dětmi. Nikdo nevěděl, kdo je jejich otcem. Ani ona sama neznala přesně otce každého z nich. Postupně za ní přicházela spousta mužů, leč všichni do jednoho ji potom zase úplně stejně opouštěli. Mezi nimi mladíci, jimž sotva přestalo téci mléko po bradě, natož aby si mohli troufnout být otci, ale také zběhlí postarší muži, anebo třeba udatní lovci, vyhlášení skrblíci… Každý za ní přišel po svém, každý ji pak po svém i opouštěl. Ve věci lásky jsou muži vychytralí a nezodpovědní, zatímco ženy důvěřivé a příliš oddané. Bua oplácela každému muži, který za ní přišel, svou náruživostí, a jakmile ji opustil, svou nevšímavostí. O všechny děti, jež přivedla bez otce na svět, se beze zbytku starala. Citově se neuvázala k žádnému z mužů ve vsi. Vedla svůj nestydatý život všem na očích. Brala vůbec ohled na to, co si o ní povídají? Kdo ví.
Bua a její početné děti žily spokojeně, ve shodě, jakkoli nuzně. Ostatní ženy v Hua Tat se nad ní pohoršovaly a cedily mezi zuby pohrdavé poznámky. Bez pochyby se jí bály. Mužům se stala předmětem vtipů i jejich vilné touhy. Sedávali bok po boku u kuchyňského ohně a při řečech o ní uslintávali koutky úst, zatímco v očích se jim blýskaly smyslné jiskřičky.
V Hua Tat žili všichni ve spořádaných rodinách. Všichni do jednoho se museli držet tradičních zvyklostí, ženy měly muže, děti měly otce. Ještě nikdy se mezi nimi neobjevila tak obludná rodina: žena bez manžela! děti bez otce! devět dětí! Devět dětí, a žádné se nepodobá druhému z nich. Výsměšné komentáře se šířily vesnicí jako nákaza. Do žen jako by se pustily blechy, muže pro změnu posedaly horečnaté stavy… Nejvíc se užíralo ženské osazenstvo vesnice. Manželky naléhaly na své chotě, aby nějakým uspokojivým způsobem celou věc vyřešili. Buď by měli Buu vyhnat z obce, anebo jí alespoň najít otce pro její děti. Proč by lidé v Hua Tat měli dál trpět takovou rodinu mezi sebou? Vždyť její děti časem vyrostou, budou se pohybovat mezi ostatní mládeží ve vsi, a rozvrátí všechny tradiční pořádky.
Mnohokrát zamýšlená schůze mužů v Hua Tat se však neuskutečnila. Řada z nich totiž cítila vlastní vinu na celé situaci. Hryzalo je svědomí. Nikdo z nich se ovšem neodvážil přiznat své otcovství u některého z Buiných dětí. Báli se vyřídilky svých věrných a prchlivých žen. Báli se veřejného odsouzení. Ale vůbec ze všeho nejvíc se báli toho, že by pak mohli skončit v bídě.
Onoho roku, nikdo neví proč, se v lesích kolem Hua Tat urodilo nevšední množství jamů. Vesničané chodili vykopávat jejich obří hlízy, šlo to navíc hladce. Kypré hlízy měly poněkud suchou vůni, zato výživnou až šťavnatou chuť, na jazyku se skoro rozpadaly, a přitom na patře chutnaly trochu štiplavě, leč lahodně. Také Bua chodila se svými dětmi kopat jamy. Les byl tenkrát štědrý a laskavý ke všem bez výjimky.
Jednoho dne, když se Bua s dětmi opět vydaly do lesa vykopat nějaké jamové hlízy, vyhrabaly ze země otlučený kameninový džbán. Měl omšele hnědou barvu, zjevně ho poznamenal čas. Bua odstranila hlínu z ústí džbánu, a ke svému překvapení uvnitř nádoby spatřila plno blyštivých prutů ze zlata a stříbra. Ohromená Bua se celá rozechvěla, podlomila se jí kolena, poklekla a z očí jí vyhrkly slzy štěstí. Děti stojící okolo na ni vylekaně hleděly.
V jediném okamžiku se z chudé a opovrhované ženy stala nejbohatší osoba ve vesnici, ba v celém muangu.
Teď už se nemuseli muži z Hua Tat scházet, aby Bua soudili. Postupně jeden za druhým přicházeli k jejímu domu, aby se přihlásili o svého potomka. Věrné a prchlivé manželky najednou nutily své chotě, aby se hned přihlásili o dítě, které s ní možná počali. Zčistajasna se ukázalo, že otců není jen devět, a není jich dokonce ani dvacet. Postupně se jich totiž přihlásilo snad padesát. Jenomže Bua žádného z nich neuznala za otce některého ze svých dětí. Nicméně každý, kdo přišel, si aspoň odnesl dárek pro svou řádnou manželku.
Na konci toho roku se Bua vdala za jednoho lovce. Muže mírné, hodné povahy, jenž byl už vdovcem a sám děti neměl. Možná teprve tehdy zažila lásku, protože při svatební noci uronila slzy štěstí. Pro žádného z předchozích mužů jí předtím neskápla ani slza.
Bua pak se svým řádným mužem čekala další, už desáté dítě, leč nedokázala ho porodit v nové situaci, jako spořádaná manželka ve stavu materiálního dostatku. Zemřela v porodních bolestech, zabalená do hřejivých přikrývek.
Buina pohřbu se zúčastnilo celé Hua Tat. Šli se s ní rozloučit jak muži, tak ženy, dokonce i děti. Všichni už tehdy Bue odpustili. Kdo ví, možná že odpustila i ona jim.

Zapomenutá země

Starého Lo Van Panhe znali dobře všichni v Hua Tat. Bylo mu už přes osmdesát, ale zuby měl pořád jako sedmnáctiletý mladík, a když měl drtit zrnka rýže v hmoždíři, vystačil si s jednou rukou, a i s tou zvedal těžký tlouk jako hračku. Pracoval za tři. Taky kořalku dokázal pít zdatně, že by mu nestačilo mnoho jiných. Dokonce i mladíci v plné síle před ním měli značný respekt.
Panh měl tři ženy, osm dětí a asi třicet vnoučat. Žili ve vzájemné shodě a dostatku. Jeho rodina byla jako hromádka briket, jež si nejdřív navzájem předávají oheň, aby se pak pro změnu společně spalovaly. V které rodině to tak není?
Nic by se nepřihodilo, pokud by starý Panh zůstal dál jen v údolí Hua Tat a vedl tam svůj život jako dosud. Jenomže jednoho dne v něm vzklíčil úmysl vydat se koupit buvola do Muongu Lum. Po pravdě, kdyby šlo jen o to koupit buvola, nebylo ani třeba se trmácet tak daleko, vždyť stačilo dojít do vesnice jako Chi nebo Mat, kde by Panh snadno získal prvotřídní buvoly potřebné na orání. Jenže v Lumu prožil Panh svoje mládí. A vzpomínka na to v něm teď ožila.
Muong Lum stojí v odlehlé samotě, až na samém konci Chau Yen. V jazyce Thajů jméno Muong Lum znamená zapomenutá země. Rozkládá se v oblasti prapůvodních lesů, vyrostlých v dávných dobách a plných stromů, jejichž konce nevidět, i ptáků, jejichž druhů se nelze dopočítat.
Toho dne jel starý Panh na koni, a když už se blížil Muongu Lum, nebe náhle potemnělo a spustil se vydatný liják.
Panh se rozhlížel okolo, jestli nenajde nějaké místo, kam by se schoval, avšak kolem něj se prostíralo jen odkryté návrší zarostlé vysokou travou, jejíž listy řezaly jak nůž. Z oblohy se s hlukem sypaly kroupy. Vystrašený kůň odmítal jít dál, hlasitě ržál a podkovami hrabal do země.
Starý Panh hbitě seskočil s koně, přes zuby cedě nadávky a klení. Až doteď se nikdy nesetkal s tak silnou dešťovou smrští. Vál silný vítr a kroupy do něj šlehaly s takovou prudkostí, až to pronikavě bolelo. Nastávala noc. Blesky hromy otřásaly v nepřestajných salvách zemí. Kůň se utrhl a upláchl pod kopec. Už už se Panh chtěl pustit za ním, když tu najednou zahlédl, jak se k němu blíží malý černý stín. Probral se. Byla to dívka vracející se z pole, zastihl ji náhlý liják, a teď ve strachu běžela a padala na každém druhém kroku, křičela a vzývala Nebesa. Když doběhla k Panhovi, padla mu vyčerpáním rovnou do náruče.
Lilo jako z konve, kroupy je zasypávaly jako broky. Starý Panh se ve stoje krčil, aby dívku ochránil. Ona, celá roztřesená, si zakrývala tvář dlaněmi. S důvěrou se opírala o jeho odkrytou urostlou hruď.
Panh ji utěšoval: „Neboj… neboj… Thenův hněv přejde a brzy bude po všem…“
Tak spolu stáli na svahu, mezi vysokou trávou, a kolem nich dál zuřilo krupobití a bily hromy. Starý Panh měl z toho neskutečného pocitu závrať. Za celý svůj bohatý život ještě nikdy nepocítil něco takového. Najednou věděl, že právě po tomhle vždycky toužil, tohle vždycky chtěl. Bylo to víc než láska, víc než všechny ženy, jež prošly jeho životem. Ten pocit, který teď zažíval, jako by byl samo štěstí.
Když ustal déšť, z oblohy prorazily slabé růžově zamlžené záblesky. Dívka v rozpacích vyprostila své ruce z Panhových. Ještě nikdy nespatřil tak krásnou ženu. Odtáhla se od něj a začala utíkat pryč. Panh, jako omráčený, se za ní rozběhl. I když vzápětí zakopl a upadl, nakonec se mu ji přece podařilo dohnat a chytit za ruku.
„Jak se jmenuješ?“ ptal se jí. „Zítra přijdu požádat o tvou ruku… Přijímáš?“
Vyplašená dívka nebyla schopná slova; až po chvíli přece jen zadrmolila:
„Jsem Muon… z vesnice Muong Lum…“
Dívka Panhe odstrčila a utíkala dolů s kopce. Její odhalená bělostná lýtka se jen kmitala. Starý Panh si dřepl na zem, celý opocený a ochablý. Jeho srdce zaplavil pocit blaženosti. Padl do zmáčené trávy, a nevnímal ani obrovské černé mravence, kteří se rozlézali po jeho nahé hrudi. Upadl do netečné otupělosti, z níž ho dostal až jeho chytrý kůň, který ho našel a svou teplou tlamou začal ožužlávat jeho velké ucho, pokryté chumáčky černých kudrnatých chloupků. Teprve pak se Panh zase probral a vstal.
Na druhý den kolem poledne dorazil i s koněm do vsi a vyhledal Muonin dům. Poklekl před jejím otcem a vysypal mu k nohám hromádku piastrových mincí, za něž chtěl původně koupit buvola. Když Muonin otec slyšel, že Panh přišel žádat o ruku, rozesmál se na celé kolo a přivolal nejen ženu s dětmi, ale i lidi ze vsi. Kdekdo měl nějaký komentář a vtipkoval. Starý Panh stál dál odhodlaně uprostřed všeho toho výsměchu, třebaže ho jejich poznámky zraňovaly jako bodnutí nože. Muon se mezitím schovávala za přivřenými dveřmi a tajně scénu pozorovala. Přišlo jí to spíš komické, a i ty řeči okolo ji docela pobavily. Vlastně už trochu pozapomněla na včerejší noc, na krupobití, i na své slzy a setkání na kopci.
Starý Panh si však stál umíněně na svém a znovu připomněl, proč přišel. Nepatřičnost jeho žádosti byla značná. Teď už se ani nemohl nikdo smát. Nakonec otec Muon resignoval, a dal Panhovi podmínku:
„Dobrá, chcete-li být mým zetěm, tak napřed pokácejte největší strom, co stojí na vrchu Phu Luong, a přineste dřevo z něj sem do vsi. Z toho dřeva si pak s Muon postavíte dům.“
Všichni přítomní znovu vyprskli smíchy. Nebyl mezi nimi jediný, kdo by nevěděl, o jaký strom jde. Vždyť jeho kmen nedokázalo obejmout ani osm lidí. Obří dřezovec vyrostl přímo na vrchu vápencové skály, která sama byla tak vysoká, že při pohledu z ní vypadal celý Muong Lum malinký jako střecha jediného domu.
„Budiž! Dodržte ale své slovo!“ odpověděl Panh, jako by sekl do kamene.
Místní lidé tvrdí, že nazítří starý Panh opravdu vylezl na vršek hory, kde zaťal sekeru do kmene stromu. Avšak už po tom jediném rozmáchnutí se ocitl na konci svých sil. Zemřel na zlomené srdce.
Muon se Panhova pohřbu neúčastnila. Toho dne měla jiný program, vydala se totiž na trh do Yen Chau, aby zhlédla kohoutí zápasy. Když se potom odpoledne vracela, opět se spustil déšť, leč tentokrát už bez krup.

Zapomenutý roh

Na půdě náčelníka vesnice Ha Van Noa ležel už od nepaměti roh. Ten nástroj byl z buvolího rohu, inkrustovaný stříbrem, naprasklý, pokrytý jemnou pavučinou, a uvnitř si navíc udělaly hnízdo vosy. Nikdo už se o roh nezajímal, povaloval se tam bez povšimnutí.
Onoho roku se zčistajasna v huatatských lesích objevil podivný černý červ. Byl maličký a tenký jako párátko, a ve velkých počtech dokázal obalit celé větve stromů. Ať šel člověk do lesa nebo na pole, všude mohl slyšet praskavý zvuk červího chroupání, až z toho běžel mráz po zádech. Nebylo snad stromu, na jehož listí by si ten hmyz nepochutnával. Žral listy rýžových klasů, listy bambusů, i listí trnitých ratanů, prostě hltal nenasytně všechno.
Náčelník vesnice Ha Van No scházel před očima. Zkoušel už s lidmi z Hua Tat všechno možné, jen aby škůdce vyhubili. Třásli stromy, zapalovali ohně, vykuřovali je a stříkali na ně horkou vodu i jedovatý odvar z kulčiby. To všechno se minulo účinkem. Červi se množili s neuvěřitelnou rychlostí.
Vesnice Hua Tat propadala beznaději, jako by v ní řádil mor. Začalo se mluvit o tom, že by snad bylo lepší přestěhovat celou obec. Všichni starší zasedli, aby věc probrali. Byli vystrašení, a nakonec se vydali pozvat čaroděje, který by za ně uskutečnil oběť.
Náčelník vesnice Ha Van No nařídil zabít buvola a prase a obětovat je nebesům, zemi a ochranným duchům. Čaroděj řekl:
„Kosti zemřelého předka z rodu Ha jsou v rozkladu, a vtělují se do těch červů. Je nutné vyhrabat je na denní světlo a očistit, pak teprve bude po červech.“
Náčelník vesnice sebou škubl. Rod Ha měl ve zvyku své nebožtíky spalovat. Zbylé kosti dávali po kremaci do kameninové urny, která se posléze ukládala na tajné místo. Jen jediný člověk v celém rodu ví, kde se to místo nachází. Ten pak před svou vlastní smrtí sám určí někoho dalšího z rodu, aby strážil tajemství po něm. Existuje kletba, podle níž těm, kdo nenávidí druhé, stačí najít místo, kde tito ukládají kosti svých předků, rozdrtit je na prášek a smíchat se střelným prachem, a jejich nepřítel, dokonce celý jeho rod bude zničen. Rod Ha neměl nepřátel zrovna málo. Pokusí-li se teď vyhrabat a očistit kosti předka, odhalí tím své tajné místo, což by jejich protivníkům dalo jedinečnou příležitost.
Náčelník vesnice váhal. Věděl, že jeho nepřátelé sledují každý jeho krok, ale bylo by snad rozumnější nezasáhnout a nechat celou vesnici zpustošit tou červí pohromou?
Jedné noci na konci měsíce náčelník vstal a vzbudil syna, Ha Van Maa, aby šel s ním. Maovi bylo teprve osmnáct let, ale byl chápavý, inteligentní a bystřejší než většina lidí.
Oba se tajně vydali na cestu. Místo, kde rod Ha ukrýval kosti svých předků, se nalézalo v odlehlé jeskyni na vrcholu hory. Před jeskyní rostl letitý fíkovník, jehož spuštěné kořeny zakrývaly přístup. Aby se člověk vůbec mohl prosmýknout dovnitř, bylo potřeba přeseknout silnou spleť kořenů. Dalo to práci, a když se jim konečně z jeskyně podařilo vytáhnout schránku, venku už se rozhostilo slabé sluneční světlo.
Náčelník vesnice uvolnil víko urny a rozložil kosti na zem. K jejich omytí použil kořalku. Kosti byly dosud neporušené, vůbec se nezačaly drolit a rozkládat, jak tvrdil čaroděj. Z hromádky kostí zasvítila krásně zdobená stříbrná šňůra. Mao se zeptal otce: „K čemu je ta šňůra?“ „Nemám tušení!“ Náčelník se zamyslel. „Možná se s ní něco svazovalo, anebo se na ni věšela puška.“
„Líbí se mi,“ povídá Mao a strčil si stříbrnou šňůru do kapsy.
Vydali se zpět, a cestou dolů s kopce se pustili zkratkou. Ještě nebyli daleko od jeskyně, když došli k místu, kde se pěšina stáčela. Zahlédli tam skupinku mužů na číhané. Náčelník vesnice v nich poznal své nepřátele. Rozkázal synovi, aby utíkal zpátky do vesnice a přivedl lidi na pomoc, sám že se pokusí je zadržet.
Náčelník vymyslel lest. Pokusí se odlákat vetřelce dál od utajené jeskyně. V situaci, kdy byl proti nim sám, visel jeho život na vlásku.
Mao se mezitím vrátil domů. Bez meškání svolal několik nejznamenitějších střelců ze vsi a vydali se zpět do lesa, aby zachránili otce. Občasné výstřely zaznívající z lesa nutily Maa spěchat. Jak běžel, cítil spalující znepokojení až ve vnitřnostech.
Teprve k polednímu náčelníka našli. Seděl přivázaný ke kmeni stromu, na místě vzdáleném od jeskyně několik mil. Jeho puška ležela pohozená přímo před ním, nezůstal v ní však jediný náboj. Měl vyříznutý jazyk, neboť nebyl ochoten prozradit, kde jeho rod kosti svých předků skrývá.
Mao dovedl otce zpět do vesnice. Náčelník sice nezemřel, ale od toho dne už zůstal němý, nedokázal promluvit ani slovo.
Jenomže červí pohroma se šířila dál, a bylo to čím dál horší. Mao v rozčilení nařídil vyříznout jazyk i čaroději, aby pomstil otce. Následně vydal rozkaz, aby se všichni ve vesnici připravili k přestěhování na jiné místo.
Toho dne, kdy Mao sám začal vyklízet dům své rodiny, objevil v podkroví roh. Na rohu bylo malé ouško. Mao si při tom vzpomněl na stříbrnou šňůru, kterou objevil mezi kostmi svého praděda. Hned vzal šňůru a prostrčil ji ouškem, aby na ni roh zavěsil. Jako by tím ten starý nástroj zčistajasna zkrásněl. Mao uchopil roh a zkusil do něj párkrát zafoukat. Opravdu zvláštní! Sotva se rozezněl zvuk rohu, černí červi začali padat se stromů. Přistávali na zemi a svíjeli se bolestí.
Udivený Mao tedy znovu párkrát zatroubil. A další černí červi spadávali jako dešťové kapky. Šťastný Mao spěšně nařídil, aby lidé přestali s vyklízením domů.
Všichni z vesnice ho vzápětí provázeli s bujarým nadšením do lesa. A roh neustal ve svém podivném troubení po celé dopoledne. Černí červi pleskavě dopadali na zem, stačilo je shrábnout a zničit. Pohroma ničivých červů byla s konečnou platností zastavena ještě týž den.
Na oslavu vybití škůdců uspořádali v Hua Tat velkou oslavu. Starý roh byl při ní obřadně umístěn na vesnický oltář.
Od těch dnů se v Hua Tat rozezníval starý roh každé ráno. Jeho hlas měl každému připomínat památku předků a zvěstovat poklidný život bez červích vetřelců.
Roh pak u sebe pořád nosil němý Ha Van No. Když se to tak vezme, ten nástroj byl vlastně docela obyčejný a nikterak zvlášť se nelišil od jiných rohů, s nimiž se člověk setká. Dokonce nebyl ani zvlášť hezký, a ani nezněl moc silně.

Sa

Největším potrhlíkem v Hua Tat byl Sa. Narodil se jako poslední z dětí starého Panhe, onoho muže, který si pořídil početnou rodinu o osmi dětech a téměř třiceti vnoučatech; snad i proto znali Panhe až v okolních vesnicích.
Od útlého dětství byl Sa neklidným dítětem, vyhledávajícím dobrodružství. Pořád toužil zažívat neobvyklé věci. Nedbal ani trochu na rady a doporučení druhých, a jen umíněně dělal to, co sám chtěl. Pití alkoholu? Teprve ten, kdo vypije dvacet rohů kořalky za sebou, mohl by se s ním měřit. A co lov muntžaků? Teprve ten, kdo by dokázal nahánět zvíře víc než celé tři dny, až muntžak vyčerpáním a v bolestech padne, mohl by s ním soupeřit. A svede snad někdo vyhodit látkový míč do vzduchu s větší prudkostí a šikovněji, než to uměl on? Dokáže někdo vyloudit z khenu podmanivější melodie než Sa? A ještě něco: svede snad někdo získávat srdce dívek zdatněji, než to svedl on?
Jednou strávili lidé z Hua Tat celý den, než se jim podařilo nachytat ryby z jezera a naložit je do loďky. Už se chystalo rozdělování úlovku, když Sa převrhl obsah loďky zpátky do vody. Nedal se rozhodit hlasitým nadáváním, chechtal se, až se zalykal, a sám se vrhl přímo do hejna mrskajících se stříbřitých ryb, které právě vysvobodil.
Sa by snad ve své ztřeštěnosti dokázal klidně skočit i do ohně, pokud by ho k tomu někdo vyprovokoval. Pochvala od dítěte nebo od nějaké ženy pro něj měla větší cenu než tael zlata. Ostatně – věc krutá jako všechno v životě – lidé v Hua Tat pro něj nikdy slova chvály neměli. Nikdo ani Saovi neříkal jménem. Když už se o něm mluvilo, padala jiná slova: blázen… cvok… poděs… A tak žil mezi lidmi jako nějaké podivné zvíře. Trpěl tím, trápil se. Neměl důvěru ve svůj intelekt ani ve své schopnosti. O svátcích se sice veselil jakoby nic, po nich však zase zmlkl jako kámen. Vysedával celý den, ba i celý měsíc, jen aby vyrobil nějakou hračku nebo třeba zbraň, a pak ji zase rovnou vyhodil. Nikdo si netroufl důvěřovat či svěřit nějakou práci takovému nepředvídatelnému člověku. Strašná osamělost mu pustošila srdce. Saovo náruživé lpění na životě a jeho intensivní touhy ho odcizovaly běžnému venkovskému světu. Když mu bylo třicet, dal se zlákat jedním chlapíkem z nížin, který obchodoval se solí, a odešel z Hua Tat vstříc neobyčejným dobrodružstvím, která snad na něj čekala v jiných krajích.
Po té, co odešel Sa, jako by se život v Hua Tat stal jednotvárnějším. Občasné rvačky postrádaly dřívější divokost. Ženy mnohem méně zahýbaly manželům. Když se slavilo xoe, už se neprotáhlo až do pozdního rána jako předtím. Ubylo úsměvů. Dokonce i ptáci prolétávající nebem nad Hua Tat jako by mávali křídly nějak malátněji, lhostejněji. Lidé propadali mrzutosti, a tíha jejich práce, již nesli na ramenou, jako by jen nabyla na váze. Až tehdy si uvědomili, jak moc jim tu chybí Sa a že litují jeho odchodu.
Informace, které čas od času přinášel obchodník se solí o Saovi, budily v posluchačích úžas. Údajně se tam dole angažoval v protifrancouzském hnutí na podporu krále. V jednu chvíli se zase rozneslo, že byl Sa vyslán jako posel do jakési strašně vzdálené země. Pak zas pro změnu přišla zvěst, že byl deportován, neboť se zapletl do spiknutí a zradil královský dvůr.
Ženy si začaly brát Sa za vzor, který nastavovaly jako zrcadlo svým mužům, aby je poučovaly. Lidé z Hua Tat si připomínali Saovo jméno vždy, když chtěli srovnávat, jak to dělá jiný člověk ve vesnici. Dělali to i tehdy, když se zrovna mluvilo o věcech, které Sa ani dřív nikdy nedělal. Jeho jménem se teď najednou pyšnila celá vesnice.
Čas ubíhal. Všichni už se domnívali, že Sa dávno nechal svoje kosti někde v neznámé zemi, když tu se znenadání jednoho dne vrátil.
Nebyl to už ovšem Sa jako dřív. Místo kdysi tak rozverného mladíka se vrátil vetchý postarší muž, trošku divošského vzezření, o nohu kratší, s vyhaslýma očima, jejichž zornice se začaly zakalovat.
Když se ho vyptávali, odpovídal zdrženlivě. O slavných etapách svého minulého života se nerozpovídával. Nicméně zdálo se, že část toho, co kdysi vyprávěl obchodník se solí, je pravda.
Lidé z Hua Tat postavili pro Saa dům. Žil teď obyčejně jako všichni ostatní. Pokud mu někdo připomněl něco z minulosti, odvedl řeč jinam.
Sa se oženil. Přes svůj věk manželé ještě zplodili syna. Sa se pak dožil sedmdesátky. Proslýchalo se, že těsně před smrtí řekl:
„Teprve tenhle kus života, který jsem nakonec prožil tady v Hua Tat jako vy ostatní, byl pro mne tou nejneobyčejnější věcí.“
Opravdu to tak řekl? Neslyšel jsem, že by tenhle Saův výrok v Hua Tat někdo zpochybňoval. Ať tak či tak, když místní lidé Saa pohřbívali, dali si na slavnostnosti celého obřadu záležet, jako by pohřbívali nějakého prince.

S

inh

Sinh byla dívka ze vsi Hua Tat, která vyrostla jako sirotek. Říká se, že její matku kdysi očaroval zlý duch, a ona ji pak nechala v lese. Sinh byla neduživá, malá, na první pohled budila soucit. Nikdy v životě se dobře nenajedla ani neměla nic pěkného na sebe. S cejchem vyděděnce+++++ žila v osamocení jako křepelka.
V Hua Tat, po cestě do lesa duchů, stál chrámek, zasvěcený chlapci jménem Kho, který kdysi dokázal zabít zlého tygra. Uvnitř chrámku, na cihlovém podstavci, ležel kámen velký jako lidská pěst. Byl hlaďoučký, jako by ho někdo ohobloval, a hluboko v jeho struktuře se daly spatřit drobné rudé nitky, podobné lidským cévám. Když se sem někdo přišel za něco pomodlit, dotkl se kamene a přiblížil svá ústa až k němu, aby mu sdělil, co chce. Kámen už na soklu spočíval celé věky, byl svědkem řady pokolení, mnoha životů a osudů. Stal se posvátnou modlou. V noci jej někteří lidé viděli vyzařovat světlo, připomínající žár ohně. V tom malém kameni se nahromadily všechny bolesti a trápení, všechny modlitby.
Jednou se v Hua Tat zastavil cizinec, putující z nížin. Byl vysoké postavy a přijel na statném vraném koni. Nejdříve zamířil do domu náčelníka vesnice, potom postupně navštívil i všechny starší. Beze spěchu prochodil celou vesnici, zjevně mu nebyly cizí zdejší zvyklosti. Místní lidé se dohadovali, že zřejmě prodává tygří mast nebo kožešiny z nějakých vzácných zvířat. Peníze mu rozhodně nechyběly, a přitom se choval jako vznešený muž.
Jednoho dne zavítal i do Khoova chrámku, uviděl tam kámen a chtěl si jej prohlédnout. Zkusil jej vzít a zvednout. Jenže jaký div, nepodařilo se mu kámen nadzvednout ani o nejmenší kousek. Udivilo ho to, a tak šel hned přivolat lidi z vesnice. Seběhli se k chrámku. Muž pak vybízel jednoho po druhém, aby také vstoupil dovnitř a zkusil, zda dokáže kámen nadzvednout, leč nikdo neobstál. Kámen byl tak těžký, že z toho šel až strach.
„Co v tom jen vězí za záhadu…?“ vyptával se muž jednotlivých přítomných. „Je ještě někdo ve vsi, kdo nevešel a nezkusil ten kámen zvednout?“
Lidé se rozhlíželi, a uvědomili si, že tu schází Sinh. Úplně na ni zapomněli.
Muž vyzval přítomné, aby dívku přivedli. Sinh právě vykopávala hlízy jamů až někde u pramene.
Když se dostavila k chrámku, každý jí ustupoval, aby mohla projít. Muž ji vyzval, aby zkusila zvednout kámen. Jako zázrakem vzala tedy dívka kámen do rukou a snadno jej zdvihla, jako by to pro ni byla legrace. Užaslí vesničané se dali do uznalých výkřiků.
Sinh držela kámen a podávala jej muži. Sluneční paprsek přitom ozářil její mozolnaté ruce s neforemnými prsty. Jen lehce jimi zmáčkla uctívaný předmět. Kámen se v tu ránu před očima všech rozpustil a proměnil se ve vodu. Její kapky, podobné slzám, začaly dívce protékat mezi prsty, a jak dopadaly na zem, zanechávaly po sobě stopy ve tvaru hvězdiček.
Muž nebyl schopen slova, po lících mu stékaly slzy. Požádal místní, aby mu dovolili odvézt Sinh s sebou, budeli souhlasit. Koupil jí novou sukni i halenku. Dívka zčistajasna zkrásněla k neuvěření.
Následujícího dne muž z Hua Tat odjel. Povídá se, že Sinh následně došla svého štěstí. A že tím cizincem byl sám král, jenž tudy na zapřenou putoval v převleku.
Z huatatského údolí vede cesta plná kamení, nebo spíš pěšina, široká tak akorát, aby jí prošel buvol. Po obou jejích stranách roste bujná vegetace, několik druhů bambusů, garcinie, mangovníky, a snad stovky nejrůznějších druhů popínavých rostlin, jejichž jména snad ani nelze všechna znát. Říká se jí Sinhina cesta.
Tou cestou se chodí dodnes.

Nguyen Huy Thiep (nar. 1950 v Hanoji) patří k nejznámějším autorům vietnamské literární scény. Vystudoval pedagogickou fakultu, v r. 1970 byl poslán vyučovat do horských vesnic severozápadního Vietnamu – touto zkušeností jsou inspirovány mj. i příběhy v Závanech větrů z Hua Tat. Byl veden jako nepohodlný, neboť jeho otec svého času pracoval pro francouzskou správu v Indočíně. Po návratu do Hanoje v r. 1980 pracoval na ministerstvu školství a vzdělávání, a nakonec zakotvil v Geodetickém podniku. Jako autor dal o sobě vědět koncem 80. let jako výjimečný povídkář, který dokázal překvapovat stále novými tématy, čtyři jeho povídky byly zfilmovány (naposledy Maminčina duše). Po období agitačně podbarvené literatury předchozích let byl jedním z těch, kdo odvážně otevřeli vietnamskou literaturu, což mu občas v domácím prostředí vyneslo i problémy. Nakladatelství Argo chystá vydání výboru Thiepových povídek v příštím roce (i díky podpoře Ministerstva kultury ČR). Thiep napsal i několik divadelních her a méně výrazných románů. Závany větrů z Hua Tat pocházejí z r. 1989. – pk

z vietnamského originálu přeložil Petr Komers