Všichni zemřeme. Ani já bohužel nejsem výjimkou. Každému by se chtělo žít déle, a ani v tom naštěstí nejsem výjimkou. Ne, nechtělo by se mi prodloužit si život, dožít se sta let a poslední čtvrtstoletí udržovat existenci svého zchátralého organismu všelijakými stimulanty a preparáty. Chtěl bych déle žít mladým a plnohodnotným životem, mít ze života uspokojení a rozdávat je ostatním, chodit nebo radši běhat, v noci spát nebo nespat a rozhodoval bych o tom já, a ne můj organismus ve spolku s mým lékařem.

Takového života bych si chtěl užít déle. Není to však možné. Všichni zemřeme. Všichni se po smrti proměníme v kus hnijícího masa, zakopaného několik metrů do země. Budou nás žrát červi, a naši slušní příbuzní nám budou chodit na hrob, budou se tvářit smutně, postojí naproti kříži nebo pomníku a budou hledět na náš portrét a úplně zapomenou, že se kříže stavějí k nohám zesnulých a celé truchlící příbuzenstvo stojí na hlavě mrtvého a něžně pohlíží na jeho portrét na žule. Pak přijdou přípitky, budou všechny hostit, mezi nimi i zesnulého, z něhož toho v té době už moc nezůstalo, a kvetou všechny květy. Patos a předsudky, církevně-pohanské obřady a scholastika.

Nechci, aby mi šlapali po hlavě ani po smrti, nechci pro své potomky zůstat portrétem na kusu žuly, nechci, aby na mém hrobě pořádali tryzny, vůbec na sebe nechci obracet pozornost, ani teď a tím méně po smrti. Nechci mít hrob.

Když mi byly čtyři roky, byl jsem na pohřbu svého dědečka. Obyčejně si děti z tak útlého věku nic nepamatují, jen vzácně si vzpomenou na ty nejnápadnější události. Ale já jsem si ten pohřeb zapamatoval. Pamatuji si toho jen málo, ale pamatuji si hlavně, jak stojím u hrobu na hromadě hlíny s ostatními příbuznými. A pak, po pohřbu, přišlo odhalení, když mi řekli, že dědečka nevykopou zpátky, že umřel a že to je navždycky. Celé dětství mě pronásledovala hrůza, v noci a po večerech jsem vídal otevřený černý hrob, do něhož spouštějí tělo v bílém rubáši. Bylo to dědečkovo tělo, ale já jsem si představoval a cítil, že to dříve nebo později budu já. Nikdy svoje děti nevoďte na pohřeb.

V dětství jsem se bál, že umřu. Teď se nebojím – teď přesně vím, že umřu. V dětství jsem se bál černého hrobu, teď v něm prostě nechci ležet.

Všichni zemřeme. Každý jinak. Někdo tiše a klidně, jako se zavírají dveře do dětského pokoje, v němž děti právě šly spát. Někdo s křikem a v mukách jako při narození. Nevím, jak zemřu já, ale určitě bych nechtěl zemřít jak stařec v posteli, obklopen zívajícími příbuznými.

Ptali se jednoho člověka, jak by chtěl umřít, a on odpověděl: „S pokřikem Hurá!, s namířeným kulometem a s ústy plnými krve.“ Tak bych to chtěl také, je to krásné, je to mužné. Ale tak to nedopadne. Krásně hrdinové odcházejí jen v kině nebo v knížkách. V životě pod sebe močí krev, křičí bolestí a volají matku.

Nechci mít hrob. Chci, aby mne spálili. Ne na hranici inkvizice, jen v obyčejném krematoriu. Spálili a popel rozprášili nad mořem. Nejlépe nad Černým mořem, nejlépe v létě, aby svítilo slunce a aby vanul čerstvý vítr. Ale když bude podzim a bude pršet, také to není špatné. Ale – čekat do léta, když umřu v listopadu? To zase přijdou hosté a zeptají se: „Copak to máte v té váze?“ Mimochodem, vázu také do moře, nemá smysl z ní dělat fetiš. To by zas bylo – „A copak to máte za vázičku?“ „V té ležel náš dědeček,“ odpovědí slavnostně vestoje příbuzní. No dobrá, tak si doma ještě vyvěsíme moje ponožky a trenky. Ty oblíbené a ty, které měl na sobě naposledy.

Chci, aby mne spálili. Na popel. A popel rozprášili. Nad mořem. Pro děti bude samozřejmě lepší, když umřu v létě. Jen rozprašujte ze závětrné strany paluby, aby to popel zaneslo do moře a nerozprášilo ho to po palubě a aby nějaký zvlášť hubatý a drzý vnouček nekomentoval rozptylování mých ostatků větou: „S tím starým byla vždycky spousta trablů!“

A ať fouká vítr a odnese prach do moře. Ale jestli bude pršet, také to nevadí – všichni řeknou: „No prosím, pochováváme dobrého člověka, a ono prší.“ Nepohřbíváme – rozséváme, tj. rozfoukáváme, soudruzi!

A když bude pršet a trocha popela se přilepí k urně, také to nevadí. Pravda, tentýž nevděčný vnuk se koukne do urny, uvidí tam přilepený prach a řekne: „Aha, děda se ještě drží kraje života!“ Ale to nevadí, hoďte ji také do moře. Aby nic nezůstalo. Nic. Jen vzpomínka. A práce. A přátelé. A vy. Tak budu navždy s vámi.

(Z knihy Oleha Sencova Povídky, vydané v roce 2015 v Kyjevě v ruském jazyce, přeložila Petruška Šustrová. Knihu připravuje k vydání český PEN klub.)

***

Oleh Hennadyjevič Sencov (1976) je krymský rodák a ukrajinský filmový režisér. V letech 1993–1998 studoval na Kyjevské státní ekonomické universitě. Poté se stal majitelem počítačového klubu v centru krymské metropole, Simferopolu. Za peníze, které takto vydělal, natočil v roce 2011 svůj první film Gamer. Rozpočet činil 20 tisíc USD a všichni herci hráli své role bez nároku na honorář. Film získal několik mezinárodních ocenění. Sencov svůj počítačový klub uzavřel a od té doby se plně věnoval už jen filmařské práci.

V červenci 2013 zahájil natáčení nového filmu Nosorožec – o dětech 90. let minulého století. V závěru tohoto rušného roku, který nakonec smetl prezidenta Viktora Janukovyče a jeho vládnoucí garnituru, se stal aktivistou Avtomajdanu. Během krymské krize podporoval hnutí „Za jednotnou Ukrajinu“ a nakupoval a po poloostrově rozvážel potraviny a další materiál ukrajinským vojenským jednotkám, které tu byly rozmístěny.

Na jaře 2014 po připojení Krymu k Ruské federaci byl ruskými orgány zadržen pro podezření z terorismu, z útoků na symboly sovětské epochy na poloostrově a také na sekretariáty „strany moci“ Jednotné Rusko. Oleh Sencov obvinění z těchto údajných zločinů odmítl. Prohlásil, že vyšetřovatelé ho mučili a celý proces označil za politický a zinscenovaný. Přesto byl roku 2015 odsouzen k 20 letům nepodmíněně a trest si odpykává v nápravném zařízení se zostřeným režimem.

Spontánně vzniklé celosvětové hnutí za jeho osvobození funguje po celém světě a pořádá nejrůznější akce. Ty významně zesílily po 14. květnu 2018, kdy Oleh Sencov vyhlásil časově neomezenou hladovku a rozvířil tak oprávněné obavy o svůj život.

Libor Dvořák