Byly to nejkrásnější kožené rukavičky, jaké jsem kdy v životě viděla. Tenoulinké jako růžový okvětní lístek, hnědáková kůže vyčiněná tak jemně, až jako by oslňovala zevnitř (kůže, co okamžitě připomene císařské koně a jejich hedvábné zádě v aréně Hofreitschule!), s jemným drobounkým vzorkem na zápěstí (a to vše – ruční práce, ach bože!). Okamžitě mi obepnuly ruku silným, milujícím stiskem „druhé kůže“, po čemž se takto oděnou ručku chce už jen hladit jako císařského koně. Hladit a obdivovat, roztáhnout prsty proti světlu, zatínat a rozevírat pěstičku: ach! A tak chodit a tu krásu už nikdy nesundat. Ano, rozloučit se s nimi bylo nad mé síly.

Byly jen jedny, jak se sluší na umělecké dílo. Všechno v tom obchodě s rukavicemi bylo po jednom kuse, žádný pár se nepodobal jinému, jeden úžasnější než druhý. Ale tyhle, ty mi padly do oka, sotva jsem vstoupila do dveří. Bylo to jako pohled někoho známého v davu. A byly akorát v mé velikosti. Starému muži v pletené vestě, který seděl za pultem, jsem nejprve řekla, že mám „šestku“, ale on zavrtěl hlavou, že ne. Vídeňskou, trochu hrubou angličtinou, řekl, že nemám šestku, ale „pět a půl“, vyzkoušejte tyhle. „Ale já si vždycky kupuji šestku!“ „Co mi to tady vykládáte,“ dobromyslně se usmál, „já šiju rukavice už padesát let!“ „Vážně? Takže vy je šijete a pak tady prodáváte? Jste majitel?“ „Ano,“ přikývl s nenápadnou hrdostí mistra, který zná svou cenu. Malý obchůdek na Mariahilferstrasse, kam jsem vešla jen tak, z čistě turistické zvědavosti „copak tady asi mají?“, se v mžiku změnil na lesní chaloupku z pohádky. Takovou, v níž prchající hrdinka potká pána podzemního království, který sám řeže dřevo, nosí vodu a vaří večeři. Až mi bylo líto, že mluvím tak špatně německy a starý muž zase anglicky. S tímhle turistickým minimem si o ničem důležitém nepromluvíme… Mám ráda takovéto starší pány v úhledných vestách – v mojí zemi tento druh před padesáti lety vyhubili, vyvezli na Sibiř v dobytčácích, a jejich nepřítomnost byla v prostoru mého dětství stále patrná – označená jako na papíře vyříznutými siluetami s podpisy v rozích. Pokaždé mě zahřeje pocit, když vidím, jak se jim vede v jiných, klidnějších krajích. Padesát let vytvářet takové rukavičky, od počátku do konce, od vyčinění a vykrájení po vyšití ozdobných dírek na povrchu imaginárních rukou – copak tohle neznamená stát se Rukavičkovým Bohem, jediným nejen ve Vídni, ale na celém světě?

„Sluneční rukavičky“, jak jsem si je v duchu okamžitě pokřtila, zářily. Dokonce přes tu papírovou krabičku, do níž mi je Rukavičkový Bůh zabalil – s vytištěným jménem, adresou – Mariahilferstrasse 35 – a telefonními čísly (kdepak mobilními, ale pevnými linkami! – vše starosvětsky solidní, obklopené vírou v ten řád světa, v němž se vše dělá „napořád“, vírou přivátou z 19. století – s vědomím, že věci jsou trvalejší než lidé a jednou o nás přinesou svědectví potomkům…). Skrz krabičku jsem cítila i hedvábnou měkkost kůže tenoulinké jako okvětní růžový lístek. Dotýkala jsem se jich a usmívala se. V lesní chaloupce mi byl svěřen poklad – talisman, který se sem zatoulal z jiné doby. Kdo by dnes mžoural nad takovými rukavicemi -všechny páry po jednom, žádný se nepodobá jinému, – aby je pak prodával za stejných 50 eur jako ty konfekční hadry v obchoďáku naproti?

Později jsem si k nim pořídila „extra“ svetr na míru. „Extra“ bundu. „Extra“ kalhoty z jemného semiše… Neustále jsem měla pocit, že se moje „sluneční rukavičky“ vymykají z jakéhokoli šatníku, bez ohledu na to, jak pečlivě na míru vybraného. A zřejmě se opravdu vymykaly: vyžadovaly jiné křivky – vyžadovaly oko návrháře zamilovaného do svého modelu. Dle nich se dalo ověřit, v jaké náladě se co zamýšlelo a šilo: některé kousky rukavičky akceptovaly, jiné bez zjevné logiky na místě a rozhodně odmítaly. Na podzim roku 2004 si nečekaně oblíbily rozevlátou ohnivě svítivou šálu, v níž jsem absolvovala celou oranžovou revoluci. I když ta šála nebyla vůbec originální a byla třikrát levnější než ty rukavice, přesto si spolu dobře rozuměly. A novináři mě jako o závod fotili v oranžové šále a „slunečních rukavičkách“: „Ne, ne, nesundávejte si je, prosím, nechte vše tak, jak je!“ Zde by se mohlo hodit – a ono si to o to přímo říká – pokračování. Například Julio Cortázar nebo dokonce Peter Hřeg by jistě napsali povídku (Taras Prochasko by byl líný, ale vyprávěl by o tom v kavárně!) o tom, jak rukavice nepostřehnutelně přecházejí od „testování věcí“ k „testování lidí“, jak začínají řídit hrdinčin život, naznačovaly by jí, kde je pravda, a kde lež, vymetávaly by z jejího každodenního šatníku falešné přátele, zbytečné závazky, časem i hrdinčiny vlastní masky, krůček po krůčku by ji „svlékaly“ jako zelí list po listu, až na holý košťál, a pak by se ukázalo, že žádný košťál neexistuje – že hrdinka sama neobstojí ve „zkoušce kouzelných rukaviček“ a na konci dramaticky zahyne, zmizí, je přetavena, a rukavičky z vyčiněné kůže tenoulinké jako růžový okvětní lístek se budou hedvábně kaštanově lesknout a čekat na stole na novou majitelku… Tak nějak.

Ale ve skutečnosti bylo vše jinak (ve skutečnosti bývá vždy všechno jinak, než se o tom později dočítáme!). V květnu roku 2005 se stalo to, co se mi dosud – tedy více méně od mých tří let – nikdy nestalo: jednu rukavičku jsem ztratila.

Asi když jsem vystupovala z taxíku. Na chodníku jsem ji nikde nenašla – prošla jsem ještě jednou celou cestu, po níž jsem ji teoreticky mohla vytrousit, pozorně jsem prohlédla i všechny odpadkové koše. Vše bylo marné: rukavice zmizela. Vypařila se. Ztratila. Zvedla se k nebi a odletěla. Shořela jako kůže Žabky carevny. Moje levá sluneční rukavička. Ruka byla náhle nahá.

Mám dojem, že od svých tří let jsem nikdy v životě tak hlasitě nebrečela. Tedy, samozřejmě, plakala jsem nesčetněkrát a oprávněných důvodů k tomu jsem měla více či méně za svých čtyřicet let dost a dost, ale TAKHLE doopravdy, to nikdy: tak pláčou děti, když se poprvé v životě ocitnou tváří v tvář nespravedlnosti světa, v jehož spořádanost již stihly uvěřit. U dospělých se tomu říká zhroucení životních perspektiv – ti ovšem nepláčou, buď si hodí mašli, nebo běží za psychoterapeutem. Nebo se ještě nějak snaží slepit střepiny rozbité vázy – vždyť čím jsme dospělejší, tím více se přesvědčujeme, že nakonec všechno v životě se dá nějak slepit, udělat snesitelným, i když tak, jak by to mohlo být, to už nikdy nebude, ale čeho se bát, všechno lze nějak pomalu spravit, hlavně aby zdraví sloužilo… A přesně v tomhle duchu mi to nandali doma: prosím tě, chováš se jako malé dítě, máš pravou rukavici, adresu znáš, telefon taky, v Rakousku ti brzy vyjde knížka, pojedeš do Vídně, zajdeš do toho obchodu a necháš si tu levou ušít! „Můžeš jim tu zbylou třeba poslat poštou,“ řekl mi muž, „zavolej tam, domluv se a ve Vídni si ji už jen vyzvedneš!“ Ne, Bůh ví, proč jsem si tak postavila hlavu, ale poštou nic posílat nebudu. Vydat zbylou rukavici napospas cizím rukám, anonymním počítačovým seznamům, to mi přišlo jako zrada – jako bych tím jen potvrdila, že ztracená rukavička mě opustila zaslouženě, tak jako v té písničce: „já ju nešanoval“… Ne ne, pouze osobně, z očí do očí s Rukavičkovým Bohem v lesní chaloupce na Mariahilferstrasse. Krůček od hlučné třídy, strčit do těch správných dveří – a ocitnout se v příjemném měkkém tichu, doopravdy zeleném, jako od nějakého pralesa z venku, ve skutečnosti od látky pod sklem, na němž leží roztřídění – hnědáci, plaváci, vraníci, ryzáci, bělouši – všechny páry po jednom, žádný není jako jiný… Třeba mi Rukavičkový Bůh nabídne čaj, a tak se nám podaří trochu si popovídat o skutečně důležitých věcech – o tom, jak je možné se padesát let věnovat svému navzdory povodni stoupající pod okny Mariahilferstrasse. Dokonce jsem se naučila několik zvláště složitých německých frází pro případ, kdyby mi anglicky nerozuměl.

Čestné slovo, že jsem měla strach.

Ve Vídni jsem měla tentokrát jen sotva hodinu volnou, a do té hodiny se ještě musela vejít cesta z hotelu a do hotelu Merkur u Westbanhofu. Takže prozvánět telefony z papírové krabičky (s pravou rukavičkou uvnitř) jsem začala už na letišti a pokračovala celou dobu, dokud nepřijel objednaný taxík. Telefony nikdo nezvedal. Hrdlo se mi plnilo odpudivým tlakem, srdce bušilo. Za čtyřicet minut měl na mě v hotelové recepci čekat novinář z populárního týdeníku. Ještě, že jsem se o své knize dávno naučila nazpaměť všechno, co se sluší novinářům říkat, v hotových odstavcích jako audioprůvodce: a nyní stiskněte tlačítko č. 10. Byl podzim, ve vzduchu vlhko, pestrá Mariahilferstrasse osvětlená na tuto roční dobu snad příliš brzy. Měla jsem na sobě tentýž tvídový kabát, ve kterém jsem na jaře ztratila levou rukavičku. „Tady?“ zeptal se řidič. „Tady,“ řekla jsem: dveře byly na místě – upřeně jsem na ně hleděla.

… Ale nic víc už na místě nebylo.

Bylo to stejné, jako kdybyste se večer vrátili domů, otevřeli dveře svým klíčem – a od prahu spatřili cizí, zcela jinak zařízený byt, v němž žijí cizí lidé – a podle všeho už dávno – a překvapeně k vám, narušitelům, obracejí udivené tváře. Šály, pásky, high-tech dekorace, plast místo dřeva. Jiné osvětlení, vertikální vitríny ve formě kostek, vše je sterilně bílé, spousta lidí – a úplně jiný pach. Místo toho, abych se ocitla v paralelním světě, nacházela jsem se v oddělení doplňků obchodního domu. „Grüss Gott, darf ich Ihnen hilfen?“ přistoupila ke mně okouzlující dáma s dokonalými černými vlasy a fluorescenčními nehty. Po anglicku váhavě jsem vytáhla svoji papírovou krabičkuamulet, podle které mě měli poznat u vchodu do podzemního království (třeba, projel mnou bláznivý nápad, je tady další místnost, schovaná, a lesní chaloupka je teď tam?). Rozhlížela jsem se a snažila se pohledem najít ty tajné dveře (za tím závěsem? ne, to vypadá na nějaký sklad…). Vysvětluji: tyhlety rukavice jsem si tady před rokem koupila, ale levou jsem ztratila… Prosím, prosím, dáma potěšeně klepala fluorescenčními nehty – rukavice máme tady! (Beztvaré sériové hadry visely z háčků jak mrtvolky na jatkách.) „Ne, vy mi nerozumíte – já chci takovéhle…“ „This is Roeckl!“ opakovala dáma. Znělo to pronikavě jako havraní krákání (…ani havran nezaletí…). „Tady, tady jsou naše rukavice!“ Moje ji evidentně dráždila jako nějaký předmět doličný vytažený na světlo a dokazující jakési skryté nečisté dílo, na němž se také podílela, proto jí jakákoli jeho připomínka byla nepříjemná: Roeckl, Roeckl, that‘s Roeckl – jako „pryč ode mne, pryč“… „Kde je ten starý pán, který tu sedával, kde je rukavičkový mistr?“ zeptala jsem se. A paní Krákoravá vykřikla teď už v němčině, jako by ji na nože brali: „Er ist tod!!“ jako by mi chtěla před nosem přibouchnout dveře a zamknout je na sedm západů. A již slušněji zopakovala anglicky: „Starý pán zemřel, Roeckl obchod po něm koupil.“

„Kdy se to stalo?“ zeptala jsem se a snažila se netřást, i když jsem odpověď znala předem. „Na jaře,“ řekla dáma, „někdy v květnu.“ Tak v květnu. Ujasnit si přesné datum nemělo smysl, i tak bylo vše jasné: při odchodu si vzal svou rukavičku zpátky, mrtví to tak občas dělávají, když chtějí živým zanechat znamení na památku. Je to bezpečnější než slova.

Vedle mě skřípaly dveře, tlusťoška v péřové bundě chtěla ukázat peněženku, za mými zády se dvě Rusky hlasitě probíraly šátky. Někdo sem nahlédl z ulice, kdesi za závěsem vyzváněl mobil. Nic nezůstalo, žádná připomínka. Umřel – jako by odešel na přetavení. Na recyklaci. A sluneční rukavičky, měsíční rukavičky (z Marsu, z Jupiteru, z Venuše, ze Saturnu?), rukavičky na lásku, rukavičky na smutek, rukavičky hnědáci, plaváci, vraníci, ryzáci, bělouši, které ještě nedávno žily v tomto prostoru, – co se s nimi všemi stalo? Rozprodaly se v garážovém výprodeji?

Nahlas jsem se zeptala a snažila se, aby to znělo co možná nedbale: a co že nikdo jeho podnik nezdědil? Paní Krákoravá udělala obličej, který vyjadřoval současně náležitou úctu k zesnulému, a téměř blahosklonný soucit s celkovou marností jeho byznysu. No, však víte… Ach ano, vím. Vědět – to je vůbec moje profese, spisovatelé tu jsou proto, aby se všechny a všechno snažili porozumět a sdělit to slovy – a ty předtím vyčinili do formy růžového lístku, aby byla měkká a poddajná, a nakrájeli jazyk tak, aby čtenářovo chápání obepnulo jako „druhá kůže“ ruku. Bez porozumění z toho nic nevyjde, i když ve všech vysokých oficiálních dokumentech se nacházíme ve zcela odlišné kolonce – Entertainers, a placeni jsme stejně jako v obchodech s konfekcí, ne za práci, ale za značku… Roeckl, das ist Roeckl – ideální místo na „tepně“ hlavní obchodní ulice muselo stát pěknou sumičku. Lze si představit, jak se o to místo po smrti Rukavičkového Boha rozpoutala bitka, vždyť to je celé jmění. Ale může mi někdo říct: copak nikdo ve Vídni už takové rukavičky nešije? Zůstal naživu vůbec ještě někdo, kdo by dovedl vyrobit takové rukavice? Vážně jsem měla být svědkem zániku celého jednoho umění? Jako jednoho z těch pacifických jazyků, které každoročně mizí z jazykových atlasů, a nám se navždy zazdí vstup do paralelních světů, které rozeznívaly?

Proč nikomu své řemeslo nepředal? Proč se nenašel někdo z onoho světa, trochu shrbený, vousatý šiblý fetišista zamilovaný do ženských rukou, nebo prostě do dívky, které by chtěl darovat nejkrásnější rukavice na světě. Na to by ani nemusel být nutně šiblým. Rukavičkový Bůh také zřejmě takhle začínal a s největší pravděpodobností dostal od dívky košem, a tak pak padesát let v duchu hladil ženské ruce s touž něhou. A my všichni, kdo jsme si kdy u něj jeho rukavičky koupili, natáhli je, tu něhu jsme po kouskách rozškubali jako hladové husy a ani si nevšimli, že už není. Jak je možné, že nikdo nepoznal, nepospíšil si naučit se tomu jazyku? Každý velký mistr má mít učedníky. A on byl velký mistr, mám dosud důkaz, mohu vám ho ukázat – jedna vraná pravá rukavička, podívejte se, jak je jemná a vnímavá, jako živé stvoření, nechce si ji někdo zkusit?

Zkuste to! Kdo se odváží, hej, holky! Ale, proč utíkáte, čeho se bojíte?

… Ne, to poslední je už výmysl, to se nestalo. Netřásla jsem posledním přeživším mistrovým kouskem před očima vyděšených prodavaček z Roecklu, ani jsem nepronášela ohnivý projev a strašila zákazníky (ještě by mohl vzniknout další příběh, kdy hrdinku odváží policie, takový trochu holywoodský, woodyalenovský, ale na ženský způsob – proč by ne, šedesátá se vracejí, ženské revolty jsou opět v módě…). Ale takhle to nebylo. Místo toho jsem si u paní Krákoravé zdvořile koupila pár sériových hadýrků nepříliš kyselé barvy (ani jednou jsem je od té doby neoblékla!) -zaplatila jsem za informaci. A pak jsem jako slepá šla po Mariahilferstrasse, neustále narážela – Entschuldigung! – na kolemjdoucí těla, polykala slzy s deštěm a říkala si: z toho by mohla být povídka, ach, jaká povídka by to mohla být, lehká a vzletná, jako nadiktovaná z nebe! Hned bych se zamkla na pokoji a napsala bych ji, kdyby na mě nečekal domluvený rozhovor a pak vystoupení v městské knihovně, potom večeře s organizátory a ráno letadlo: běžný program našeho literárního trhu. Protože i já pracuji v obchodě s konfekcí. Rukavičkový Bůh se mnou počítal nadarmo.

… A vy také zapomeňte, co jste si tady akorát přečetli. Tak jako tak jednou budou všechna naše pečlivě vyšitá slova vygumována z elektronických nosičů k úspoře místa. A na bílé obrazovce nějakého moderního super gadgetu zabliká na podzim 2063 lákavý slogan, který bude stále častěji vyplňovat prázdnotu všech zazděných vchodů: Zde může být vaševaše reklama reklama .

Z ukraj. orig. Tut mohla b buty vaša reklama, Charkiv 2014 přeložila Rita Kindlerová (text v originále četla autorka na Měsíci autorského čtení 2015 v Brně)