Na Paroubka a jeho suitu hodil někdo z obecenstva na předvolebních shromážděních jeho partaje několik vajíček. Pan president neváhá a vydává Prohlášení prezidenta k předvolební kampani, kde se dovídáme, že je z toho „zděšen“, neboť to považuje za „projevy násilí, nenávisti a netolerance“ a „bezprostřední útok na elementární principy demokratické soutěže“. Plamenné prohlášení podepsané Radimem Ochvatem, ředitelem Tiskového odboru (pravděpodobně presidentské kanceláře, pozn. aut.) končí úderně a patheticky: „Jde o demokracii.“

Asi nikdo by se neodvážil popřít, že pan president je odborníkem na demokracii na slovo vzatým. V dobách, když ještě presidentem nebyl, tuto formu vlády naprosto pregnantně popsal. V jeho pojetí občané dávají straně, která zvítězila v demokratických volbách, zemi v plén na určitou dobu. Po tuto dobu je jim povoleno pouze trpně přihlížet rabování vítězné partaje. Pokud se lidem snad něco nezdá, tak při příštích volbách mohou v demokratické soutěži určit jiného vykonavatele moci, který opět dostane carte blanche na správu země a tak dále. Proti tomuto principu se asi nedá nic podstatného namítat, funguje tak více či méně ke spokojenosti občanů v různých zemích v různých částech světa už pěknou řadu let.

Je naprosto správné a legitimní, že člověk, který se za tyto principy rval po celý svůj život – v dobách, kdy se to nesmělo, ve skrytu a utajení – se ozývá vždy, pokud má jistotu, že mu za to nehrozí žádný postih, když cítí že mohou být ohroženy. Nemůžu se ale zbavit dojmu, že v tomto případě pan president přehlédl několik positivních aspektů, které naopak potvrzují postupující demokratisaci naší společnosti.

Házení vajíček na politického protivníka je celkem infantilní způsob vyjádření názoru. Přitom právě infantilizace společnosti je jeden z jevů, které demokracii charakterisují. Toho si všiml už de Tocqueville a tento postřeh skvěle popsal ve své Demokracii v Americe. Dnes by se dokonce dalo říci, že fungování demokracie je na této mentální juvenaci obyvatelstva přímo závislé. Ochota učit se po celý život, požadavek na stálý přísun novinek, dětinská touha po bezpečí, snaha nechat za sebe myslet ty dospělejší či nedostatek historické paměti umožňují demokratickému paternalistickému státu vykonávat pečovatelskou roli, a tak není divu, že tyto vlastnosti jsou dnes všemožně podporovány. To s sebou ale nutně přináší i některé vedlejší následky. Děti se nechovají jen jako vzorní pionýři, občas dělají neplechy. Pokud ovšem jde o pár nevinných hozených vajíček, je asi vše v nejlepším pořádku. Pravda, je v tom jistá neúcta k poctivé práci slepic, ale v celku je tento jev možno beze vší pochyby považovat za důkaz utužování demokracie.

Důležitým principem v demokracii je vedení diskursu adekvátními prostředky. Jak ale adekvátně diskutovat při volbách do Evropského parlamentu s argumenty typu Zabraňte návratu Topolánkovy vlády, Žádná výpověď bez udání důvodu, Už žádné kšeftování s důchody a se zdravím či Hlasujte pro jistotu? (Cituji zpaměti z volebních plakátů, omlouvám se volebním mágům ČSSD za prznění jejich kreativity). Není vajíčko hozené z davu v tomto případě celkem přijatelný, kultivovaný a adekvátní způsob argumentace? Být příznivcem ČSSD, taky bych si možná jedno dvě hodil!

Tyto poznámky by neměly vyznít jako kritika presidenta, onoho velebného kmeta, který neváhá svými perutěmi nezištně chránit i tu partaj, jež měla při volbě presidenta jiného kandidáta a jeho do úřadu nevolila. Spíše je to výzva ke klidu, pokus o připomínku, že v dnešní době hospodářské krise není třeba při každé příležitosti hned hystericky křičet. Snažme se myslet positivně!

Babylon 8/XVIII, 8. června 2009