Když jsem napsal prvních pár řádek knížky, kterou držíte v ruce, ani jsem nedoufal, že by jednou mohla skutečně spatřit světlo světa. Ve snu by mě nenapadlo, že se jednoho dne dostane k rukám osudem zkoušených vietnamských exulantů po celém širém světě,

napsal v předmluvě pro vydání knihy Země dětství ve westminsterském universitním nakladatelství její autor vietnamský spisovatel a dlouholetý politický vězeň Thu Hien Vu.

Knížka má pro mě zvláštní význam. Jeden čas mi byla důvěrným přítelem a berlou, s níž jsem prochodil mnoho neznámých cest.

V hanojském vězení Hoa Lo mi jeden bachař po příchodu oznámil: „Tvrdíš, že se nebojíš smrti. Musím tě však upozornit, že existují horší věci než smrt. Uvidíš sám, až tu strávíš delší dobu.“ Tyto věty si budu pamatovat navždy. Čím více o nich přemýšlím, tím více s ním musím souhlasit. Život politického vězně může skutečně být horší než smrt. Člověk jen leží v cele, aniž by věděl, kdy a zda ho pustí na svobodu. …

Vězeňské cely jsou různé, jak všichni Vietnamci vědí bezprostředně či z doslechu. Obecně se jedná o malé místnosti (můžeme-li nazývat tento druh klece na člověka místností), jež bývají špatně osvětleny a plné zápachu. Na konci je pak vyvýšenina, sloužící jako lůžko, s železnými okovy – krutým symbolem moci. Prošel jsem mnoho cel, na samotkách jsem strávil nepřetržitě 4,5 roku. Několik prvních dní bylo nejhorších – místo otevřeného prostoru venku si člověk najednou musel zvyknout na pobyt v kleci s místem pro pár kroků, kde se nemohl příliš hýbat, a přitom hlavu měl plnou spletitých myšlenek o životě, jejž zanechal za dveřmi vězení. Ihned se začal ozývat stesk po minulosti, ačkoli minulost byla teprve včera…

Zima v roce 1967 byla krutá, minimálně pro mě, v kobce bez topení a bez teplého oblečení. Stýskalo se mi v této zimě po rodné vesnici více než kdykoliv jindy. První věc, jež na mě onen stesk seslala, byl štiplavý kouř z hromady listí, které metaři na ulici spalovali na druhé straně vězeňské zdi, aby se ohřáli. V mém rodišti se pálením rýžové slámy chránila pole se zeleninou před jinovatkou. Lehounký zápach kouře, který se dostal do cely, ve mně náhle vyvolal nostalgii, jako by mi řízli nožem do duše.

S hlavou v dlaních jsem ležel na studeném betonovém lůžku, nechal jsem své myšlenky vnořit do minulosti, a přísahal jsem, že za každou cenu musím napsat knihu o své rodné vesnici plné bláta. Tato malá a chudobná vesnička byla spojena s mým dětstvím, jež navenek možná šťastně nepůsobilo, nicméně já se šťastně cítil jako všichni, kteří mají své rodiště, na něž mohou vzpomínat.

Nenapadlo mě tehdy, že kniha, kterou jsem se chystal napsat, bude sepsána právě ve vězení. V Hoa Lo bylo vězňům totiž zakázáno všechno, zejména čtení a psaní. Chtěli vězně co nejvíce fyzicky i intelektuálně otupit. Kdyby vězeňský hlídač při kontrole cely našel kus novin, bralo by se to za zločin s možným trestem připoutání okovů na nohy, a zákazu balíčků na přilepšenou od rodinných příslušníků.

O psaní knihy tedy nemohlo být ani řeči. Během prvního roku jsem ještě neměl zkušenosti, abych pochopil, že je-li třeba, vězeň dokáže i nemožné.

Ve vojenské věznici Bất bạt v oblasti Sơn Tây byl život v celách ještě horší než v Hoa Lo. Byl jsem úplně odříznut od vnějšího světa. V Hoa Lo se dalo odvodit dění za zdmi s ostnatým drátem z poslechu aktivit spoluvězňů, jež byli uzavřeni v sousedních celách stejného bloku, avšak v Bat Bat tato možnost nebyla. Vězni z okolních cel byli dávno po výslechu. Nezbývalo jim, než měsíc po měsíci, možná rok po roce čekat v kobce na soud, aby si vyslechli svůj rozsudek.

Nás, bývalé Straníky (s velkým S), do tohoto vězení samotná Strana zavřela za účelem převýchovy (!). Náš případ byl vnitrostranickou záležitostí, jež se neměla dostat před soud. Měli jsme zde pouze hnít, dokud Strana problém „nevyřeší“. Nikdo netušil, kdy přijde tento den, ani si nikdo netroufal odhadovat, jakou podobu bude toto stranické „řešení“ mít.

Při jedné návštěvě mi má žena šťastnou náhodou přinesla dvoubarevnou propisku. Nejspíše mi to přinesla ze zvyku, neboť jsem měl pro psací potřeby vášeň. Vždyť má rodina dobře věděla, že vězňům se v žádném případě nepovoluje přijímat tento státem zakázány předmět. S lítosti jsem musel tu krásnou propisku tajně rozbít, abych propašoval do cely její dvě náplně ve švu zimního kabátu.

Od té doby, na podzim 1969, začala vznikat má knížka.

Ponořil jsem se do psaní, na papírové obaly cigaret, na papírky od bonbónů, na okraje starých novin použitých k balení proviantu od mé rodiny (tehdy režim byl již tak velkorysý, že nám dovolil, abychom si nechali potištěné papíry). Bylo třeba psát velmi pečlivě, nesmělo se tímto vzácným materiálem plýtvat a přitom bylo třeba dávat pozor na hlídače, který se každých 50 minut přišoural k cele na kontrolu.

Tyto malinkaté fragmenty „rukopisu“ nebylo možné uspořádat po stránkách, musel jsem je proto zřetelně očíslovat, aby nedošlo k záměně. Poté jsem všechno sesbíral a opatrně poschovával v úzké cele. Pak následovaly dlouhé dny čekání na další setkání s rodinou, kdy jsem své dílo mohl předat matce nebo ženě. Když se mi podařilo napsat více, kumulovalo se najednou hodně rukopisů, což bylo důvodem k obavám. Rodinné návštěvy však nebyly pravidelné, chtěla-li mě rodina spatřit, musela požádat o povolení k návštěvě, jehož vyřízení bývalo zdlouhavé.

Počínaje třetím rokem mého věznění přestali dozorci, přítomní u předávání balíčků, setkávání s rodinou tak přísně kontrolovat. … Později ve věznici Tân Lap v oblasti Phu Tho již psaní nebylo tak riskantní jako dříve, ačkoli si člověk musel stále dávat pozor, aby nedošlo k odhalení. Po mnohých žádostech nakonec dovolili, aby nám rodiny přinesly papíry, propisky a ke čtení pár knižních titulů zahraničních autorů.

Knížka se rodila pomalu, kousek po kousku. Jednou měli strážní podezření, že s pomocí matky a manželky plánuji něco propašovat ven, ale díky klidné reakci při osobní prohlídce obě pronesly moje motáky nakonec hladce ven.

Když bylo motáků dost, moji sourozenci – Vũ Chí Dũng, Vũ Thu Hương a Vũ Thu Hòa začali texty opisovat. V roce 1976, když jsem se vrátil domu po 9 letech věznění, rukopis byl již hotový.

Jak píše Thu Hien Vu, kniha pak ležela dlouhý čas v hromadě jeho zažloutlých písemností, až ji v roce 1987 objevil jeho přítel Le Phat, redaktor Vietnamského rozhlasu a předal ji vydavatelství Umění (Van Nghe) v Ho Či Minově městě, jehož ředitelem byl spisovatel Ha Mau Nhai, a ten ji – ačkoli byl Thu Hien Vu zakázaný autor – následující rok vydal. Kniha pak rok poté dokonce dostala první cenu Svazu vietnamských spisovatelů pro knihu určenou dětem a knihu pak na pokračování vysílal i rozhlas.

Nechal ses od obří vážky kousnout do pupíku? Jestli tě do něj někdy kousla, když ses málem utopil v řece za vesnicí, tak jsi měl štěstí, píše v závěru svého prologu k Zemi dětství Thu Hien Vu a dodá:

Kdyby všichni lidé na této zeměkouli naslouchali Božímu slovu, a uměli zachovat dětské srdce v sobě samém, tak bychom nebyli svědky tolika zla, jež jsme jako společnost zažili: války, věznění a každodenní mučení, jejž lidé působí jeden druhému navzájem.