Víte, proč sovětský komisař obrany Kliment Vorošilov mrštil po Stalinovi pečené sele? A odkud se vzal Molotovův koktejl? Odpověď skrývá událost zvaná zimní válka, tedy přepadení Finska Sovětským svazem. Začala 30. listopadu 1939 leteckým útokem na Helsinky, ostřelováním jihofinského pobřeží a útokem sedmadvaceti sovětských divizí, podporovaných silnými tankovými svazy a dělostřelectvem.

Zima

Po porážce Polska si Sovětský svaz rychle upevňoval postavení ve své sféře vlivu. A podle tajných dodatků paktu Molotova a Ribbentropa z 23. srpna 1939 se v sovětské zájmové sféře ocitla i země tisíců jezer. Takzvané smlouvy o vzájemné pomoci s Lotyšskem, Estonskem a Litvou zajistily Sovětskému svazu poklidný týl a poskytly mu možnost umístit své vojenské základny na teritoriu zmíněných států, které pak roku 1940 anektoval.

V říjnu 1939 přicestovala do Moskvy finská delegace. Obdržela seznam území, která Finové musí sovětské mocnosti podstoupit: přístav Hanko, okolí Petsama (Pečengy) u Severního moře, pět ostrovů ve Finském zálivu a téměř tři tisíce čtverečních kilometrů v Karélii. Sověti dále žádali, aby Finsko demilitarizovalo sovětsko-finskou hranici a uzavřelo s nimi smlouvu o vojenské spolupráci.

Finská vláda publikovala Bílou knihu, která též obsahovala srovnání, co by splnění analogických požadavků znamenalo pro Velkou Británii: odstoupení Normanských ostrovů, Orknejí a Shetland, opevnění přístavu Southampton cizí mocí a posunutí hranic hluboko do vnitrozemí. Za své by rovněž vzala většina britských obranných zařízení.

Není divu, že Finové odmítali na sovětské podmínky přistoupit. Posléze však následoval pohraniční incident, vyprovokovaný Rudou armádou. Sovětský svaz z něj obvinil Finsko, 29. listopadu s ním přerušil diplomatické styky a příští den bez vypovězení války udeřil.

Třiapůlmilionové Finsko stosedmdesátimilionovému Sovětskému svazu hrdinně vzdorovalo. Proti jednomu finskému obránci stálo dvaačtyřicet rudoarmějců, ve vojenské technice byla sovětská převaha neméně zdrcující. Ale Finům přišla na pomoc příroda, poněvadž uhodily největší mrazy za posledních sto let, doprovázené sněhovými vánicemi. Finové se v těchto extrémních podmínkách cítili jako ryby ve vodě, kdežto sovětští vojáci, postrádající zimní vybavení, houfně umrzali.

Politicky chtěl Sovětský svaz celou věc vyřešit zřízením takzvané dělnicko-rolnické vlády Otty Kuusinena. Moskva prostřednictvím Kominterny zorganizovala mohutnou propagandistickou kampaň za přijetí nové lidové vlády ve Finsku. „Jedním z nejnadšenějších příznivců Kuusinenovy vlády byl londýnský Daily Worker, který ‚informoval‘ o tom, s jakým nadšením vítá finský lid Rudou armádu. Dnes je to už neuvěřitelné, ale popularizace nové vlády se zúčastnily i takové osobnosti, jako byl G. B. Shaw, John Steinbeck, Džaváharlál Nehrú a Martin Andersen Nexö,“ uvádí Endre Bojtár v knize Oloupení Evropy.

Koktejl

Na Molotovův koktejl neboli zápalnou láhev lze dodnes narazit poměrně často. Přinejmenším ve zprávách o nějakých pouličních nepokojích. Ovšem většina diváků či čtenářů asi neví, o co přesně kráčí, a pokud ano, pak zpravidla netuší, kde se vzalo pojmenování tohoto zvláštního bojového nástroje.

Předchůdcem Molotovových koktejlů byly již ve starověku hliněné nádoby, obsahující prudce hořlavé látky (obvykle nějaké zvláštní oleje). V moderní době se první masové uplatnění improvizovaně zhotovených zápalných lahví objevilo ve španělské občanské válce, kde se používaly proti tankům a obrněným automobilům. Stejnou úlohu hrály i v zimní válce, kde často znamenaly jedinou dostupnou protitankovou zbraň finských jednotek. A právě v ní získaly své dosud platné označení: Molotovův koktejl.

Původní tvar zněl: „koktejl pro Molotova“ a finští vojáci jím vyjadřovali svůj postoj k muži, který dle nich byl – jako premiér a ministr zahraničí – hlavním původcem zimní války a ve Finsku se těšil ještě menší oblibě než Stalin. Pojmenování posléze, v roce 1941, převzali i sovětští vojáci. Z různých důvodů, podle některých vykladačů za tím vězela úcta k jednomu z čelních představitelů SSSR, ale podle jiných tak chtěli ventilovat názor, že Molotov nese zodpovědnost za nepřipravenost Sovětského svazu v době německého útoku, a tudíž se po něm nazvala jediná improvizovaná zbraň, která sovětské pěchotě zůstala. Ale zpět na bojiště sovětsko-finské války.

Pečené sele

„Když fronta koncem prosince [1939] jako by ustrnula,“ píše Jiří Hanák v článku otištěném v roce 1999 v časopisu Týden a příznačně nazvaném „Obr do pidimužíka mydlí“, „rozhodl se Stalin k radikálnímu činu. Nejdříve ze všeho se zběsile pohádal s komisařem obrany Klimentem Vorošilovem. Stalin mu vyčítal neschopnost armády, kterou měl komisař na starosti, Vorošilov zase Stalinovi vyčetl krvavé čistky v důstojnickém sboru. V návalu nezvládnutelného vzteku a ponížení prý dokonce po Stalinovi mrštil pečeným seletem.“

Tím spíš pak Stalin jmenoval novým velitelem maršála Semjona Timošenka. Timošenko přisunul nové čerstvé divize a shromáždil ohromnou masu děl, letectva a tanků. V únoru 1940 pak na finské obranné linie udeřila síla, které vyčerpaní Finové už jen těžko odolávali. Dvanáctého března finští delegáti v Moskvě podepsali sovětsko-finskou mírovou smlouvu.

Nicméně Stalina vyšel pochybný triumf pěkně draho. Finská armáda ztratila během zimní války asi 70 000 mužů (přes 22 tisíc mrtvých a skoro 50 tisíc těžce raněných). Ruští vojenští historici dnes ztráty Rudé armády vyčíslují zhruba na 130 tisíc mrtvých či zmizelých a na více jak 250 tisíc nemocných nebo zraněných. Dále připouštějí ztrátu 600 letadel (proti 70 finským) a zničení nebo vyřazení asi 3 500 sovětských tanků a obrněných vozidel. Leč sami Finové odhadli ztráty Rudé armády v rozmezí 400 až 600 tisíc mužů.

Finsko sice pozbylo území, které Stalin požadoval, ale uhájilo si státní samostatnost. Když na Sovětský svaz zaútočil Hitler, Finové toho využili a dobyli ztracená území zpět – avšak vzhledem k jejich zkušenosti z přelomu let 1939 a 1940 se jim lze jen těžko divit. Tak začala takzvaná pokračovací válka. Finská armáda posléze, v roce 1944, musela opět čelit masivnímu útoku Rudé armády – a opět dokázala státní samostatnost uhájit. Finsko nakonec po válce nespadlo do sovětské sféry vlivu, ale zůstalo neutralizované, a tudíž samostatné. Tomuto – zčásti krvavě vybojovanému – procesu se říká finlandizace.

Průběh sovětsko-finské války bedlivě sledoval německý generální štáb. Konstatoval odbornou nedostatečnost velitelského sboru Rudé armády, zaznamenal nekvalitní komunikační a dopravní strukturu, jakož i nevalnou bojovou morálku. A tudíž usoudil, že sovětské ozbrojené síly nedovedou vzdorovat moderně vybavené a řízené armádě. V tom se přepočítal, nicméně pokud dnes někomu připadá německý útok na Sovětský svaz z roku 1941 jako velmi riskantní a k neúspěchu předem odsouzená akce, v dobovém kontextu analýzy zimní války dostává rozhodnutí Berlína k úderu přeci jen realističtější obrysy.

Zimní válka každopádně tvoří jednu z příčin toho, proč i současná ruská historiografie a oficiální propaganda vytěsňují koncept druhé světové války a prosazují vlastní pojetí neboli velkou vlasteneckou válku. Ta totiž začíná až v červnu 1941 přepadením Sovětského svazu Německem a Stalinova říše v ní vystupuje jako jednoznačně kladný a velký hrdina, kdežto v období 1939–1941 byla evidentně za padoucha. I proto je nutné finský odpor vůči sovětské agresi z roku 1939 neustále připomínat.