4. října 2007 se v Praze konalo poslední rozloučení s brigádním generálem Ottou Špačkem, legendárním válečným stíhacím pilotem, který zemřel ve věku 89 let. Jeho život připomínal dobrodružnou plavbu řekou, ve které se střídají peřeje s klidnými meandry.A bohyně štěstěna mu bývala podivuhodně blízko. Z vlasti musel dvakrát prchat, přežil sestřelení i nouzová přistání, účastnil se „ve vzduchu“ vylodění v Normandii, byl povyšován i degradován, ale prožil také krásná desetiletí v drsné kanadské krajině jako rybář a lovec vysoké zvěře. A k jeho životnímu příběhu patří i návrat do vlasti po roce 1989. A jako v americkém filmu došlo v závěru Špačkova života i ke skutečnému happy-endu. Na setkání spolužáků v Náchodě potkal po padesáti letech svoji předválečnou lásku Růženu. Oba již byli vdovci a tak se v roce 1994 vzali a žili v Jaroměři. Pro spolubojovníky a přátele měl Otto Špaček přezdívku „Icík“, něco jako svéráz a originál. Tedy nikoli poslušný voják v zástupu, ale nepoddajný i svéhlavý, a především otevřený muž.

Otto Špaček se narodil 7. března 1918 v Brzici u Náchoda v rodině učitele. Před válkou absolvoval Školu leteckého dorostu v Prostějově a jako vojín polní pilot-letec byl odeslán do Piešťan. A právě v Prostějově vznikla jeho přezdívka, když spolužák zarýmoval: „Icík from Leipzig, třída sobě sama, postavou nevelkou, zato velká tlama.“ V roce 1939 se Icíkovi podařilo se skupinou kamarádů (vzal si tehdy s sebou mandolínu) uprchnout do Polska a následně do Francie, kde s francouzskou perutí vlétl do tvrdého boje proti německé přesile. Při jednom hlídkovém letu narazil na svaz německých bombardérů a jeho letoun byl zasažen. „Z nádrže teklo palivo, všude zápach oleje, hrozil výbuch. Z kapoty se valil dým a v kabině nebylo takřka vidět. Chtěl jsem to uhasit, zmačkl jsem to po čumáku dolů, ale mašina začala hořet,“ líčil později. Zachránil se seskokem na padáku. Než válka skončila, z porouchaného letounu zázračně vyvázl ještě dvakrát. Nicméně ve Francii zdolal nad městem Chaulnes německou „stodevítku“ a společně s dalšími sestřelil německou „létající tužku“ Dorniera Do 17. Ve Francii Špaček nalétal 66 operačních hodin a nasbíral dostatek pilotních zkušeností, které později zúročil v Anglii. Avšak francouzskou zbabělostí a povýšeneckým chováním byl rozčarován. Ve Velké Británii poznal naprosto opačnou společenskou i bojovou náladu. Prošel 312. čs. stíhací perutí a 605. britskou perutí, aby až do konce války zakotvil v 313. čs. stíhací peruti. Špaček se stal živou kronikou jednotky, řazené mezi nejdravější. I on sám patřil mezi ty, kteří bojovali naplno, takřka bez zákrytu. Pilotní umění se u něj snoubilo se statečností. Známá je historka z března 1942, kdy čeští piloti útočili na jednu belgickou továrnu a na skupinu cvičících vojáků Wehrmachtu. Po první dávce se vojáci rozutekli, ale okamžitě skočili ke kulometům a zahájili palbu. Navzdory tomu Špaček svůj útok ještě dvakrát zopakoval. Bohužel z tohoto letu se nevrátil jeho bojový druh Miloslav Zauf. Navzdory bojovým úspěchům potkala odvážného pilota nepříjemnost a degradování – při společném cvičném letu zahynul Blažej Konvalinka a Špaček byl vojenským soudem přísně obviněn z nekázně. Po čtyřech měsících se však k peruti vrátil, a v roce 1944 byl povýšen do hodnosti pilot officer.

Po válce se Otto Špaček oženil, ale nadějnou důstojnickou kariéru přerušil únor 1948. Letci bylo naznačeno, aby si našel jinou práci, nejlépe v dolech. S manželkou se proto dlouho nerozmýšleli, prodali auto, aby mohli zaplatit převaděčům, a utekli „přes čáru“ do Německa. Nakonec se dostal do Kanady, kde žil jeho válečný druh Charles Stojan, který vlastnil malou opravnu aut a kamaráda zaměstnal. Špaček se postupně osamostatnil, zařídil si čerpací stanici, naučil se stavět kánoe a lodě s rovným dnem a upravovat lodní motory, začal vášnivě rybařit, pokoušel se hledat zlato, sjížděl dravé řeky na Yukonu a objevoval Bohem zapomenutá místa Černého kaňonu řeky Omineca, která tehdy byla ještě domovem Indiánů. Po listopadu 1989 se vrátil do vlasti, byl rehabilitován, povýšen, a oceněn státním vyznamenáním. Na otázku po důvodech riskování života za vlast během války odpovídal generál Otto „Icík“ Špaček po svém: „Vždyť jsem chtěl létat! Kdybych nechtěl, seděl bych doma za kamny.“

Miloš Doležal

Babylon 2/XVII, říjen 2007