Zamysleme se nad dvěma významnými trendy v dnešním světě. Jedním jsou rostoucí ambice a aktivity dvou revizionistických velmocí, Ruska a Číny. Druhým je ubývání důvěry, schopností a vůle demokratického světa, a zvláště Spojených států, udržet dominantní postavení, které zaujímal v mezinárodním systému od r. 1945. Obě tendence se k sobě přibližují. Až se upadající vůle a schopnost Spojených států a jejich spojenců udržet současný světový řád setká s rostoucí vůlí a schopností revizionistických mocností jej změnit, nastane okamžik, v němž se současný řád zhroutí a svět vstoupí do období brutální anarchie, jak se třikrát stalo v minulých dvou stoletích. Cena, kterou za tento pád zaplatíme na životech, bohatství, na ztracených svobodách, bude ohromná.

Američané mají tendenci pokládat základní stabilitu mezinárodního řádu za zaručenou, třebaže si stěžují na náklady, které Spojené státy na její udržení vynakládají. Historie ukazuje, že světové řády se hroutí, a pokud se to děje, pak často nečekaně, rychle a násilně. Pozdní 18. století bylo v Evropě vrcholem osvícenství, než kontinent náhle spadl do propasti napoleonských válek. V prvním desítiletí 20. století nejbystřejší světoví duchové předpovídali konec velmocenských konfliktů, neboť komunikační a dopravní revoluce spolu propojily ekonomiky i lidi. Nejničivější válka v dějinách přišla o čtyři roky později. Domnělý klid poválečných dvacátých let vystřídala strachem posedlá třicátá léta – a pak nová světová válka. Kde přesně podle tohoto klasického scénáře jsme dnes, jak blízko jsou oba trendy podobnému průsečíku je – jako vždy – obtížné předpovědět. Jsme globální krizi vzdáleni tři roky nebo patnáct let? Že jsme někde na cestě k ní, je nepochybné.

Čína a Rusko jsou klasické revizionistické velmoci. Třebaže žádná z nich nikdy nezažívala větší bezpečnost ze strany cizích velmocí než dnes – Rusko, pokud jde o tradiční nepřátele na Západě, Čína, pokud jde o tradiční nepřátele na Východě –, jsou obě nespokojené se stávající konfigurací své moci. Obě hledají, jak obnovit hegemonii, kterou kdysi měly ve svém blízkém okolí. Pro Čínu to znamená dominanci ve východní Asii nad zeměmi jako je Japonsko, Jižní Korea a národy jihovýchodní Asie, podvolujícími se vůli Pekingu a jednajícími v souladu s Čínou, s jejími strategickými, ekonomickými a politickými preferencemi. To znamená odchod amerického vlivu z východního Pacifiku za Havajské ostrovy. Rusku jde o vliv ve střední a východní Evropě a ve střední Asii, které Moskva tradičně pokládala buď za součást svého impéria, nebo za sféru svého vlivu. Obě velmoci, Peking i Moskva, hledají cesty, jak změnit dnešní stav, který pokládají za nespravedlivou dělbu moci, vlivu a úcty ve prospěch Spojených států v poválečném světovém řádu. Jako autokracie se obě cítí být ohrožovány na svých hranicích v mezinárodním systému dominujícími demokratickými mocnostmi. Obě hledí na Spojené státy jako na základní překážku svých ambicí a proto obě hledají způsob, jak oslabit Amerikou jištěnou mezinárodní bezpečnost.

Dosavadní systém kontroloval ambice obou revizionistických velmocí negativním způsobem. V období americké převahy se Čína a Rusko na něm podílely a po většinu doby ho využívaly jako otevřený mezinárodní ekonomický systém, který vytvořily a pomáhaly udržet Spojené státy; pokud fungoval, získávaly víc, když spolupracovaly, než kdyby ho narušovaly a poškozovaly. Politické a strategické aspekty řádu však působily k jejich škodě. Růst a pulzování demokratické vlády ve dvou dekádách, následujících po pádu sovětského komunismu, působily jako trvalé ohrožení vlády pekingských a moskevských vládců. Od konce studené války viděli v každém pokroku demokratických institucí – zvláště v pokroku demokracie v blízkosti svých hranic – existenční ohrožení. Z dobrých důvodů: autokratické mocnosti se už od dob Klemense von Metternicha vždycky obávaly nákazy liberalismu. Pouhá existence demokracie na jejich hranicích, globální svobodné proudění informací, které nemohou kontrolovat, nebezpečné spojení svobodného obchodu, kapitalismu a politické kontroly – to vše představovalo hrozbu pro vládce, závislé na kontrole nepokojných sil ve svých zemích. Trvalá výzva legitimitě jejich vlády, spočívající v podpoře demokratického řádu Spojenými státy, je přirozeně vedla k nepřátelství jak vůči tomuto řádu, tak vůči Spojeným státům. Až dosud je tato převaha domácích i zahraničních sil odrazovala od přímé konfrontace s tímto řádem. Čínští vládci se obávali toho, co by neúspěšná konfrontace se Spojenými státy mohla znamenat pro jejich domácí legitimitu. Dokonce i Putin se jen tlačil do otevřených dveří jako v Sýrii, kde se Spojené státy chovaly pasívně k jeho sondám. Byl by se choval mnohem opatrněji, kdyby narazil i jen na marginální odpor Spojených států a Evropské unie jako na Ukrajině.

Největší výzvy čínským a ruským ambicím představovala vojenská a ekonomická moc Spojených států v Evropě a v Asii. Čína, i když stále mocnější, musila čelit kombinované vojenské a ekonomické síle světových velmocí a významným regionálním mocnostem, propojeným úmluvami nebo společným strategickým zájmem – zahrnující Japonsko, Indii, Jižní Koreu stejně jako malé, ale silné národy jako Vietnam a Austrálii. Jako jeden svazek, vedený Spojenými státy, představují tato spojenectví pro revizionistické velmoci odstrašující výzvu. Mohou se opírat o pomoc jen mála spojenců. I kdyby Čína na začátku zvítězila v konfliktu o podrobení Tchaj-wanu nebo v námořní bitvě v Jižním a Východním Čínském moři, zápasila by časem s kombinovanými průmyslovými výrobními kapacitami některých z nejbohatších a technologicky nejvyspělejších národů a pravděpodobně i s omezením přístupu na světové trhy, na nichž závisí její vlastní ekonomika. Slabší Rusko se svou snižující se populací a s ekonomikou závislou na ropě a plynu, by čelilo výzvám vážnějším.

Desetiletí převahy Spojených států a jejich spojenců vylučovala každou vážnější výzvu. Pokud byly Spojené státy vnímány jako spolehlivý spojenec, čínští a ruští vůdci se obávali, že agresívní chování by vyvolalo odvetu a možná vedlo k pádu jejich režimů.

Tváři v tvář těmto překážkám bylo vždy nejlepší volbou pro obě revizionistické velmoci doufat v oslabení, nebo – pokud to bylo možné – zosnovat oslabení světového řádu, vedeného Spojenými státy, buď jejich oddělením od jejich spojenců nebo zvyšováním pochybností o jejich závazcích, a tak přimět jakoby „spojence“ vzdát se strategické obrany liberálního světa nebo se přizpůsobovat svým vyzyvatelům.

Současný systém tak nezávisí jen na americké moci, ale na soudržnosti a jednotě v srdci demokratického světa. Spojené státy hrály svou roli jako hlavní ručitel řádu především ve vojenské a strategické oblasti, ale i jako jádro ideologického a ekonomického pořádku – demokratické Evropy a Pacifiku. Oba pilíře až do nedávné doby zůstávaly relativně zdravé a spolehlivé. V současné době se však otřásají. Demokratický pořádek oslabuje a jeho jádro se láme. Vážné ekonomické obtíže, opětovné probuzení nacionalismu a tribalismu, nová komunikační éra, která se zdá spíše posilovat než oslabovat tribalismus, společně vedly ke krizi důvěry nejen v demokraciích ale i v tom, co lze nazvat projektem liberálního osvícenství. Tento projekt vyzdvihoval univerzální principy práv jednotlivce a všeobecně lidskosti nad etnické, rasové, náboženské, nacionalistické a tribalistické rozdíly. Vypadalo to, že roste ekonomická vzájemná závislost při vytváření společných zájmů, přesahující hranice, a vytvářejí se mezinárodní instituce, zahlazující rozdíly a usnadňující spolupráci mezi národy. Namísto toho předchozí dekáda zaznamenala nárůst tribalismu a nacionalismu, důraz na  J i n a k o s t  ve všech společnostech a ztrátu důvěry ve vládu, v kapitalistický systém a v demokracii. Jsme svědky opaku „konce historie“ Francise Fukujamy. Historie se mstivě vrací se všemi temnými vlastnostmi lidské duše, včetně trvalého lidského volání po silném vůdci, který by byl zárukou pevného vedení časy zmatků a rozpadu.

Vzniká otázka, zda jsou Spojené státy ochotné pokračovat v podpoře řádu, který vytvořily a který celkově závisí na americké moci, nebo zda jsou Američané připraveni nést riziko – pokud je chápou – že nechají řád proměnit v chaos a konflikty.

Závěrečnou část Kaganova článku uveřejníme ze týden.

Robert Kagan: Backing Into World War III. Foreing Policy, 6. 2. 2017. Překlad Václav Mezřický.