Zdálo se mi, že už osmašedesát dnů dennodenně vyplouvám do nočního zálivu lovit, ale zatím se mi nepodařilo chytit ani rybku, ani jedinou čudličku, a Bustrofedon a Eribó a Arsenio Cué zakázali Silvestrovi vyrážet na ryby se mnou, protože podle jejich názoru už jsem úplně a definitivně zmagořil, ale v den číslo 69 (tohle číslo v noční Havaně přináší štěstí: podle Bustrofedona proto, že se dá převrátit, Arsenio Cué má k tomu jiné důvody a Rine taky: je to číslo popisné jeho domu) jsem se dostal až na otevřené moře, sám, a po modrých, fialových, ultrafialových vlnách ke mně připlouvala fosforeskující ryba, nejdřív dlouhá a podobná Cubě, potom se zmenšila a byla to Irene, pak ztmavla a zčernala a byla to Magalena, a když jsem ji chytil, když spolkla háček, začala růst a rostla a rostla, až byla tak veliká jako člun, nechávala se unášet vlnami naznak, funěla, vydávala svou tlamou podobnou játrům nejrůznější zvuky, vrněla, řvala, bublala jako ucpaný odpad, až se zklidnila a kolem se začali objevovat žraloci, barakudy, piraně s tvářemi neznámých lidí, ale jedna se strašně podobala Giannimu Boutadovi a další zase Emsímu, konferenciérovi z Tropicany, ta měla v tlamě hvězdu, další byl Vítor Perla, ten měl v podbradku perlu a podbradek vypadal jako krvavá kravata, začal jsem přitahovat a přitáhl jsem rybu těsně k okraji člunu a řekl jsem jí, ty velká rybo, ty moje ohromná rybo, ty vznešená rybo, já jsem tě harpunoval, já jsem tě chytil, ale nedovolím jim, aby tě sežrali, a začal jsem ji vytahovat do člunu a už jsem v něm měl její ocas a člun teď byl zářivě bílý a ryba uhlově černá a pak jsem začal bojovat s jejími boky, které byly měkké jako želatina, viděl jsem, že z téhle strany je to medúza, znovu jsem trhl a ztratil jsem rovnováhu a upadl jsem do člunu a celá ta veliká ryba na mě, zalehla mě, nevešla se do člunu a nedovolovala mi dýchat a já se dusil, protože jsem měl na tváři, na puse, na nose její žábry, vydýchávala mi všechen vzduch, všechen, nejenom vzduch zvenčí, co jsem se ho měl nadechovat, ale i vzduch z mého nosu, z mých úst a z mých plic, nedostávalo se mi vzduchu vůbec a já se dusil. Probudil jsem se.

Přestal jsem zápasit se vznešenou rybou a musel jsem místo toho bít, odstrkávat a odkopávat skutečného věrolomného vorvaně, který na mně ležel a líbal mě svými ohromnými pysky přisáté štěnice, líbal mě na oči, na nos, na ústa a kousal mě do uší a do krku a na hrudi a Hvězda ze mě sklouzla a znovu se na mě vyšplhala a vydávala podivné, neuvěřitelné zvuky, jako by zpívala a chrápala najednou a mezi tím bučením mi říkala, miláčku, zlatíčko, měj mě rád, dej svojí černošce hubičku, no tak, pojď, no tak, a tak různě podobně, což by mě normálně rozesmálo, kdybych se nedusil, vší silou jsem do ní strčil, zapřel jsem se o zeď a udělal páku (protože jsem skončil až u zdi, až tam mě dostrkala ta rostoucí masa, tam mě teď drtila celá zeměkoule ležící na mém těle), až ztratila rovnováhu a spadla z postele a zůstala ležet na podlaze, funěla a frkala a já jsem honem vyskočil, rozsvítil a uviděl ji: byla úplně nahá a kozy měla stejně masité jako paže, dvakrát větší než moje hlava, jeden prs jí visel dolů a válel se na podlaze, druhý padal přes prostřední váleček tří velkých pneumatik, které oddělovaly její nohy od toho, co by bylo krkem, kdyby nějaký měla, první pneumatika nad stehny byla jakýmsi pokračováním jejího Venušina pahorku a viděl jsem, že Alex Bayer měl pravdu, že se depiluje úplně celá, protože na těle neměla ani jediný chloupek, a to nemohlo být přirozené, ačkoli na Hvězdě nebylo přirozené nic. Tehdy mě napadlo, jestli není náhodou Marťanka.

Plodí-li spánek rozumu obludy, co bude asi plodit spánek nerozumu? Zdálo se mi (protože jsem znovu usnul: spánek je stejně neodbytný jako nespavost), že na Zem zaútočili Marťani, ale ne jak se obával Silvestre, ve vesmírných lodích bezhlučně přistávajících na střechách, jako ozbrojené přízraky vyrůstající ze zemské hmoty nebo prostřednictvím invaze mikrobů, které opanovávají zvířecí a lidská těla, ale že přišli v marťanských tělech, jako stvoření opatřená přísavkami, která dokážou vytvářet vzduchové stěny a scházet a vycházet majestátním krokem po neviditelných schodech a rozsévat hrůzu z přítomnosti svých černých, lesklých, tichých těl. V jiných snech či ve stejném, jen jinak ztvárněném snu byli Marťani zvukové vlny, které se mezi nás vtíraly a očarovávaly nás jako sirény: odkudkoli, z kteréhokoli kouta náhle vyvstávala omamná hudba, paralyzující zvuk, a nikdo se nedokázal proti této invazi vnějšího prostoru nijak bránit, protože nikdo netušil, že ta hudba je tajná, konečná zbraň, a nikdo si už nezalepoval uši voskem ani si je nezacpával prsty, a na konci snu jsem se pokusil zvednout ruce k uším, protože jsem to pochopil, ale měl jsem ruce přilepené a záda taky přilepená a krk taky přilepený nějakým neviditelným lepidlem a probudil jsem se mimo postel, v louži potu na podlaze. A vzpomněl jsem si, že jsem se natáhl na podlahu na druhém konci pokoje, u dveří, a tam jsem usnul. Měl jsem tam ještě na puse přilepenou tu pyskatou motorkářskou rukavici? Nevím, cítil jsem jenom pachuť žluči a žízeň a chtělo se mi spíš zvracet než pít, ale musel jsem si pořádně rozmyslet, jestli vstanu. Neměl jsem vůbec chuť uvidět Hvězdu, ať už obludu, nebo osobu, jak spí v mojí posteli, chrápe s otevřenou pusou a přivřenýma očima a převaluje se ze strany na stranu: člověk málokdy touží setkat se po probuzení se zlým snem z předešlé noci. Začal jsem spekulovat, jak bych se mohl nepozorovaně dostat do koupelny, umýt se, vrátit se pro oblečení, obléct se a potichu vyjít ven. Když jsem to všechno v duchu udělal, pustil jsem se také v duchu do psaní vzkazu pro Hvězdu, víceméně v tom smyslu, že jsem ji žádal, aby se laskavě diskrétně vypařila, až vstane, aby si jí nikdo nevšiml, ne, to ne: aby uklidila, to taky ne: aby za sebou zabouchla: do háje, všechno to bylo dětinské a navíc zbytečné, protože Hvězda stejně neumí číst, no tak to napíšu tlustou tužkou a velkými písmeny, a kdo vlastně tvrdí, že neumí číst? nejspíš rasová diskriminace, řekl jsem si a rozhodl se vstát a probudit ji a na rovinu si s ní promluvit. Nejdřív jsem se musel samozřejmě obléct. Postavil jsem se a podíval se na rozkládací pohovku a ona tam neležela a nemusel jsem dlouho hledat, protože před sebou jsem viděl pustou kuchyň a koupelnu s otevřenými dveřmi, taky liduprázdnou: není tady, odešla. Podíval jsem se na hodinky, které jsem si včera večer nesundal, a byly dvě (odpoledne?) a pomyslel jsem si, že vstala časně a odešla, abych ji neslyšel. To je od ní pozorné. Šel jsem do koupelny, sedl si na záchod a četl si pokyny doprovázející každou cívku filmu Kodak, které byly nevím proč rozházené po podlaze koupelny, četl jsem to pohodlné, prosté rozdělení života na Slunečno, Pod mrakem, Stín, Pláž nebo Sníh (do prdele, sníh na Kubě!) a nakonec Osvětlený interiér, četl jsem to a nevnímal, a vtom jsem uslyšel zvonek u dveří, a kdybych mohl vyskočit bez neblahých špinavých následků, udělal bych to, protože jsem si byl jistý, že je to hvězdný comeback, a zvonek zvonil a zvonil a já jsem zatajil dech a utišil střeva a umlčel celé své tělo, aby se rozlehlo absolutní ticho. Ale neexistuje nikdo solidárnější než kubánský kamarád: někdo na mě zakřičel do větrací šachty kuchyně a koupelny, což není nic těžkého pro toho, kdo zná budovu, má tělesné dispozice artisty na létající hrazdě a hrdlo operního tenora, lpí na přátelství jako leukoplast a nebezpečně vystrkuje hlavu okénkem z chodby. Ten hlas nebyl marťanský. Otevřel jsem, když jsem tedy předtím vykonal jisté hygienické rituály, a do dveří vletěl jako smršť Silvestre a rozrušeně křičel, že Bustro je nemocný, a to hodně vážně. Kdo? zeptal jsem se a uhlazoval si vlasy rozcuchané jeho větrem, a on mi řekl, Bustrofedon přece včera ráno jsem ho vezl domů protože mu nebylo dobře zvracel a ještě jsem si z něho dělal legraci že to jsem si myslel že to teda vydrží víc ale řekl mi že to je v pohodě a ať ho vyložím před domem a dneska dopoledne jsem se u něho stavil poněvadž jsme měli jít na pláž a služka mi řekla že nikdo není doma ani pán ani paní ani Bustrofedon protože ho brzo ráno odvezli do špitálu, řekl mi Silvestre, přesně takhle, bez jediné čárky. A služka řekla Bustrofedon? zeptal jsem se stupidně toho rána poznamenaného ospalostí, kocovinou a únavou, a on mi odpověděl, Ne, blbče, jasně že ne, řekla jeho jméno, ale je to kurva Bustrofedon. A co ti řekli, že mu je, zeptal jsem se cestou do kuchyně, kam jsem se vydal pro sklenici mléka, v ranní poušti pijanů cennější než pramen v oáze. Nevím, řekl Silvestre, nemyslím, že to je něco moc zlého, ale ani moc dobrého. Příznaky se mi nelíbily, mohlo by to být mozkové aneurysma nebo embolie, nevím, a ještě než dořekl nevím, už jsem se smál. Čemu se do prdele řehtáš? rozčiloval se Silvestre. Jaký jsi lékařský odborník, kamaráde, řekl jsem mu. Proč? zařval a viděl jsem, že se zlobí. Nic, jen tak. Tak ty si taky myslíš, že jsem hypochondr? zeptal se mě a já mu odpověděl, že ne, že mě jen rozesmály ty názvy, ta rychlá diagnóza a jeho vědecká jistota. Usmál se, ale nic neřekl a ušetřil mě svého vyprávění o tom, jak chtěl jít studovat medicínu, ale pak se šel s jedním kamarádem z gymplu podívat na fakultu do pitevny a tam uviděl mrtvoly a ucítil pach formaldehydu a mrtvých těl a uslyšel, jak skřípou kosti, které nějaký profesor přeřezával pilkou nebo co. Pozval jsem ho na sklenici mléka a on mi řekl, že už snídal, a od snídaně jsme se dostali k tomu, co jí předchází, což není půst, ale předchozí noc.

Kam ses včera vypařil? zeptal se mě, neznám nikoho, kdo by se víc vyptával než Silvestre: mohl by mít přezdívku Proč. Šel jsem ven, řekl jsem mu, trochu se projít. Kam? Tak všelijak. Jseš si jistý? No asi jo, kdo jiný by to byl, ve svém oblečení jsem se procházel já osobně, řekl jsem mu. Hm, on na to mudrlantsky, to je tedy zajímavé. Nechtěl jsem se ho na nic ptát a on toho využil, aby se zeptal mě, Že nevíš, co se stalo včera v noci? Tady? opáčil jsem a snažil se nezeptat. Ne, tady ne, řekl mi. Na ulici. My jsme odsud odcházeli jako poslední, myslím. Ano, poslední, protože Sebastien Moran odešel ještě dřív, než ses vrátil s Hvězdou a její show (jako bych v jeho hlase slyšel posměšek), a potom odešel Gianni a Franemilio a zůstali jsme tu jenom Eribó a Cué a Bustrofedon, povídali jsme si, řvali na sebe přes Hvězdino chrápání a Eribó a Cué a Piloto a Vera odešli společně a já s Bustrofedonem jsme s sebou vzali Ingrid a Edith a Rine už odešel dřív s Jessem a Juanem Blankem, tedy aspoň myslím, už to přesně nevím. No zkrátka já jsem to tady zabouchl a s Bustrem jsme chtěli jít s Ingrid a Edith do Chori a Bustro perlil ještě víc než obvykle, to bys ho musel slyšet, ale pak na druhé straně řeky se mu udělalo zle a museli jsme se vrátit a Edith nakonec chtěla jít domů, řekl mi.

Já jsem bloumal po pokoji a hledal ponožky, kterých jsem měl ještě včera pár, ale teď se najednou snažily osamostatnit a stát se každá jedinečným exemplářem, až mě unavilo pátrat po nich v celém vesmíru, vrátil jsem se do své galaxie, otevřel skříň a vybral nový pár, a zatímco jsem si je natahoval a Silvestre mi dál vyprávěl, vymýšlel jsem, co si počít se zbytkem neděle. Zkrátka jsem jak nic sbalil Ingrid (a teď musím vysvětlit, že Ingrid je Ingrid Bérgamo a nejmenuje se tak, ale my jsme jí tak začali říkat, protože ona takhle vyslovuje jméno Ingrid Bergman: jinak je to drobná mulatka, velmi vyvinutá, říkává o sobě, když je v ráži, odbarvuje si vlasy na blond a hodně se maluje a nosí nejpřiléhavější šaty z celého tohoto ostrova, kde ženy nepoužívají šaty, ale rukavice, pouzdra na tělo, a je dost lehká, což ovšem neumenšuje Silvestrovu radost, protože večer před akcí není žádná žena dost lehká), sbalil jsem ji a vezl jsem si ji do hotýlku na Čtyřiaosmdesáté, vyprávěl, a když už jsme byli uvnitř, začala se vykrucovat, že ne a ne a ne, a tak jsem s ní musel zase pryč, samozřejmě stejným taxíkem. Jenže, vyprávěl mi, když už jsme zase objížděli Vedado a projeli jsme počtvrté nebo popáté tunelem, začali jsme se líbat a tak a ona se nechala dovézt na roh Jedenácté a Čtyřiadvacáté a tam se odehrálo znovu totéž, jen s drobným rozdílem, že totiž šofér prohlásil, že on je taxikář, a ne pasák, takže mu mám zaplatit, protože on s námi končí a odjíždí, a Ingrid s ním začala smlouvat, aby ji odvezl domů, ale já jsem vytáhl prachy a zaplatil mu a on odjel. Samozřejmě, vyprávěl, Ingrid se na mě naštvala a tam v té tmě dala nahlas průchod čítankovému rozhořčení, vyšli jsme na ulici a hádali se, lépe řečeno ona se hádala a já se ji snažil uklidnit, byl jsem rozumnější než George Sanders (řekl mi Silvestre, který mluví zásadně ve filmových termínech: jednou mi udělal rukama před obličejem rámeček a řekl mi jako fotograf, nehýbej se, nebo mi zmizíš z obrazu, jindy jsem přišel k němu domů, kde byla tma, protože měl zavřené dveře na balkon kvůli slunci, které odpoledne nesnesitelně praží, otevřel jsem je a on povídá, Vrhl jsi mi do tváře dvacet tisíc full-candles!, jindy jsme se zase s ním a s Cuém bavili o jazzu a Cué řekl nějakou chytrost o jeho původu v New Orleansu a Silvestre ho okřikl, necpi se nám do rozhovoru s takovými flashbacky, člověče, a na spoustu dalších výroků si teď nevzpomínám nebo jsem je zapomněl), a jak jsme se tak přeli a šli nahoru Vedadem, víš, kam jsme došli?, vyprávěl, povídá mi, doškobrtali jsme až na roh Druhé a Jednatřicáté a tam jsme vešli jakoby nic dovnitř. Myslím, vyprávěl, že jsem ji zaskočil unavenou, jenže to byl jen začátek, uvnitř v pokoji se pak strhla hotová bitva Stroheimova zloducha s Griffithovou němou hrdinkou, aby si sedla, jo, slyšel jsi dobře, jen aby se posadila, a to ne na postel, ale jen na židli, a když si konečně sedla, nechtěla dát z ruky kabelku. Nakonec, vyprávěl, se mi podařilo ji přesvědčit, aby se uklidnila, že se nic neděje, byla už málem v pohodě, snad spokojená, jenže sotva jsem si chtěl udělat pohodlí a sundám si sako, vyskočí jako blesk a řítí se ke dveřím a chce pryč, a já vidím ve zvětšeném záběru big-close-up její ruku na zástrčce, znovu si obléknu sako a uklidňuju ji, konejším ji, tak to přece není, co si myslí, to se tedy mýlí, a ona si zase sedne, na postel, a jen co dosedne, vyskočí, jako by si sedla na fakírovo lože, a já, světák, hotový Cary Grant, ji zase přesvědčím, že nemusí mít obavy, že sednout si na postel neznamená nic jiného než sednout si, že postel je kus nábytku jako každý jiný, že může fungovat jako sedátko, a ona úplně klidně vstane a položí si kabelku na noční stolek a znovu si sedne na postel. Nevím proč, vyprávěl mi Silvestre, jsem vytušil, že bych si možná mohl sundat sako, sundám si ho a sednu si vedle ní a začnu ji hladit a líbat a přitom ji nenápadně pomalu pokládám, až si lehne, ale jako by měla pružinu, zase si sedne, a já ji znovu pokládám a tentokrát zůstane klidně ležet a já to na ni konečně vybalím, ne tedy úplně doslova, spíš jako v romantických scénách, ale riskl jsem to a povídám, že je hrozné horko a že je škoda takhle si ničit šaty, úplně se zmačkají, když je přitom tak elegantní, a ona na to, No fakt, jsou hezký, že jo? a hned bez přechodu povídá, že si je sundá, aby se nezmačkaly, ale nic víc už si prý svlékat nebude a zůstane v kombiné, a opravdu si ty šaty svlékne. Vrátí se do postele a já už mám mezitím sundané boty a Haysův kodex odsunutý do zapomnění a začínám ji zpracovávat v polodetailu nebo v americkém plánu a žádám ji, úpěnlivě prosím, téměř klečím, aby si sundala kombiné, že toužím vidět její nádherné tělo hvězdičky, ať si nechá jen kalhotky a podprsenku, že to jsou krajkové plavky na plavání v posteli, a tímhle argumentem, kamaráde, ji přesvědčím a ona si stáhne kombiné, samozřejmě mě předtím upozorní, že nic dalšího si už svlékat nebude. Tečka. A tak se líbáme a objímáme a hladíme a já povídám, že se mi pomačkají kalhoty, stáhnu si je a taky si svléknu košili a zůstanu jen v trenýrkách, a když si znovu vlezu do postele, ona už se zase zlobí nebo předstírá, že se zlobí, a nepustí mě k sobě blíž ani o chloupek. Ale za chvilku se jí dotknu rukou a hladím ji po celém těle a znovu se začneme líbat a to všechno a já zase začínám žadonit, nejdřív úplně potichoučku, skoro off, říkám, prosím, aby si svlékla i zbývající prádlo, aspoň podprsenku, abych uviděl její nádherná prsa, ale ne a ne ji přesvědčit, a když už málem ztrácím trpělivost, ustoupí, No dobře, a jediným hmatem si šprndu rozepne a já vidím v načervenalém světle pokoje (to byla další debata: zhasnout stropní světlo a rozsvítit červenou lampičku), vidím osmý div světa, osmý a devátý, protože to jsou divy dva, a popadne mě nadšení a ji taky a celá atmosféra se změní z napětí v euforii, jako by to točil Hitchcock. No nechci tě unavovat, stejnou technikou a podobnými argumenty jsem dosáhl toho, že si svlékla i kalhotky, ale pozor, ve chvíli, kdy by starý Hitch udělal střih a vložil intercut ohňostroje, tak ti musím říct, protože budu upřímný, že dál jsem se nedostal: nedala se nijak přesvědčit, prostě nijak, a já došel k názoru, že znásilnění je jedna z Herkulových prací, není to delikt a ve skutečnosti se provést nedá, pokud je oběť při vědomí a je na to člověk sám. Nou, thats quite impossible, dear De Sad.

Začínám se řehtat, otřásají mnou seismické záchvaty smíchu, ale Silvestre mě přeruší. Počkej, počkej si, jak říká Ingrid, ještě jsem neskončil. Noc, vypráví Silvestre, nebo ten zbývající kousek noci jsme strávili báječně, ulevila mi šikovnýma rukama, že jsem se s tím téměř spokojil, pak jsem ve vytržení usnul, a když se vzbudím, už svítá, pohlédnu na svou milovanou a vidím, že se má co-star přes noc proměnila, že ji spánek změnil, tomu říkám stejně jako starý dobrý Kafka proměna, sice vedle mě neleží Řehoř Samsa, ale úplně jiná žena: noc a polibky a spánek jí smyly nejenom rtěnku, ale veškeré šminky, všechno nalíčení: dokonalé obočí, dlouhé, silné černé řasy, svěží fosforeskující barvu, a počkej, počkej si, vypráví, ještě se nesměj a radši se něčeho podrž, protože teď na tebe vybalím to nejlepší: hned vedle mě, mezi ní a mnou jako v propasti falše leží nějaká žlutá věc, víceméně kulatá a hedvábná, sáhnu na ni a vyskočím: je chlupatá. Velmi opatrně, vyprávěl mi, ji vezmu do ruky a pořádně si ji prohlížím v denním světle, a ona to je, poslední překvápko, paruka! Ta holka je plešatá, vyprávěl mi, úplně holohlavá! No teda ne úplně, má na hlavě pár chlupů, takových ubohých bezbarvých chrounů. Tak tam tak ležím, Ioneskem proti své zvůli, vyprávěl mi Silvestre, a říkám si, spal jsem s plešvačkou. Myslím, že jsem o tom uvažoval tak silně, že jsem to řekl nahlas, protože se začala vrtět a probudila se. V těsně předcházejícím šotu jsem položil paruku, kde byla předtím, znovu jsem si lehl a tvářil jsem se, že spím, a vtom se ona vzbudí úplně a nejdřív ze všeho si sáhne na hlavu a zděšeně začne v panice šmátrat po paruce, najde ji, nasadí si ji… naopak, kamaráde, naopak! Vstane, jde do koupelny, zavře za sebou dveře a rozsvítí, a když zase otevře, všechno je na správném místě. Podívá se na mě jednou a ještě znovu, předtím totiž kvůli tomu leknutí, že ztratila paruku, na mě zapomněla, teprve teď si vzpomene, že je v pokoji hodinového hotelu, se mnou. Podívá se na mě, vyprávěl mi Silvestre, a pak ještě jednou, aby se ujistila, že spím, ale dívá se na mě zdálky a já spím jako špalek a pootevřenýma očima všechno sleduju: švenkující kamera. Vezme kabelku a znovu se zavře do koupelny. Když vyjde, je z ní jiná žena. To znamená stejná žena, jakou znáš ty a my všichni a kvůli níž jsem musel včera večer vynaložit takové úsilí, abych mohl přihlížet jejímu odkládání, totálnímu striptýzu, naprostému vysvléknutí á la Allais.

Nedalo se to vydržet, musel jsem se řehtat jako kůň, Silvestre celou dobu vyprávěl svou odyseu do mých výbuchů smíchu a teď jsme se už chechtali oba. Ale on se zarazil a povídá mi, Moc se tomu Barnumovu cirkusu nesměj, Beyle, s obludami si zahráváme oba. Jak to, nechápu. Ale ano, pane, vy jste pomiloval černého Olivera Hardyho. Jak to, opakuju. Jo jo. Prostě když jsem vyšel z pokoje s detektorem lži, dovezl jsem již opět půvabnou blondýnku taxíkem domů, a jak už jsem seděl v autě, pokračoval jsem k sobě a někdy kolem páté jsem projížděl tady kolem tvého bytu, a po chodníku tu šla nahoru po Pětadvacáté Hvězda, hotový bazilišek, rozcuchaná, v sandálech a se starou kabelou. Zavolal jsem na ni a vzal ji do taxíku a odvezl ji domů a ona mi cestou, příteli kameramane, vyprávěla, že se jí stala strašlivá věc, vylíčila mi, že v té černé komoře usnula a že vy, opilý, jste se ji pokusil znásilnit, a nakonec prohlásila, že nikdy, už nikdy v životě sem nevkročí, a byla, to mi věř, skutečně pohoršená. Takže na obludy je to jedna na fiaska taky. To že ti řekla, těmihle slovy? No řekla mi, že ses ji snažil přinutit, to mi řekla. Ale já ti tady předvádím filmovou verzi, kamaráde, ne doslovnou.

Neměl jsem se čemu smát a nebylo proč se rozhořčovat, tak jsem nechal Silvestra sedět na posteli a šel jsem si vypláchnout pusu. Z koupelny jsem se ho zeptal, na které klinice leží Bustrofedon, řekl, že v Antomarchi. Zeptal jsem se, jestli za ním půjde odpoledne na návštěvu, odpověděl, že ne, že má ve čtyři rande s Ingrid de Bérgamo a nehodlá nechávat na zítřek, co mohl udělat včera. Zasmál jsem se, už bez nadšení, a on mi řekl, abych si to nechal, že jeho nezajímá její tělo, ale její holá duše, a že mám pomyslet na legendární předchůdce, že i Jean Harlow používala paruku. Made in Max Factor.

***

Úryvek z knihy Guillerma Cabrera Infanteho Tři truchliví tygři, která vyjde příští rok v nakladatelství FRA ze španělského orig. přeložila Anežka Charvátová.