První zážitek mi poskytla Rusalka. V hejnu bujných slečinek, které přišly z lesa k jezeru, se zaskvěla mladá sólistka jako druhá žínka s mezzosopránovou polohou hlasu a půvabným zevnějškem. Dominovala terčetu lesních žínek právě ve spojení hebkého hlasu a okouzlujícího zevnějšku. Vystupovala jako Michaela Kapustová a zajímá nás dnes, jak tuto roli začlenila do svého repertoáru. Pak následovala role životní – Rosina v Rossiniho Lazebníku sevillském, která otevřela, nemýlím-li se, dokonale umělecké perspektivy mladé sólistky.

Proč právě mezzosoprán?

Mezzosoprán jsem studovala na konzervatoři, kam jsem nastoupila trochu později. Před tím už jsme měla střední školu vystudovanou, takže hlas byl už jistý, jak bude barevný. A profesoři mají nejraději, když hlas je trošku vyzrálejší, že už mohli říct, je to soprán nebo mezzosoprán, protože když je dívce 15 let tak se to ještě tak nedá tak dobře určit jako třeba v 18 letech. Vyšší polohu hlasu mám, ale začleňuje se to jako lyrický mezzosoprán, takže vyzpívám výšky, ale i hloubky, protože mezzosoprán musí mít velký rozsah, jak hluboké tóny, ale i vysoké tóny. Přirostlo mi to k srdci a byla jsem ráda, že jsem mezzosoprán.

Rossini psal mezzosopránové role pro svou favoritku a záhy se staly přitažlivým lákadlem pro představitelky tohoto hlasového oboru. Bylo to tak i u Vás?

Moc se mi líbily mezzosopránové role a třeba já jsem měla zrovna vysněnou Italku v Alžíru, kterou jsem měla tu čest zpívat a stále zpívám v Plzni, nebo Charlottu ve Wertherovi. Spousta mezzosopranistek má vysněnou Carmen, ale to já zrovna nemám. Třeba k ní ještě dospěji, třeba přijde tahle nabídka, ale spíše mě lákaly radostné role jako je Popelka v Rossinim. To se mi splnilo. Určitě mi přijde, že role s mezzosopránovou polohou hlasu jsou takové peprnější více než se sopránovou polohou hlasu.

Rosina skýtá několik svébytných poloh v propojení lyrické kantilény a buffózních situací. Je tu celá řada duet, které mají svou výrazovou polohu. Jednak milostnou, lyrickou, která se často propojuje s typicky rossiniovskou komediální polohou právě humor a lyriku, které se vedle zmíněných duet objevují zejména v ansámblech, kde má Rosina specifickou hlasovou polohu.

Jak jste promýšlela jednotlivé pěvecké fráze, které ve Vašem podání Rosiny hýří sarkasmem i dívčím půvabem zároveň?

Krásně řečeno. U Rossiniho se právě musí přemýšlet, jak kterou pasáž zpívat. Na druhou stranu Rossini to tak důkladně napsal do not, že to zpěvákovi hodně usnadňuje. Kde je buffo, můžete si se svým hlasem pohrát, může tam být v hlase větší přidaná barva, ale kde je lyrická pasáž a koloratury, tak je potřeba hlas zase vylehčit a zpívat opravdu legato a belcanto, jak si to Rossini představoval.

Rosina tedy otevřela v Národním divadle pěveckou kariéru pěvkyně, která záhy své příjmení Kapustová proměnila na Zajmi, aby tak vytvořila plejádu zejména komediálních rolí. V kolika inscenacích jste Rosinu zpívala?

První moje inscenace byla v Plzni, to mně objevil pan režisér Josef Novák, kterému jsem se líbila. Přišel si mě dokonce poslechnout na mojí hodinu zpěvu na konzervatoři, kde jsem mu předvedla roli Rosiny a byl nadšený. Lazebník, na kterém jsem s ním v Plzni pracovala, byl v českém překladu. Byla to moje první rossiniovská role po konzervatoři. Potom následovala tato role Rosiny ve Státní opeře v Praze. Do téhle inscenace jsem vstupovala, to už byla režie pana Otavy, a pak jsem ještě hostovala v Mahenově divadle v Brně. Premiéru Rosiny jsem teď měla na podzim v Národním divadle, ve Zlaté Kapličce.

Po Lazebníku sevillském následovala Italka v Alžíru, kde titulní role Isabella skýtá řadu kontrastních a proměnlivých výrazových poloh. Umožňuje mezzosopranistce zazářit v celém komplexu virtuózních poloh s využitím typicky rossiniovských koloratur. Je obdivuhodné, že touto operou ohromil Rossini operní svět již ve svých 21 letech a dílo je stále perlou italské opery.

Tato opera vždycky patřila a patří k divácky vyhledávaným titulům.

Ano, mám strašně ráda Rossiniho jako skladatele, protože je na něm vidět, že bral život s humorem, měl rád život, a taky jídlo – napsal „knižní kuchařku“. Jeho opery jsou prostě barevné, krásné a je radost v nich účinkovat.

Jaká premiéra Vás nyní čeká?

Bude to moje druhá role Dorabelly v Così fan tutte od Mozarta ve Stavovském divadle. Už jsem ji ztvárňovala v předchozí inscenaci v Národním divadle. Stavovské divadlo, kde měly Mozartovy opery často premiéry, se stalo divadelním místem – jak pro zpěváky a dirigenty, tak pro posluchače, kteří si v historických klenbách Stavovského divadla připomínají doby, kdy zde geniální skladatel dirigoval premiéry svých evergreenů, které dodnes patří ke kmenovým titulům operního programu. Così fan tutte jsou vždy klíčovou polohou mozartovského repertoáru.

Po jakých rolích ještě toužíte?

Splnila jsem si svůj sen ve Werthrovi v roli Charlotty. To byla hodně vysněná role a Italka v Alžíru taky. Takže teď jsem zvědavá, kam se můj hlas posune. Třeba mě čekají ještě nějaké další příležitosti v Rossiniho operách, které jsem dosud nedělala. Nedá se říci, po čem toužím úplně najisto. Beru příležitosti tak, jak přicházejí, a i s menší rolí člověk roste – na divadle je krásné, že tam není malých rolí. Těším se na všechny role, co přijdou.

Dominujete v komediálních partiích. Jakou roli tam hraje výraz jednotlivých pěveckých frází?

Myslím si, že je o moc těžší zahrát komedii než drama, protože divák se musí bavit. Musí to pochopit, i když humor je někdy „laciný“. Když to je ruku v ruce s hudbou a frázemi, tak komika přijde sama, zpěvák ví, o čem zpívá a může se předvést.

Váš hlasový obor je často situován do „kalhotkových“ rolí, jako třeba Jeníček v Humperdinkově opeře Jeníček a Mařenka. Takové postavy má i Mozart. Znamenají chlapecké role pro Vás hledání pěveckého a především hereckého projevu?

Herecký projev je velice těžký a je strašně složité, když žena musí dělat muže a napodobovat pohyby, aby to nevypadalo směšně, ale opravdově a autenticky jako muž. Mezzosoprán má hodně těchto partů. V Italském Turíně jsem zpívala Lišáka v Lišce Bystroušce, vlastně i tady v Pražském Národním divadle. Je to vždycky výzva pro mezzosoprány a snad se s tím zhostím vždy dobře.

Jak reagujete na nabídky z mimopražských operních scén?

Pozitivně, člověk přijde do jiného prostředí, které vás může inspirovat a obohatit. Pokud to lze, a Národní divadlo mi to umožní, tak moc ráda přijímám nabídky mimo domovskou scénu.

Věnujete se často komorním koncertům. Jaká je vzájemná vazba tohoto repertoáru s operními tituly, vzhledem k Vaší celoživotní operní praxi?

Pěvecké recitály miluji, protože si myslím, že písně jsou hygiena hlasu a je to pro nás taková ta „čistota“. V opeře se často zpívá přes velký orchestr, zatímco s klavírem je všechno komorní, takže je to pro mě zkušenost zpívat recitály. S mým manželem Bledarem Zajmi, který je violoncellista, často vystupujeme koncertně. Právě teď nám dokonce vyšlo cédéčko s mým dvorním pianistou Pavlem Voráčkem, kde zpívám písně Páleníčka – to byly dosud neobjevené věci z 60. let, které ještě nikdo nenazpíval. Cédéčko natočil Plzeňský rozhlas spolu s účinkujícím barytonistou Lukášem Zemanem, který zpívá krásné francouzské skladatele. Myslím si, že píseň hraje velkou roli v mém životě a repertoáru.

Přicházejí nabídky také ze zahraničních scén?

Ano, přicházejí. Když je možnost a Národní divadlo mě uvolní, tak jsem za to vždycky moc ráda – je to pro mě velká výzva stát v cizině na jevišti.

Jste pro hraní operních titulů v blocích nebo Vám vyhovuje svébytný inscenační styl jednotlivých premiér?

Jak kdy. Když se člověk koncentruje na jednu roli, tak je to velice příjemné. Nesmí ale do toho mít zpěvák další představení, což člověka vyčerpává, poněvadž víte, že další den musíte zpívat něco jiného a další den mít třeba zkoušku na ještě jinou premiéru, takže je to velice komplikované. Když je šéf rozumný a rozvrhne síly zpěváků, že je sólisty třeba šetřit ten daný měsíc, kdy mají premiéru, tak mi vystupování v blocích nevadí, když si může člověk taky odpočinout.

Jak široký by měl být repertoár prominentních sólistů a jaká je současná praxe?

Měl by být široký. Hlavně by se pěvci měli držet ve svém oboru, což tak někdy není, protože chtějí zpívat více věcí. Někdo dramatické a lyrické zároveň a pak ten hlas má sólista unavený. Zpěvák by se měl držet svého oboru, aby se mu dobře zpívalo. Čím víc má člověk široký repertoár tak je to určitě pro něj lepší, než kdyby třeba měl pár rolí a stál by na jednom místě. Jak já říkám, vždycky každá role pěvce posune dál.