Přetiskujeme zde nezkrácenou versi úvodníku Petra Placáka z monotematického čísla revue Paměť a dějiny č. 3/2014, které bylo věnováno událostem pádu komunismu ve střední a východní Evropě v roce 1989.

Výmluvné foto na titulní straně nového čísla revue Pamět a dějiny mluví za vše: letos uplyne 25 let od pádu komunismu v zemích střední a východní Evropy, který je u nás spojen s datem 17. listopadu 1989, kdy pořádkové síly brutálním způsobem rozehnaly pokojnou studentskou demonstraci.

V úvodu naleznete článek britského historika Timothea Gartona Ashe, který se věnuje reflexi změn ve střední a východní Evropě v současné historiografické produkci s výmluvným názvem: 1989! Ash mj. přináší nové informace o tom, že sovětské politbyro v den pádu berlínské zdi 9. listopadu 1989 vůbec nejednalo o Německu, za to poslouchalo panickou zprávu předsedy vlády Nikolaje Ryžkova o plánovaném odtržení pobaltských států. Skutečnost, že možnost sjednocení Německa nebyl pro sověty takový problém, jako snaha okupovaného Pobaltí o nezávislost ozřejmuje stalinskou podstatu sovětské moci, která zůstávala v základu neměnná i během perestrojky: zatímco rozdělení Německa bylo legitimním následkem porážky nacistického Německa, okupace baltských zemí byla zločinná agrese vedená Stalinem v rámci nacisticko-sovětského paktu proti třetím zemím, která měla navíc genocidní charakter. I takovéto limity mohla mít sovětská perestrojka.

Ash ve svém hodnocení dějin zemí bývalého východního bloku spojuje odstup pozorovatele z britských ostrovů se sympatiemi a nehraným zájmem o osudy zdejších národů. Skutečnost, že někdo jako rozhodující pro rok 1989 vidí sovětskou perestrojku, zatímco jiný polskou Solidarnošč nebo třeba německou Ostpolitik, že jeden zdůrazňuje roli Reagana, zatímco druhý Gorbačova, Jana Pavla II., Thatcherovou nebo Brandta, nepokládá Ash za nic špatného, pokud se tyto pohledy vzájemně nevylučují. To mu umožňuje získat celistvý pohled na události, které nejsou jednoznačné.

Z tohoto hlediska Ash kritizuje amerického specialistu na sovětské dějiny Stephena Kotkina, který ve své práci Uncivil society interpretuje rok 1989 jako implozi komunistického establishmentu a mimo jiné s odkazem na rychlý vývoj „sametové revoluce“ v Československu tvrdí: Nic z toho nebylo podníceno ani vedeno disidenty nebo Občanským fórem, které navíc bylo nedlouho po roce 1989 zrušeno.

Ash takovéto hrubé zjednodušení odmítá. Výše uvedené neplatí ani pro samotný Sovětský svaz (perestrojka chtěla systém obrodit, a tak mu umožnit přežít do budoucnosti), natož pak pro země střední a východní Evropy, jejichž demokratické revolty v roce 1989 zpětně ovlivňovaly dění v SSSR. Kotkinův pohled na rok 1989 zavání Hegelovskou duchařinou, ne nepodobnou konspiračním teoriím, která zcela pomíjí to nejzákladnější: touhu obyčejných lidí žít si posvém, aniž by je někdo od rána do večera buzeroval. Během rozhodujících momentů, od února do listopadu 1989, v době, kdy se rodil nový svět, stály tehdejší velmoci, USA a SSSR stranou jako pasivní porodní báby, protože podle Ashe podcenily význam toho, co dělali malí lidé v malých zemích.

Kotkin, USA a SSSR v tom nebyli a nejsou sami – slepí na obě oči byli i tehdejší komunisté, jak to v článku o monitorování situace v Československu východoněmeckou tajnou službou dokládá Tomáš Vilímek: podle Stasi byla KSČ poněkud zaskočena rozsahem a intenzitou protirežimních vystoupení v lednu (v době tzv. Palachova týdne, který byl podle mne přelomovým bodem, především z psychologického hlediska, od kterého vedla přímá cesta k 17. listopadu), neboť vycházela ze závěru bezpečnostních orgánů, podle kterých měla opozice minimální rezonanci u společnosti.

KSČ zaskočena byla a zaskočena být nepřestala, zvlášť když komunisté dovedli svůj systém k takové dokonalosti, že v něm nefungovala ani tajná služba. Výše uvedené pěkně ilustruje „činnost“, kterou vyvíjela kontrarozvědka během demonstrace 17. listopadu, jak ji ve svém článku zachytil Pavel Žáček: Skupina estébáků, kteří měli studentskou manifestaci monitorovat, odešla v rozhodující okamžik „na večeři“ do restaurace U Fleků. Když pak v půl desáté večer hostinec opustili, bylo již po všem a protože bylo mjr. Lálovi zima, šel domů.

Někteří autoři měli tendenci vidět v informování, respektive neinformování šéfa StB Lorence vedení KSČ o „masakru“ na Národní třídě záměr: ve skutečnosti za to mohla restaurace U Fleků. Samotný Lorenc pak jednal, respektive nejednal, přesně v rámci daného systému. Ještě 28. listopadu 1989 byla Lorencova kontrarozvědka „schopna“ produkovat následující bláboly: Mnozí tzv. novodobí renegáti, stejně jako někteří tzv. teoretici z oblasti společenských věd, se snaží svými projevy a aktivním působením protisocialisticky ovlivňovat vědomí mas, především mladé generace, získat ji pro destrukci socialistického společenského zřízení a ve prospěch svých politických ambicí…

Toporný jazyk komunistického technokrata, kterému jsou všechny informace shromážděné armádou fízlů na nic, protože je hlava nehlava cpe do předem daného mustru. Začarovaný kruh diktatury spočívá v tom, že poté co společnost zastraší, snaží se ji špiclovat, zjistit, co si lidé opravdu myslí, ale ono to jaksi nefunguje. Výsledek je ten, že šéf kontrarozvědky, který měl podávat zprávy o vážnosti situace v zemi, je nepodává, protože ji nezná, a i kdyby ji znal, tak nepochopí, co se děje. Stejně jako Lorenc, a s ním celé vedení KSČ, je na tom v roce 1989 i šéf východoněmecké Stasi E. Mielcke (viz článek T. Vilímka). Všudypřítomný socialistický šlendrián a desetiletími zažraná myšlenková strnulost, která i v nepřízni počasí viděla spiknutí, byla smrtící směs, která režim v listopadových dnech zadusila.

Proti USA, SSSR, komunistickým lídrům a dnešním obhájcům jejich dějinné role se tak jako největší realisté roku 1989 jeví disidenti. Když Wolfram Tschieche, s kterým přinášíme rozhovor, tvrdí, že „reálný socialismus“ zkrachoval především na východoevropských disidentech, kteří s odvahou, nápaditostí a vytrvalostí dlouhá léta připravovali zasloužený zánik socialistických režimů v pokojných revolucích, má na to jako jeden z nich nejen právo, ale má i pravdu: byli to oni, kteří si ve zdánlivě bezvýchodné situaci, navzdory domácím komunistům, navzdory Gorbačovovu SSSR, který si v roli Piláta myl ruce, navzdory skepsi USA, stáli za svým. A Tschieche dodá: A také – komunismus ztroskotal díky absolutní absenci humoru.

To je také část pravdy, která není vůbec nepodstatná: fanatici – od středověkých sektářů přes bolševiky a nacisty po dnešní islamisty – mají společné jedno: nesnášejí humor. Výše uvedené skvěle vyhmátla předlistopadová čs. nezávislá občanská aktivita Společnost za veselejší současnost, o které ve své studii píše Petr Blažek.

Paměť a dějiny č. 3/2014