Koncem tohoto týdne uplyne 72 let od parlamentních voleb z 26. května 1946, které byly možná osudovější než následné dění v „osmičkovém“ únoru. Existuje jen málo zemí, kde komunisté dokázali zvítězit ve svobodných volbách. Československo k nim patří, jakkoliv volby z roku 1946 nelze označit za plně svobodné, neb se jich mohly účastnit pouze strany sdružené v Národní frontě.

Celostátně KSČ získala 31 % hlasů, ovšem kandidovala pouze na území dnešní ČR. V Čechách komunisté obdrželi 43 %, na Moravě 34 %. Přestože tam voliči měli ještě tři jiné alternativy: národní socialisty, sociální demokraty a lidovce. Na Slovensku kandidovala KSS (Komunistická strana Slovenska), jež tam utržila 30 % a skončila druhá za Demokratickou stranou. V celostátním průměru to znamenalo 7 %. Neboli, sečteno, celkový výsledek komunistů v Československu činil 38 %.

Paradoxně jsme tak ale byli blízko Francii a Itálii. Ve Francii skončili komunisté v parlamentních volbách v červnu 1946 druzí s 26 %, v listopadu pak vyhráli s 28 %. (V říjnu 1945 zvítězili s 26 %.) V Itálii se komunisté v červnu 1946 umístili až třetí s 19 %, ale v dubnu 1948 již druzí s 31 %.

Ale stejně – československým soudruhům mohli jejich výsledek závidět. Uvedená čísla každopádně naznačují, že toho o komunismu a příčinách jeho popularity v jisté době stále víme dost málo i že komunismus zkrátka nebyl jen nějaký „import z východu“. Ostatně, snad i ten největší kritik marxismu musí uznat, že marxismus jako myšlenkový proud je typickým produktem (či typickou deviací) západní civilizace. A Francii s Itálií neosvobodila Rudá armáda, čili v jejich případě lze ještě méně uvažovat o nějakém „válečném bonusu“ coby zdroji podpory pro komunisty.

V roce 1951 vyšel v Kodani, v dánském překladu, román Egona Hostovského Nezvěstný, který se odehrává v únorové Praze roku 1948. (Rok poté vyšel i v angličtině, česky až roku 1955 v Torontu.)

V době vrcholící krize se v bytě jedné z hlavních postav, liberálního novináře Borka, sejdou jeho političtí i novinářští známí. Nálada je skleslá, probíhající zápas všichni považují za ztracený, ale všichni začínají horlivě plánovat třetí odboj. Většina z přítomných vidí svou budoucnost v exilu, kam jim má pomoci Borek svými kontakty, leč tuto svou přízemní touhu halí do vznešených frází o svobodě, národu a demokracii, přičemž Borkovi podkuřují, jak si ho váží a že právě on by měl vzhledem ke svým kvalitám zůstat doma a vytvářet ilegální struktury.

Borek už jejich pokrytectví neunese a vypálí: „Víte, co si šeptají pražští tramvajáci, číšníci a domovníci? Dvě světové vojny jsme přežili, možná i tu třetí bychom nějak přečkali, ale třetí osvobození už ne! … Vždyť sklízíme, co vy jste, pánové, zaseli! … Proč se nehne v celé zemi ruka k obraně a k odporu, proč vy sami nestavíte barikády? Proč jste v posledních výzvách, než nám komunisté zavřeli huby, vybízeli své věrné ke klidu čili ke kapitulaci? Já vám to povím: protože by sice bylo proti čemu bojovat, ale díky vám už není zač bojovat! Neudělali jste nic, co by lidi mohli mít rádi. Nestvořili jste nic, več by věřili.“

V Hostovského knize se samozřejmě odráží frustrace z nedávného komunistického převratu. Podává tudíž hodně vyostřený obraz, jenž by šel možná shrnout i takto: ve třetí republice hrála většina demokratů pouze fádní roli obhospodařovatelů prebend. Vizí, jak se dnes říká, disponovali vlastně jen komunisté. I proto vyhráli.

Ale kdo má vizi dnes? Komunisté už ne, ti už jsou také jen „prebendisty“. Vizi nemá skoro nikdo. Snad jen ten Babiš nabízí jakousi pseudovizi makající republiky, kde on maká a ostatní se mají dobře. Proto má pořád třicet procent. Ale na komunistech z února 1948 i na Babišovi je patrné, že vize sama o sobě samospasitelná není, ba co víc, může vydláždit cestu do pekla.

„Neudělali jste nic, co by lidi mohli mít rádi. Nestvořili jste nic, več by věřili.“ – tato slova románového Borka jdou vztáhnout i na polistopadové politické elity. Polistopadový étos, byl-li nějaký, budování demokracie, napravování důsledků komunistické katastrofy, dávno vyprchal, respektive ho zprofanovali sami demokraté, například přílišným sklonem ke korupci. Nevím, čím ho vlastně nahradit, ostatně, není to věc na jeden článek. Nadhodím však alespoň jednu šťouravou otázku: Nebylo by tu bez Babiše a bez Zemana nějak nesnesitelně pusto?