Před rokem byla mela, teď nastal klid. A vůbec, předchozí roky se pořád něco dělo, unikaly nahrávky, zpravidla o starých korupcích středního rozsahu, padaly vlády, staré strany se štěpily, nové vznikaly.

Společnost na to reagovala přesvědčením o totální zkaženosti politiků, o potřebě zásadních změn, zvýšenou poptávkou po spasiteli. Přišel. Jmenoval se Babiš a měl na klopě slogan „Ano, bude líp!“. To stačilo. Babiš teď vládne a je klid. Už ani ta Nagyová skoro nikoho nezajímá. V podstatě je pořád stejně jako loni, pouze když aféry tak nějak vyšuměly, lidé mají hned pocit, že je líp. S tím si Babiš zatím vystačí.

Co z toho plyne? Určitě jedno podezření. Podezření, že předchozí aféry, které veřejnost tak hystericky hltala, musely být minimálně zčásti umělé. Ne že by se nekradlo a neuplácelo. Krade se a uplácí zhruba pořád stejně. Otázky, proč jsou zatýkáni či obviňováni zrovna ti a ti a ne tamti či oni, proč se do médií dostala zrovna nahrávka x a ne nahrávka y, a proč má veřejnost možnost z nahrávky x, údajného produktu několikaměsíčního odposlouchávaní, slyšet zrovna ty dvě minuty, co mohla slyšet, a ne jiné dvě nebo tři minuty, většině obyvatelstva ani nepřišly na mysl. Takový lid je zralý na Babiše. Přijde, řekne, že bude líp, a shrábne balík moci. Společně s přerostlým Hurvínkem Sobotkou. A lidé jsou skoro šťastni. Mají, co chtěli, byť je smutné, že toho vlastně nemohou chtít moc, neboť kapacita jejich představivosti je dost chudá. V podstatě je vymezena intelektuálním horizontem reklamy a jejím jazykem.

I před pětadvaceti lety byla mela. Bortil se komunismus. Když padl, všichni měli velké oči. Čekali kdovíco. Nakonec se dočkali plných supermarketů, což je ale vlastně to, co chtěli. Chtěli vlastně Babiše. Od začátku.

„Socialistická estetika v současnosti patří mezi oblíbené retro styly, které hrají na nostalgickou notu. Svého času přitom nejen v umění plnila svoji propagandistickou funkci. Stejně tomu bylo u fotografií, zejména těch určených do novin a časopisů či různých propagačních materiálů. Právě skrze novinářské fotografie nyní připomíná socialismus rozsáhlá výstava v Berlíně,“ píší na Lidovkách.cz z 20. června. Článek doprovází pár fotografií. Záběry jsou pořád na jedno brdo, každý, kdo si socialismus pamatuje, to dobře zná. Fotografie zachycují šťastné lidi v pracovním procesu, šťastné lidi mající pěkné bydlení v paneláku, šťastné lidi obklopené hezkými věcmi každodenní spotřeby. O čem to vypovídá? Současný komentář je zpravidla takový, že realita byla zpravidla mnohem šedivější, ba, pokud jde třeba o některá panelová sídliště, přímo děsivá. Což je jistě pravda. Dále se pak s oblibou provádí jakási žertovná komparace výrobků produkovaných za socialismu a zboží kapitalistického, jak z té samé doby, tak z doby přítomné. A opravdu, je to legrace, neboť i ta propagandistická, vizuálně vyleštěná podoba socialistického zboží zkrátka nemůže katalogům kapitalismu konkurovat.

Avšak namístě by byla minimálně ještě jedna paralela: porovnáme-li totiž výlohy a katalogy, ústřední záměr obou systémů je vlastně stejný: blahobyt. Socialismus jako politické hnutí se zrodil v devatenáctém století, v době průmyslové revoluce a hospodářského rozmachu, který však podíl na vlastním růstu rozděloval velmi nerovnoměrně. Životní podmínky tehdejších dělníků byly ve srovnání se současností otřesné. Dosažení takového stavu, kdy má každý co jíst, relativně slušně se obléká a bydlí ve vlastním bytě, se tehdy zdálo být jednak hudbou daleké budoucnosti, jednak cílem proveditelným pouze pomocí zásadní změny ekonomického i politického systému. Socialistické hnutí se zhruba řečeno rozdělilo na dva hlavní proudy, na zastánce radikálních (revolučních) změn a na reformisty. Historicky zvítězili reformisté, rok 1989 je de facto triumfem druhé internacionály nad třetí. Kapitalismus zkrocený (ochočený) reformami a státním přerozdělováním se paradoxně ukázal jako ten správný systém, schopný naplnit ideály socialismu.

Pohled na katalogové krásy socialismu sedmdesátých či osmdesátých let dvacátého století u nás nebo v NDR by většinu dělníků z devatenáctého století přivedl k extázi. Dělníky i pracovníky jiných profesí, kteří žili v Československu nebo v NDR sedmdesátých či osmdesátých let, ale přiváděl k extázi pohled na západní („kapitalistické“) katalogy. Proto se socialismus v podání třetí internacionály nakonec zhroutil. Neustál konfrontaci vlastní šedivé nedostatkové reality se snem o životě v zářivém západním katalogu, zvláště když dosažení něčeho takového sám sliboval.

Západní katalog se u nás již čtvrtstoletí realizuje. Není to takový ráj, jaký si mnozí představovali. Zvláště pak když platí, že formálně jsou si v katalogu všichni rovni, ale v reálném „katalogovém“ světě jsou si někteří viditelně rovnější. Nicméně rovní i rovnější skoro nic jiného než katalog, jeho svět, jeho ideály a hodnoty neznají. A hodně z nich proto instinktivně volí buď Babiše – kapitalistu, který se tváří, že to myslí dobře, nebo přerostlého Hurvínka Sobotku, jenž slibuje jistoty, rozuměj jistoty pokračování života v katalogu. Jde o celkem logické, ba asi zcela nejpravděpodobnější vyústění našeho polistopadového vývoje.

Tedy klid? Sotva. Současný západní blahobyt je mimo jiné možný jen díky tomu, že „devatenácté století“ se přesunulo do Číny, jihovýchodní Asie nebo do Afriky, přičemž tento rozpor se dříve či později projeví nějakou dějinnou explozí. A za druhé, což je úplně nejhorší, co si pak počnou „katalogoví lidé“ naší civilizace? Radši ani nemyslet…

Josef Mlejnek jr.