Věci, které neděláme

Líbí se mi nedělat věci, které neděláme. Líbí se mi naše plány po probuzení, když se nám do postele vplíží den jako světelný kocour, a které neuskutečníme, protože ze samého plánování vstaneme příliš pozdě. Líbí se mi šimrání, jež způsobují v našich svalech všechny ty cviky, které vyjmenováváme, aniž je kdy provádíme, tělocvičny, do kterých nikdy nechodíme, zdravé návyky, které s touhou vzýváme, jako by jejich účinek už už oblažoval naše těla.

Líbí se mi cestovní průvodci, jimiž listuješ s pozorností, kterou na tobě tolik obdivuji, a jejichž památky, ulice a muzea nikdy nenavštívíme, neboť sedíme fascinovaně u kávy s mlékem. Líbí se mi restaurace, kam nechodíme, světla jejich svíček, chuť jejich právě servírovaných jídel. Líbí se mi, jak vypadá náš byt, když si jej představujeme po úpravách, s neobvyklým nábytkem, ostraněnými stěnami a odvážnými barvami. Líbí se mi jazyky, jimiž chceme mluvit, a sníme o tom, že se je příští rok naučíme, zatímco se na sebe usmíváme ve sprše.

Poslouchám z tvých rtů sladké hypotetické jazyky, jejich slova mi dávají smysl. Líbí se mi všechna předsevzetí, ať vyřčená, či tajná, která společně neplníme. To je to, co mě na společném životě baví. Zázrak otevírající se někde jinde. Věci, které neděláme.

Monolog pozorovatelky

Když sedím třeba jako teď sama v kavárně s pohledem ztraceným v protější ulici, a zničehonic se ze dveří kostela vyhrne dav, zdraví se, směje se a konverzuje, a objeví se dítě v náručí, spící a lhostejné, jehož existenci všichni oslavují a shluknou se do půlkruhu kvůli focení, a já si všimnu dívky v krátké bílé sukni, s mohutnými stehny, na která se nicméně zdá být hrdá, a když zúčastnění pózují fotografovi, všichni zády ke kavárně, a vidím, jak opálená ruka jednoho z mužů, fešáka objímajícího druhou rukou tu, co může být jeho manželka, míří rychle přímo k té sukni a hledá, osahává a mačká ta překypující stehna, aniž se dívka ohradí nebo ztratí klid, v takových chvílích si uvědomím, že mně se neděje nikdy nic.

A když odtrhnu pohled od kostela a číšník se mi chystá odnést šálek, šálek, na kterém jsem nechtěně nechala nafialovělou stopu svých rtů, a on si otisku všimne, na okamžik se zastaví a pak ustrašeně odběhne, snad proto, že si uvědomil, že jsem příliš mladá, muži s takovými zády, jako má on, a to vím moc dobře, nás okukují, ale nemluví s námi, nebo s námi mluví, ale neptají se nás na jméno, a když se číšník se svými obrovskými zády, přiléhavými kalhotami a tak sebejistými botami vzdálí, odloží můj šálek na bar, vytáhne z kapsy mobil a čte na displeji něco, čemu se usmívá, uvědomím si, že mně se neděje nikdy nic.

A když v autobuse stařeček vstane, aby uvolnil místo stařence, a ona se s jistými rozpaky usměje, částečně polichocena jeho galantností, částečně dotčena zřetelností své tělesné kondice, až stařenčina hranatá kabelka sklouzne po jejím stejně hranatém rameni, spadne na podlahu a staré, dámské, rozkošné perleťové zrcátko zůstane ležet uprostřed uličky, a stařeček se s obdivuhodnou snahou shýbne, aby zrcátko zvedl, riskuje, že upadne, a autobus prudce zabrzdí, stařeček se snaží zachytit tyče, seč může, trvá celou věčnost, než se znova narovná a předá stařence zachráněné drahocenné zrcátko, její kabelku a její mládí, a když mu stařenka děkuje, nedokáže odolat a v tentýž moment se mimoděk podívá do zrcátka a upraví si pár zbývajících vlasů, uvědomím si, že mně se neděje nikdy nic.

A když se vracím se svým netknutým sešitem, aniž jsem si prošla jedinou stránku těch příšerně nudných poznámek, ze kterých mě zítra budou zkoušet, a vyběhnu schody, protože mám nadbytečnou energii, a ze dveří našich sousedů se line šepot, hudba v povzdálí, tlumené výkřiky, a když přijdu domů, pozdravím, nikdo neodpoví, procházím, jdu kolem bratrova pokoje a vidím jej stahovat porno, naprosto soustředěně, pozorně, pohlceně a odevzdaně, a slyším svého otce křičet na matku, a když matka vzlyká a otec jí říká, ať ze sebe přestane dělat oběť, a matka říká, že jemu by neuškodilo poznat, co je to pláč, pak se zavřu v pokoji, lehnu si a pokračuju v úvahách o tom, proč život ostatních vždycky vypadá tak intenzivně, tak opravdově, ale mně, mně se zase neděje nikdy nic.

Andrés Neuman vystudoval univerzitu ve španělské Granadě, kde také působil jako profesor latinskoamerické literatury. Britský časopis Granta jej zařadil mezi nejlepší novodobé španělsky píšící autory. Ze španělštiny vybrala a přeložila Anežka Lipusová.