Poprvé jsem si s veškerou vážností uvědomil, že by mohl režim padnout, když jsem se dozvěděl, že komunisté povolili studentskou demonstraci ke Dni studentstva 17. listopadu. Lidé byli po demonstraci 28. října a událostech v sousedním NDR a v Rumunsku nažhavení a říkal jsem si, že by na demonstraci mohlo přijít tolik lidí, že by to policie nemusela zvládnout.

Ještě 15. listopadu jsem se zúčastnil shromáždění proti ZAKOS na Mariánském náměstí a večer pak protestu před rumunským velvyslanectvím, které bylo policií s pomocí psů napadeno. Sedmnáctého listopadu jsem spolu s několika dalšími lidmi dorazil na Albertov, když už začali mluvit řečníci. Projevy byly vesměs dobré, ale ke konci už shromáždění ztrácelo dynamiku. Naštěstí se udělal průvod a po určitých rozbrojích, jestli vyrazit do centra, se nakonec udělal kompromis a šlo se na Vyšehrad. Od začátku mi ale bylo jasné, že se nakonec do centra půjde, a také jsme to po celou cestu na Vyšehrad skandovali. Při cestě zpět jsme zase vyvolávali „Demonstrace, každý den!“ a „Zítra v 16 hodin u sv. Václava!“, a to s jediným cílem: pokud má mít 17. listopad smysl, musí přerůst v řetězovou demonstraci, podobně jako tomu bylo během Palachova týdne. Když se potom desetitisícový zástup lidí valil po nábřeží, řekl jsem si: to je jejich konec.

Na Národní jsem zůstal uvězněn asi pět metrů od čela průvodu. Snažil jsem se dav pohnout, aby se vydal na Palachovo náměstí, ale studenti kolem mě byli v úplné euforii – celé to brali jako jakýsi majáles, jako by šlo o ten nejlepší happening. O to tvrdší bylo pak jejich probuzení do reality, když byli komunistickou policií zbiti jako koně – zvlášť když to pro mnohé z nich bylo zřejmě první opravdové setkání s reálným socialismem.

Místo aby se zpočátku velmi slibná demonstrace rozlila po celém středu Prahy, vyústila vůbec do té nejhorší možné statické varianty, kdy bylo několik tisíc lidí odříznuto od ostatního města policejními kordony. Jak čas plynul a nic se nedělo, studenti dávali policistům kytky, sedali si a znovu vstávali, bylo čím dál jasnější, jak to celé dopadne.

Asi po hodině čekání na Godota mě to na Národní přestalo bavit a prodral jsem se davem do Mikulandské ulice. Na jejím konci sice už byla policejní uzávěra, ale tvořila ji pouhá jedna řada pořádkové policie. Vyhecoval jsem několik desítek okolostojících lidí a policejní zátaras jsme bez větších problémů prorazili.

Sotva jsme se dostali z obklíčení, uviděl jsem dva estébáky, kteří jakmile si všimli, že jsem je poznal, zmizeli jak pára nad hrncem – zřejmě se obávali, že bych na ně upozornil dav, což bych bezpochyby udělal. Byli to poslední estébáci, které jsem viděl v akci. Jeden z nich byl fízl, který mě vyslýchal při Palachově týdnu v Benediktské a představil se jako Král. Fízl málem králem…

V sobotu 18. listopadu se rozhodovalo, jestli se včerejší demonstrace přemění na demonstraci řetězovou a z hlediska dalšího vývoje to byl podle mne klíčový den.

Pospíchal jsem na šestnáctou hodinu k pomníku sv. Václava, když mě cestou zastavil zpravodaj francouzské tiskové agentury AFP, kterého jsem znal z různých našich akcí a který mi sdělil, že při včerejší demonstraci mělo prý zahynout pět lidí.

To byla šokující zpráva. Říkal jsem si, že jestli to je pravda, ty svině ztratily už i poslední zbytky soudnosti – zvlášť s ohledem na to, že demonstrace se konala u příležitosti výročí smrti studenta Jana Opletala, který zahynul na následky zranění po zásahu policie proti protestnímu shromáždění 28. října 1939 v nacisty okupované Praze.

Když jsem dorazil k Myslbekovu bronzovému jezdci, nevypadalo to příliš nadějně – pod koněm postávalo několik desítek lidí. Vylezl jsem na pomník, oznámil jsem pochmurnou novinu a vyzval přítomné k několika minutám ticha. Po mně vylezl na pomník Martin Mejstřík s prohlášením, že studenti vysokých škol stejně jako divadla vyhlašují stávkovou pohotovost. To už se dav kolem pomníku rozrostl na několik set lidí a od sv. Václava se vydal v průvodu k místu včerejšího masakru. Sametová revoluce se dala do pohybu. Příští den přišlo na Václavské náměstí několik desítek tisíc lidí a v pondělí jich už bylo sto tisíc. Režimu zvonila hrana, i když se zoufale snažil zacpat si uši, aby to neslyšel.

V těchto dnech jsme šířili leták k svatořečení Anežky České, který se stal tečkou za historií Českých dětí v éře komunismu.

Česká královská dcera – světice

Dne 12. listopadu 1989 byla v Římě svatořečena Anežka Česká, dcera Přemysla Otakara I. a Konstancie Uherské. Z královské krve a křesťanské víry vzešla lidská bytost, která pro nás znamená představu pravého češství –

1. královská ušlechtilost proti hašteřivé nízkosti a malosti prostředí, starost a péče o blaho země proti starosti a péči o sebe sama;
2. křesťanská pokora a solidarita se vším chudým, slabým a poníženým proti solidaritě se vším bohatým, mocným a povýšeným!

U příležitosti svatořečení se v sobotu 25. listopadu koná v 10 hod ve Svatovítské katedrále slavnost. Po skončení obřadů se chceme průvodem vydat k soše svaté Anežky na Václavském náměstí. Chceme zde prosit svatou Anežku o přímluvu za český národ, za zkázu nízkosti a malosti, za solidaritu s potřebnými. Chceme se pomodlit za raněné ze 17. listopadu.

České děti

Ve víru tehdejších událostí zněl leták – a zní dodnes – jako něco zcela nepatřičného. Byla to nejen tečka za minulým obdobím, ale zároveň to vlastně byl i komentář Českých dětí k sametové revoluci.

úryvek z knihy Fízl, Torst, 2007