Dnes 23. srpna je to přesně třicet let, kdy se se na pražském Výstavišti odehrál hudební happening, který se spontánně přeměnil v neformální manifestaci – neplánovanou, nečekanou, o to živější a silnější. Bolševik totiž tehdy zakázal všechny akce 14 dní před a 14 po 21. srpnu. Výročí, a zvláště tohoto, se obával. Tato akce mu ale nějak unikla, zřejmě proto, že se konala pod hlavičkou Socialistického svazu mládeže. Ve skutečnosti to bylo ale tak, že tam pracovala jedna dobrá kamarádka, která to na své triko uspořádala.

Měli jsme tehdy undergroundovou happeningovou formaci Potěmkinova vesnice, hráli jsme na takzvaných oslavách narozenin atd. a vystoupení ve Fučíkárně, jak se tehdy říkalo Výstavišti, byla výjimka. Jak se tehdy nic nekonalo, a přitom atmosféra ve společnosti byla nabita jako před výbuchem, tak se sjelo víc lidí než obvykle a vše do sebe mimořádně zapadlo. Verše a tóny, které jindy měly střízlivý ohlas, byly najednou od prvních slov a akordů až freneticky aplaudovány. Byla to až společenská extáze, jak ta filmová od Gustava Machatého se svým vrcholem. Stačilo jen naznačit, jen dát dvě tři slova a zástup jásal, přidával se v souslovích a zmizelo rozdělení na pódium a publikum. Konec přestal existovat, stejně tak i začátek, byla jen přítomnost. Soustředil jsem se na vyslovovaná, deklamovaná slova a přestal téměř vnímat, že by snad někdy měl být závěr. Museli jsme přidávat a přidávat, jednolité tělo zástupu zpívalo a deklamovalo s sebou a posledním songem to nijak nekončilo. Zástup se jako nově zrozený organismus pohnul a odtékal zpět do města. Největší skupina pak dorazila až na Václavák a cestou skandovala některé verše, například

Z tajemníka král / To by Vaska bral

Z komunismu monarchii / Svou židli by držel dál

s pokračujícím refrénem

V zájmu lidu / Proti lidu /

Ve svým vlastním zájmu

který se posléze zpíval na melodii Beethovenovy Ódy na radost. Tehdy nebylo třeba nikomu vysvětlovat pojem „Vaska“, dorozumění mezi lidmi bylo na jedné vlně, každý rozuměl, že je to ten nejrigidnější, nejfanatičtější z komunistů, Vasil Bilak – nejvýraznější ze skupiny těch, kteří před 21. srpnem 1968 napsali do Kremlu zvací dopis, aby sem přijely tanky. Prý zachránit komunismus. A nebyl za to nijak potrestán. Což je naše chyba a vina. Maxima culpa.

Nebo další verše, o profízlovanosti společnosti, dnes bohužel stále aktuální –

A z toho strachu / Z toho strachu /

Že není už oko boží nad námi /

Čumí teď do všech koutů /

Naprogramované kamery.

Či verše o „jediném správném světovém názoru“, tedy samozřejmě marx-leninismu:

Jedna teorie / Svatá teorie /

Na ten štěp já všechno narazím /

Ať to roste / Jak to roste /

Jen když strach svůj / Navždy usadím.

Vedle přímočaře jasných politicko-společenských textů měla Potěmkinova vesnice skladby s vícevrstevnými verši vycházejícími z kafkovsko-haškovské poetiky, z groteskní nadsázky, hyperboly, některé byly surreálné, jiné vzaté přímo ze života. Performanci ve Fučíkárně jsme například začínali zpěvem veršů:

Už v dáli z ní hrom /

A já stále házím lopatou.

Ač to zní jako nonsens tak to pak řada lidí používala jako oblíbený slogan. Nedávno, v jednom dejvickém podniku jsem přišel k baru, abych si objednal, neznámý člověk za ním se na mě chvilku díval a pak pronesl: „Už v dáli zní hrom a já stále házím lopatou.“ – Po třiceti letech.

Vyložený hit byl „Bydlím na Antala Staška“, kdy jdou po sobě sloky s paradoxními rčeními jako

Bydlím na Antala Staška / A nic jsem od něj nečet

Bydlím na sídlišti Řepy / A kradu jako Babinskej.

Na happeningu ve Fučíkárně vystoupily také další kapely a formace. Nejbizarnější a zároveň nejsrandovnější to bylo s Mikolášem Chadimou (MCH Band), na kterého čekali za pódiem estébáci, chtěli ho sebrat a zamezit mu hrát, jemu se ale podařilo proklouznout na jeviště. Vtrhnout na pódium si před davem nelajsli, a tak čekali na konec.  On jim ale zase utekl.

Ty rozpoznatelné postavy tam byly přítomny, netroufly si ale nějak se projevit. Lidi byli opravdu v extázi, v euforii, tak jak se to podaří jen výjimečně, jednou za dlouhý čas. Once in a lifetime.

Dostal jsem pak takovou výhrůžku, ale už brzy přišel listopad tak se to rychle doklepalo. Ještě v listopadu jsem pak začal dělat v rozhlase Vysílání Občanského fóra, první svobodné vysílání. Ranní relace měla dva milióny posluchačů, odpolední jeden a půl miliónu. V tehdy 15-miliónové zemi.

Po listopadu jsme pak udělali už jen párkrát revival. Třeba 17. listopadu 1999 dole na Můstku při happeningu Deset let poté. Ale teď nás ta vzpomínka zainspirovala udělat v dohledné době další setkání. Takové jaké bylo 23. srpna 1989 se už ale nikdy opakovat nebude.

My, co žijeme v Praze, víme, že je to tam, co se někdy zjeví Duch sám. A ten se zjevil 23. srpna 1989 na Výstavišti.