Olino, před třiceti lety 13. července „někdo“ zapálil dřevěný domek v Břevnově, ve kterém jste bydleli s Františkem Hochmanem – požár byl založen úmyslně, krátce před tím vám estébáci vyhrožovali, bylo jasné, kdo byl pachatel…

Náš domek stával uprostřed vilové zástavby, kolem byl jabloňový a hrušňový sad, růžová zahrada a několik vzrostlých ořešáků. Dole pod domkem byl neobydlený pás zeleně. Vejít tam se dalo velmi nenápadně cestičkou buď spodem, nad kdysi pískovcovým lomem, z ulice Šultysovy, a nebo horem, cestičkou podél sadu z ulice Hošťálkovy. Na obou stranách byla branka a každý, kdo to znal, uměl branku otevřít. Byl to skrytý dům s vesnickým charakterem. Dokonce jsme tam s Andulou Hradilkovou chovaly slepice, zpočátku i králíky a na Pláně jsme chodily pro trávu.

Proč měla StB, potažmo komunisti na domeček tak spadeno, co tomu předcházelo?

Bydlela jsem tam se svým manželem Františkem Hochmanem, který vystudoval teologii, ale nikdy nedostal státní souhlas k výkonu svého povolání. Byli jsme oba signatáři Charty 77, já měla za sebou 18 měsíců vězení a perzekuce ze severních Čech. Celkem 4x jsem byla Státní bezpečností spolu s dalšími vystěhována ze svého trvalého bydliště – to byly Rychnov, Ústí nad Labem, Robeč, Řepčice u Litoměřic… Domek v Břevnově jsme koupili krátce po té, co nás společně s rodinou Parkánovou vystěhovala StB z baráku v Řepčicích, tedy na jaře roku 1984. Domek byl sice tzv. nouzovou stavbou, ale byl dost prostorný, byla tam dvě patra a v každém tři místnosti. Nově jsme tam zavedli vodu a vybudovali kotelnu a ústřední topení. Bylo to naše trvalé bydliště. Kromě nás tam zpočátku bydlela i naše kamarádka Helena Abrahámová se svým malým synem Tomášem. Měla za sebou také perzekuce, vyhození ze školy, což byl následek toho, že podepsala Chartu 77. Já jsem tehdy uklízela Starý židovský hřbitov a František chodil podél plynového potrubí a zjišťoval úniky plynu, měli jsme volnou pracovní dobu a dost času. Do domečku chodila celá řada lidí, probíhaly tam přednášky, koncerty, dělaly se tam oslavy, na cyklostylu se tam vyráběl samizdat, tiskly se tam letáky, kompletovala se tam Revolver Revue a další samizdaty, sešívaly se tam a následně také konspirativně rozvážely. Zkoušely tam zakázané kapely, nahrávalo se tam. V domečku vznikla nahrávka Národní Třídy, zkoušeli tam a hráli členové Plastic People. V domečku se scházeli České děti, jichž jsme byli členy. Tiskly se tam ve velkém množství letáky k demonstraci 21. srpna 1988, které jsme pak roznášeli a házeli do schránek po Praze. Tím vším jsme byli Státní bezpečnosti trnem v oku.

Kdy vás začala StB v Břevnově otravovat?

První velký  „zátah“ na domek proběhl v červenci v roce 1988, kdy StB s policií dům obklíčila. Chtěli udělat domovní prohlídku, ale neměli k ní povolení. Byla jsem sama doma (František byl mimo Prahu a Helena už tam nebydlela) a zamkla jsem se. Vyhrožovali mi, strašili mě, že v sadu našli mrtvolu, že s nimi musím spolupracovat, ale nepustila jsem je dovnitř. Mezitím jsem různě schovávala samizdatové tiskoviny, ale bylo toho moc. Měla jsem strach a po několika hodinách jsem se rozhodla, že se pokusím utéct. Pustila jsem nahlas rádio, vylezla jsem ven malým okénkem v kuchyni, prodrala jsem se zarostlou strání dolů a utíkala jsem až na Hanspaulku, kde bydlela kamarádka Eliška Meissnerová. Až u ní jsem se trochu uklidnila. Půjčila mi nějaké oblečení a já pak odjela za Františkem, přičemž klíč od domu jsem symbolicky vyhodila do vody – věděla jsem, že už nic nebude tak, jako doposud, a taky že jo.

Co bylo dál…

Když jsme se po delší době vrátili, dům byl zapečetěný, zámky vyměněné – udělali tam domovní prohlídku bez naší přítomnosti. Aby dům odpečetili, museli jsme oba nejprve k výslechu na StB, kde nám zase vyhrožovali. Všechny věci v domě byly zpřeházené a množství věcí odvezli: samizdaty, tiskoviny, rámečky, řezačku, fotografie, osobní zápisky, kazety, dopisy, diáře a další osobní věci… To bylo nejhorší, že nám sebrali i soukromé věci a jen některé z nich nám později vrátili. A pak už se tam StB i policie zjevovaly častěji. Nikdo v domku si nebyl jistý, kdy zase přijdou, přestaly se tam říkat důležité věci a už se tam nedělaly žádné větší akce. I když jsem si to nechtěla připustit, začala jsem se bát a cítila jsem se zranitelně. Z ONV v Praze 6 nám začali posílat rozhodnutí, že to není povolená stavba, že se máme odstěhovat a domek na vlastní náklady zbourat. Měli jsme dobrého právníka, který se tím celý rok zabýval, všelijak se mu to dařilo napadat, a ta rozhodnutí nikdy nestačila nabýt právní moci, protože po necelém roce dům vyhořel.

Jak to bylo toho 13. července 1989?

Ten den jsem byla v bytě u Tondy a Anduly Hradilkových, s kterými jsem měla domluveno, že tam po dobu prázdnin mohu pracovat na jednom z modernějších rozmnožovacích strojů – byl to stroj na elektriku, do kterého se jen se vkládaly papíry proložené kopíráky, a já na něm rozmnožovala materiály pro Petra Uhla, pro VONS. Tak jsem si tam v klidu pracovala, z domečku jsem odešla jen v kraťasech a tričku, bylo to blízko a bylo horko, když kolem třetí hodiny odpoledne do bytu vrazil bratr Tondy Ludvík Hradílek, a tak nějak rozpačitě říká: „Ty to ještě nevíš?“ Povídám, co? „Shořel vám dům!“ Koukám na něj vyjeveně, že to tedy nevím.

Chvíli mi to trvalo, než mi vůbec došlo, co řekl, a pak se mně to celé spojilo: než jsem odešla z domova, měla jsem tam nepříjemnou návštěvu policajtů v civilu, kteří se chovali divně, nic nechtěli, jen vědět, jestli je někdo doma a kdy odejdu, a pak taky říkali, že mám sundat fotky disidentů z oken. Už když odcházeli, zanechali ve mně zvláštní pocit. Teprve mi došlo, co se vlastně stalo. V rychlosti jsme schovali rozmnožovací stroj do sklepa, a pak jsem to zavolala Františkovi a Báře Veselé, která v domku taky bydlela, nastěhovala se tam před pár dny a měla tam své věci.

Sešli jsme se u spáleniště. Vypadalo to hrozně, co nezničil oheň, zničila voda z požárních cisteren. Přišli jsme o všechno. Policajt, který to hlídal, byl arogantní a nechtěl nás na spáleniště pustit. Když jsme tam přišli druhý den, v našich věcech se hrabal civil, prohlížel tiskoviny a vytahoval naše osobní věci a to vše za dozoru VB. To bylo absolutně nechutné – ta totální zvůle. Ztratila jsem veškeré iluse o tom, že by náš stát mohl dodržovat aspoň ty své nejzákladnější předpisy a zákony. Byla to srážka s bezprávím a bezmocí. Požární experti následně zjistili, že požár byl založen úmyslně, do prostoru kuchyně byla vylomeným okénkem vlita hořlavá kapalina a poté zapálena. Viníci nikdy nebyli usvědčeni.

Jak to celé dopadlo?

Na druhou stranu jsem cítila obrovskou podporu u kamarádů, přátel i lidí, které jsem ani neznala. Od prvního dne jsem měla kde bydlet, dostala jsem oblečení a jiné potřebné věci, ale hlavně velkou morální podporu, která mi přinesla hluboký vnitřní pocit klidu, že jsem na dobré cestě. Následně byla uspořádána finanční sbírka na naši podporu, vybralo se přes sto tisíc, což byly tehdy velké peníze, další nemalou finanční částku nám bezúročně půjčil břevnovský opat Anastáz Opasek, takže se nám po převratu v listopadu 1989 podařilo zakoupit domek opět v Břevnově, nedaleko spáleniště, kam jsme převedli i některé předchozí rituály – například hromadné zpívání koled na sv. Štěpána. František se mohl po listopadu vrátit ke svému původnímu povolání kněze, já jsem se znovu vdala a vystudovala DAMU. Ta doba před třiceti lety byla bouřlivá a zároveň krásná.