Byl jsem sice na „svobodě“, ale bylo mi jasné, že je jen otázkou času, kdy po mně estébáci vyjedou. Stalo se tak na demonstraci v Královské oboře, kterou organizovala „dívčí sekce“ Českých dětí.

Myslel jsem si, že by se demonstrace za Stromovku (komunisté chtěli přes okraj Královské obory vést magistrálu), pokud tam přijde hodně lidí, dala využít či zneužít k průvodu na Hrad, který by byl zakončen pořádným kraválem, jak říkali čeští vlastenci, kteří za habsburského mocnářství bojovali za stará česká práva. Ne že by mi o Královskou oboru nešlo, naopak, ale bylo mi jasné, že pokud budou komunisté u moci, že s tím nic nezmůžeme.

První demonstrace v oboře byla svolána na středu 21. června v 17 hodin ke Šlechtově restauraci. Měl jsem sraz s několika dalšími lidmi hodinu před začátkem v hostinci U Karla IV. na rozhraní Královské obory a Letné, odkud jsme šli na místo konání. Šel jsem první a František Hochman nesl v odstupu za mnou v tašce megafon, kdyby mě fízlové sebrali, aby měl čas zmizet a megafon zachránit. Bohužel jsme se ale k restauraci dostali dřív, než tam dorazilo jádro několika stovek demonstrantů, kteří tam šli od Fučíkárny, a byli jsme tak „na ráně“.

Nejdřív mě jakoby náhodou kontrolovali dva uniformovaní policisté, kteří mě odvedli ke služebnímu vozu, kde dělali, že přes vysílačku ověřují moje reálie. Najednou ale předjelo civilní auto, zezadu přiskočili tři tajní, nacpali mě na zadní sedadlo, dva si sedli vedle mne, třetí dopředu vedle řidiče a auto ihned vyrazilo pryč. Vše se seběhlo tak rychle, že demonstranti ani nestačili nějak zareagovat – jen se ozval pískot a křik.

V autě vedle řidiče seděl Prchal, šéf odboru pražské StB, který měl na starosti mládež, a vzadu jsem byl namáčknut mezi Reného Špringera, metrákového fízla z II. Správy – z centrály StB, který můj „případ“ dozoroval, a fízla z Prchalovy party, respektive z party nadřízeného Šípka, který zásah proti demonstraci řídil, i když jsem ho na místě nezahlédl.

Estébáci zajeli k Písecké bráně, kde zastavili. Nevím, jestli to byla součást psychologického nátlaku, nebo jestli rozvažovali, co dál. Každopádně po chvíli dal Prchal pokyn řidiči, aby v jízdě pokračoval.

Vyjeli jsme přes Bílou Horu ven z Prahy, načež Prchal prolomil mlčení a výhružně prohodil, že srandiček už bylo dost a že to ten den jednou provždy vyřídí: bez obalu řekl, že mě zlikvidují, a opět se odmlčel.

Ticho panovalo v autě po celou dobu jízdy z Prahy na Beroun a pak na Křivoklát. Byl jsem namáčknutý na zadním sedadle mezi vyžraná policejní prasata a jen sem tam bylo slyšet tělesné pochody v dutinách fízlů, dobře napasených z estébácké kantýny. Úzký tělesný kontakt s nimi byl sám o sobě hororový zážitek a první část cesty, než jsem otupěl, jsem nebyl schopen vnímat nic jiného než intensivní představu bublajících agresivních tělních tekutin, zpracovávajících v policejních útrobách vyfasovaný proviant, a kroutících se policejních střev, s námahou postrkujících toxické zbytky po knedlo-zelo-vepřu k fízláckým konečníkům a řitím, plným beďarů a opruzenin z policejních židlí, jako kdyby vedle mě seděla popelářská auta, která likvidují směsný odpad.

Zvuky policejních vnitřností mě zbavily jakýchkoli černých myšlenek. Bylo mi jasné, že možnost, že by mě chtěli zabít, je velice nepravděpodobná. Ne že by toho nebyl Prchal schopen, ale nebyla na to vhodná doba a služební duše málokdy udělá něco na vlastní pěst – aniž by si byla jista, že má krytá záda.

Projeli jsme Berounem a po hodině jízdy jsme vjeli do rozsáhlých křivoklátských lesů. Díval jsem se z okna, pozoroval míjející stromy a vštěpoval si do paměti, kudy jedeme.

Po nějaké době Prchal ukázal řidiči, ať zahne na lesní cestu. Zajeli jsme asi půl kilometru do hloubi lesa, kde Prchal nechal zastavit. Vytáhli mě z auta a začali mě bít. Prchal se Špringrem zepředu, třetí fízl mě přidržoval zezadu a řidič jen přihlížel. Když jsem upadl, bil mě Prchal pěstmi shora, zatímco Špringer mě několikrát kopl do hlavy. Že si tito komunističtí podúředníci dovolili vztáhnout na mě ruku, dovršilo můj vztah k fízlovi. Kdybych měl u sebe revolver, bez váhání bych ho proti nim použil.

Když si mysleli, že už mám dost, Prchal se narovnal a udýchaně pravil: „Hajzle, tohle je poslední výstraha!“ Sebrali mi všechny věci včetně občanky – že prý si mám pro ně přijít zítra do Bartolomějské – a odjeli.

Vrátil jsem se na silnici dávaje pozor, jestli na mě někde nečíhají, a vydal se pěšky do Berouna. Jak jsem byl natlučený, šlo to dost ztuha, ale naštěstí mi asi po půlhodině zastavilo auto, nějací postarší lidé. Řekl jsem jim, co se mi přihodilo a že nemám ani vindru. Nevím, jestli mi věřili nebo ne, mlčeli, asi se báli, ale odvezli mě na nádraží a dali mi i peníze na cestu. Ihned po příjezdu do Prahy jsem o celé věci informoval Aničku Šabatovou.

úryvek z knihy Fízl, Torst 2007