K prvnímu výročí umučení Pavla Wonky jsem za České děti v neděli 23. dubna vezl věnec na jeho hrob do Vrchlabí.

Vystoupil jsem z autobusu na náměstí tohoto podkrkonošského města, nestačil jsem si ani obléknout bundu, a už u mě stáli dva fízlové: občanský průkaz!

Měl jsem u sebe dva. Starou občanku, ve které jsem zrovna měl razítko ze zaměstnání, jsem kdysi jakoby ztratil a pak si nechal udělat novou, kde ovšem už žádné potvrzení o zaměstnání nebylo. Podal jsem fízlům starou občanku. Pátravě si ji prohlíželi, a pak na mě vybafli, co tam dělám.

„Jedu do Špindlu, za tetou, dělá v samoobsluze, jmenuje se Novotná,“ odtušil jsem, aniž bych hnul brvou.

Nenechal jsem fízlům čas na další šťourání a hned jsem přešel do „proti­útoku“: „Nevíte, prosím vás, kde se tady můžu najíst?“

Fízlové mi ukázali na restauraci, která byla hned vedle, a chystali se na další otázky. Na nic jsem ovšem nečekal, poděkoval jsem, vzal jsem fízlovi občanku z ruky a vydal se k restauraci.

Zpoza záclony za oknem restaurace jsem fízly pozoroval. Stáli tam ještě několik minut a rozhodovali se, jestli mě nechají být nebo ne. Nakonec to vzdali a odkvačili pátrat jinam.

Trik s dvojí občankou šel pochopitelně použít jenom tam, kde člověka policisté neznali a kde navíc bylo nepravděpodobné, že by si údaje ověřovali.

Vypil jsem pivo, chvíli počkal a pak se vypařil. Postranními ulicemi jsem došel ke hřbitovu. Před vchodem stálo policejní auto – komunistické svině nedají pokoj ani mrtvým.

Kus jsem se vrátil a oklikou jsem se dostal k boční hřbitovní zdi. Přelezl jsem ji a snažil jsem si vybavit z loňska, v kterých místech Wonkův hrob je. Netrvalo mi to dlouho a hrob jsem našel. Položil jsem na něj kytku a narovnal stuhu s nápisem: „Pavlu Wonkovi – České děti“. Chvíli jsem postál, pak jsem zvedl hlavu a stejně jako před rokem jsem nasával vítr, který na hřbitov vanul z hřebenů Krkonoš.

Vyrušili mě dva tajní, kteří jako nějací supi číhali opodál. Z hřbitova jsem odcházel hlavním vchodem. Ještě než jsem prošel branou ven, viděl jsem, jak tajní z Wonkova hrobu odstraňují stuhu, kterou jsem tam před chvílí položil. Byl jsem od hřbitova už několik set metrů a pořád jsem nadával a klel. Nenáviděl jsem je, jak jen to bylo možné.

Z Vrchlabí jsem odjel do Brna, kde příští den 24. dubna probíhal odvolací soud s Magorem.

úryvek z knihy Fízl, Torst 2007