Nejpitomější je, když k obrazům, k umění vůbec přistupujeme s předznamenáním, co tím autor myslel, ačkoli jakmile je dílo jednou hotovo, je samo o sobě – žije si dál svým vlastním životem bez ohledu na svého původce, stejně jako dítě není odvozeno od svých rodičů, od počátku má vlastní kvalitu, vlastní život, který je v mnoha ohledech intenzivnější, bohatší i svobodnější než existence jeho rodičů utahaných systém stejně jako sebou samými. A o to právě jde. Umění není od toho, aby se nám pokusilo něco předat, vštípit, nakukat, ale rozvíjí to, co v člověku je, ponouká nás k tomu, abychom si mysleli něco sami, jinak, po svém.

Michal Blažek mě kdysi požádal, zda bych nezahájil výstavu obrazů jeho otce Jaroslava na Smíchově v Portheimce, načež jsem ji uvedl tím, že starý Blažek maluje jako šimpanz. Všichni přítomní se zarazili, jen pan Jaroslav byl nadšený. Ač pocházel z jižní Moravy od Břeclavi z prostředí, které bylo silně ovlivněno lidovou kulturou a tradicemi, které tam přežily i komunismus, a pak malbu vystudoval na Akademii, neurčovalo ho to ani neomezovalo, jak tomu u řady tvůrců bývá, ale naopak. Pochopil šimpanze správně jako kompliment tvůrci, který maluje a tvoří – oproštěn od všeho školení – naprosto svobodně. Dělá to, co vychází z něj – ať už od Boha či od opice.

Jak Sysel tak Pavel Hlaváč, kteří se kdysi sešli na společné výstavě v někdejším vídeňském Nachtasylu a dnes tady opět spolu vystavují, nemuseli něco podobného řešit. Nejsou malíři, stejně jako já nejsem Magor, vzděláním kunsthistorik. Pavel Hlaváč se vyučil frézařem, hrál big beat a malovat začal v dospělosti, když ho kamarád vyprovokoval, zda nechce něco namalovat na společnou výstavu. Sysel měl – má malování zase jako psychoterapii, s jejíž pomocí se snažil – snaží zahnat svou náklonost k alkoholu. Oba dva k malování přivedl život, a o to právě jde – umění není nějaké umění, ale je základní součástí naší existence bez ohledu k tomu, zda má někdo na to papíry, nebo snad modrou na hlavu.

„Já to mám nastavené tak, že když mi někdo strhá muziku, tak mu řeknu: ‚Hele, já jsem výtvarník, tak to toleruj.‘ A když někdo strhá ty obrazy, tak mu řeknu: ‚Já jsem muzikant.‘ A když někdo strhá muziku i ty obrazy, tak mu řeknu: ‚Co bys chtěl po frézařovi?‘,“ řekl v jednom rozhovoru Pavel Hlaváč. Umění je proto umění, že nás neuzavírá do škatulek, ale naopak nám pomáhá vyštrachat se z nich na čerstvý vzduch a protáhnout se.

Sysel nazývá své obrazy Chcete mě, Čmelíci na obzoru, Ryba na řepě, Anděl veze kolečko jitrnic, Párek chovných vlkodlaků… Syslením si puntíků, které ze své hlavy přenáší na plátno, Sysel zdánlivě okolní svět paroduje. Ve skutečnosti demonstruje jen to, že na tom, jak máme svět rozdělený, pojmenovaný, označený vůbec nezáleží. Je to možná dobrý pro základní orientaci, ale mnohem podstatnější je, dívat se na věci z jiné roviny, než jak jsme naučený, jak to máme v hlavě uložený, protože jinak z nás budou během chvíle vyuzené tresky, přestaneme myslet i cítit, budeme na svět, na vnější podněty reagovat stejně jako Pavlovovi psi – když se rozsvítí zelená, začneme slintat v očekávání buřta.

Pavel Hlaváč s tím neztrácí čas a jde rovnou k věci. Prorývá se či probrušuje přes sebe překrytými barvami zcela mimo nějakou societas, až se v mikrosvětě najednou zjeví vesmír našeho nevědomí, který nastolí nová spojení, příběhy, pocity a otázky, stejně jako když pozorujeme noční oblohu. Z Velkého Meziříčí jsme najednou 30 tisíc let daleko v jeskyni s malbami pravěkých lidí a z výstavy je magický rituál, který udržuje svět vchodu, aby se nepřevrátil.

Starý Blažek, akademik, co maloval jako šimpanz, nemohl po roce 1968 vystavovat, a tak učil kreslit malé děti v lidušce na Žižkově.

„Já ta děcka vždycky nechal – no přece je nebudu učit! A když byla hospoda někde blízko, tak jsem šel na pivo. Ta děcka to dovedú sama! Co by jim člověk mohl poradit? Nic! Děcko je největší tvůrce. To je fantastické, co děcka dovedú. Jejich fantasie je bez hranic, plácne to tam a je to, zatím člověk tady tento… Akorát kopnúť do ritě. Co s tím …,“ řekl kdysi Blažek v rozhovoru pro revue Babylon.

Frézař i Sysel malují mimo Akademii, zcela svobodně, jako malé děti.

Kavárna Kovomat, Velké Meziříčí, 31. ledna 2025 – výstava je prodejní