Vážení čtenáři,

přešlo léto, je podzim, padá listí a s přírodou jako kdyby umíral i lidský rozum, jako kdyby lidstvo bylo dementní stařec, který těsně před smrtí neví, co činí. Finis coronat opus. K válce na Ukrajině se rozhořela i válka v Izraeli. K tomu viz článek Michaely Rozov, která ve Svaté zemi často pobývá a má tam příbuzné, na str. 6 a komentář od šéfredaktora na str. 3, včetně glosy Petra Macha, který měl vůl napsat o zemských volbách v Německu a pak napsal to, co já, tedy jinak, ach jo.

Aspoň že Ivan Binar je normální. Z oběžné dráhy pozoruje párek holubů hřivnáčů, což ho poněkud vyvedlo z míry, protože na rozdíl od kohouta a slepice, kachny a kačera, není poznat, kdo je za holuba a kdo za holubici, nejen podle vzhledu, ale i co se týče chování. Transvestité mají původ v přírodě, u holubů, a co je z přírody, je od Boha.

Jestli mě něco v poslední době dožralo, tak je to kauza soudce Fremra, potažmo justice jako taková. Nejen o ní jsme si povídali s Johnem Bokem, který dělal Havlovi bodyguarda a pak byl hajzl dědek v klubu Radost na Bělehradské, kde z kabinky vyhodil vítěze Wimbledonu Björna Borga, který si tam píchal herák, protože John provozoval slušný záchodky ─ mimo jiný v nich udělal prodejní galerii. Kam se hrabe Hrabalův Haňťa ze sběrných surovin. S Bokem to je píča sem a čurák tam, což je přirození, tedy u Johna přirozený ─ John tak oslovuje i svou ženu Jitku a ona na oplátku zase jeho, a jak se mají rádi!

Přílohu otevírají texty mladičké Barbory Andělové, jejíž verše mě zaujaly stejně jako ty od Lukáše Hladíka o kus dál ─ oba mladí autoři v královské revue Babylon debutují. Hosana! Udělal jsem k tomu s Bárou rozhovor, přičemž jsem měl za to, že vstupuju na cizí území, do světa dnešních teenagerů, o kterých jsem měl, bloud, za to, že jsou všichni on-line ─ umělý světy, umělý názory, umělý vkus, hygienický přátelství, a ono to přitom bylo úplný déjà vu, jako za našich časů. Kámoši Báry poslouchají Janis Joplin, čtou A bude hůř, milují Krchovskýho, chi chi, sport je Bářina slabší stránka, přičemž na umění „se jí líbí, že se člověk moc nehýbe a je v klidu“. Cha cha. Paráda.

Když čte člověk Julianiny dopisy Magorovi do basy, jako kdyby si četl Karafiátovy Broučky, kteří poletují po světě s lucerničkami. Je to jako pohádka, jejíž účel ale není vzbudit v člověku sentiment, ale pomáhat mu formovat charakter, posílit v něm řád, jehož součástí je smrt i vězení. Výtah z dopisů Juliany, kterou jsme před pár týdny 1. září ve Staré Říši pohřbívali, najdete na straně III přílohy.

Na následující dvojstraně nám Jarmila a Josef Štogrovi připravili exkurzi do světa Bohdana Chudoby, což byl jeden z mála autorů tuzemského původu, co nebyl přisírač, ať už profesionální, či jako amatér ─ po celý život fungoval jako outsider, což bylo dáno tím, že intelektuální podvody byly pro něj vůbec tím nejhorším zločinem (snad větším než ubližování konkrétnímu člověku), protože lidstvu ubližují jako celku. A tak to Chudoba pral do všech stran, přičemž byl natolik zuřivý katolík, až to neunesl a dal se na pravoslaví, i když svým založením byl podle mne spíše gnostik: jeho Člověk nad dějinami je ve skutečnosti stejná hovadina jako ta marxistická Člověk v dějinách. Ve skutečnosti je tady a teď: se osvědčuješ, miluješ, nenávidíš ─ není někde jinde: že ses osvědčil, nebo se osvědčíš, že jsi miloval nebo budeš milovat, nenáviděl a budeš nenávidět, když už jsme tedy u těch evangelií…

O to ale nejde. Cena Chudoby spočívá v jeho geniální „karikatuře věcí“, a to včetně církve svaté katolické, jak to popisují Štogrovi, která člověka osvobozuje od zaběhnutých schémat, stereotypů a pitomostí. Ovšem jako každá věc na světě, i karikatura má dva konce. Když se autor pokusí z karikatury udělat systém, stane se sám karikaturou.

A na závěr se můžete podívat na texty Anny Zonové o jejích bratrech, kterých bylo jako Klapzubova jedenáctka, včetně rusínských balad o rajzování jejích krajanů do Nev Jorku, které sama vybrala a přeložila.

Příště se sejdeme, jestli tedy bude ještě kde, před Vánocema, cca 15. prosince.