U příležitosti výročí narození republiky připomínáme jednoho jejího kritika, publicistu a redaktora Řádu Ladislava Jehličku (1916-1996) . Nakladatelství TORST vydalo v roce 2010 výbor z jeho esejistiky z let 1978-1987 Křik Koruny svatováclavské. Kniha vyšla pod stejnojmenným názvem v roce 1987 v samizdatu a editoři ji doplnili dalšími texty z Jehličkovy pozůstalosti a sborníkem, který k Jehličkovým 55. narozeninám připravili jeho přátelé.

Jehlička studoval před válkou na Filosofické fakultě UK obor čeština-francouzština. Po uzavření vysokých škol nacisty nastoupil jako redaktor v nakladatelství Vyšehrad, kde působil s tříletou poválečnou přestávkou až do roku 1951, kdy bylo celé osazenstvo Vyšehradu, od ředitele po sekretářku, zatčeno a spolu s řadou katolických spisovatelů odsouzeno v procesu s tzv. Zelenou internacionálou. Jehlička případ komentuje citací tehdejšího vyšetřovatele StB, který celou situaci posoudil „věcně a lapidárně“: „My jsme mysleli, co velkého neděláte, a vy jste zatím dělali hovno. Ale odserete si to stejně.“

A také si to „odsrali“. Jehlička dostal 14 let. Po svém propuštění v roce 1960 pracoval v dělnických profesích, po liberalisaci režimu a své částečné rehabilitaci v roce 1967 se mohl vrátit do obnoveného nakladatelství Vyšehrad. Za normalisace musel opět z nakladatelství odejít, pracoval v kulturní rubrice týdeníku Naše rodina a v roce 1976 byl pensionován.

Už během studií přispíval Jehlička do různých katolických periodik Jitro, Řád, Obnova. Po válce byl jedním z mála publicistů, kteří neadorovali socialismus a otevřeně kritisovali komunisty a Sovětský svaz. Vedle psaní rovněž překládal – z němčiny, francouzštiny a angličtiny. TORSTem vydané texty pocházejí z jeho posledního tvůrčího období, kdy mohl Jehlička publikovat jen v samizdatu, a tedy naprosto svobodně a podle svého gusta, tedy s vervou a zároveň s pobavením.

Zahradníčkův Pláč Koruny svatováclavské

Jehlička se v názvu sborníku svých textů odvolává na stať Jana Zahradníčka Pláč Koruny svatováclavské, kterou Zahradníček napsal po Mnichovu a v říjnu 1938 byla otištěna v Obnově. Jehlička Zahradníčkův „starozákonní žalm“ (Kdo na příklad z těch, kteří teď vládnou světem, ví o Koruně svatováclavské a o bolesti, kterou jí působí, odtrhujíce od jejího těla to, co k němu odedávna patřilo a co k němu bude patřit až do konce časů…) přetiskl a využil jej ke komentáři k „rozjitřené“ době po mnichovské zradě a kapitulaci: Šok z této události se podle něj nedá srovnat s ničím jiným – jak s březnem 1939, tak s květnem 1945, únorem 48 nebo srpnem 68 a jedině s tímto vědomím můžeme soudit tehdejší „rozjitřenou“ atmosféru. Text je zároveň i hold druhu z vězení, který je mu i blízký duchovně, a básníkovi – „z největších, kterého jsme kdy od Máchy měli“.

Sílu Zahradníčkovy poesie Jehlička dokládá touto příhodou z vězení:

„Na nás ‚politické‘, se dívali (kriminální vězni; pozn. aut.) se směsí obdivu, politování a nechápavosti. Vyjádřil to jeden ,prcačkář‘: ,Já jsem si aspoň zašoustal, ale vy – bejt tady za politiku?‘ V sobotu odpoledne nás bachaři zamázli na cele, a protože se proslechlo, že Zahradníček je básník (!!!), donutili Zahradníčka, aby vylezl na stůl a recitoval. Malý hrbatý Zahradníček recitoval zpaměti své verše asi dvě tři hodiny. Těžké verše, ale kdykoli chtěl přestat, volali všichni: ,Ještě, ještě!‘ Byli okouzleni poesií, kterou možná slyšeli v životě poprvé, zcela zaujati, poslouchali bez dechu, zapomněli na prostředí, na okolnosti, v nichž jsou a které, přisámbůh, nebyly radostné.“ (str. 99)

Černého Křik Koruny české

Současně ovšem název Jehličkovy knihy odkazuje i k pamětem Václava Černého Křik Koruny české – na rozdíl od Zahradníčka ovšem v polemickém duchu. Jehlička oponuje útokům Černého na katolická periodika Řád a Obnova, na které Černý „soptí jako maličký český literát“. Odmítá, že by snad tato periodika byla „odpovědným nepřítelem“ Černého Kritického měsíčníku, jak to podává Černý ve svých pamětech, a označuje to za „patrně intelektuálskou namyšlenost literáta“.

Cituje Černého: „U našeho katolického vzdělance pořád ta věčná vlastní jízda do nebes, dvacet let za vývojem, slepecká, tvrdohlavě oslabovačská. Prostě a jedním slovem pořád tentýž protimasarykismus, totéž staré školení Starou Říší a Demlovým jedem!“ (str. 154)

Jehlička je ovšem jeden z mála katolických autorů, který nemá potřebu své názory a postoje ospravedlňovat, nota bene proti někomu, kdo je plný předsudků. Černému odpovídá: „…není pravda, že by katolíci byli dvacet let za vývojem, nýbrž nejméně sto padesát let, od doby, kdy se začali zahazovat s nejrůznějšími vlastenci. Protimasarykismus? Ale vždyť s Masarykovými názory katolíci nemají a nikdy neměli nic společného! Oslabovačství? Čeho? Z Černého tady mluví stará pokrokářská nafoukanost, která vede, a katolíci mohou při tom pokrokářství jen podělkovat.“ (item)

Proti Demlovi Černého staví jiného Demla: „Zajímavé, jak je Černý všude vysazen na Jakuba Demla a ,šanuje‘ venkoncem Durycha, ačkoliv Durych je na rozdíl od Demla konsekventní, skutečný reakcionář (to není u mne pohana), kdežto Deml plácne, co ho zrovna v té chvíli napadne, za pět minut už na to nemyslí a rozhodně neuvažuje jako Durych.“ (str. 155)

Je ovšem v obvyklém řádu věcí, že se Černý kriticky nejpregnantněji a nejvýstižněji vyslovuje vůči lidem z vlastního ideového spektra. Jeho charakteristiky Mukařovského, Bohuslava Havránka nebo „Drzáče“ (Drda-Řezáč) jsou trefné i plastické, zatímco když Černý píše o Demlovi, je to ploché, mravoučné mistrování – strefování se do snadného terče, jakým bezpochyby byl poněkud „roztěkaný“ charakter Demlovy osoby. Jehlička k tomu podotýká: „Také Václavu Černému nevytýkám jeho názory, ale jeho namyšlenost.“

Stejně tak to platí i pro „pochvalu“, kterou má Černý třeba pro lidovce jako „rozumné“ katolíky, kteří nevylučují „pokrok“, jak poznamenává Jehlička, kterého rozčiluje, že si Černý „soustavně a imbecilně“ plete lidovce a katolíka, což „není a nikdy nebylo jedno a totéž!“ podtrhává Jehlička. (str. 155)

V konfrontaci Černého a Jehličkova Křiku vyhlíží až směšně Černého paján na lidovecké politiky-demokraty. Černý počítá na „prstech jedné ruky“ ty, kteří obstáli nebo aspoň neselhali ve všeobecném totálním marasmu únorových dní roku 1948 a všeho toho, co jim předcházelo, a poznamenává: „Několik personalit nevyrostlých bojem a k boji, ale poctivou pracovitostí, pilných a spolehlivých, úhelných opor demokracie zabezpečené a neohrožované: oba vůdci strany lidové, monsignoři P. Šrámek a P. Hála.“

Hyperkritický Černý tady ovšem vytváří obraz, který se sotva opírá o něco dalšího, než je pouhá politická spřízněnost výše dotčených – jednoduše blábolí. Jehlička, který oba pány dobře zná, nám podává realističtější popis:

„Politickým vůdcem lidové strany byl Jan Šrámek, více méně nevzdělaný, omezený, tupý a líný a čím dál tím víc tloustnoucí velebníček s inteligencí průměrného venkovského faráře; nemám vůbec nic proti venkovským farářům, ale venkovští faráři v naprosté většině nechtějí být ministry a vůdci stran, ale jen venkovskými faráři.“ (str. 51) „V květnu 1945 se vrátili Šrámek a Hála do Československa jako absolutní páni lidové strany … Strana byla prohlášena (slovně) za nekonfesijní, ale ve skutečnosti zůstalo vše při starém. Vláda kněží neomezená. Za generálního tajemníka lidové strany jmenovali Šrámek s Hálou po senilním dr. Červenkovi imbecilního dr. Klimka. Ostudná aféra s vyloučením dr. Heleny Koželuhové ze strany několik dní po volbách, v nichž byla zvolena poslankyní (typická ukázka kněžské licoměrnosti Šrámkovy a Hálovy), mohla projít bez mravní úhony těchto dvou také politiků jen v tehdejších nenormálních dobách, jichž senilní Šrámek a slabomyslný Hála (pobyl také v Londýně nějakou dobou v blázinci) plně využívali k svému domnělému prospěchu.“ (str. 53)

Politikařící katolíci, na prvním místě kněží, byli Jehličkovi vůbec trnem v oku. V čem viděl Černý klad (pro československou demokracii), vidí Jehlička neštěstí (pro katolickou církev). Šrámek s Hálou byli ovšem ukázkovým příkladem katastrofálního poválečného selhání české politické garnitury v čele s Edvardem Benešem, které se připravovalo už za války – nabralo směr Benešovou cestou do Moskvy v prosinci 1943 a vyvrcholilo únorem 1948.

A vice versa. Černý se v Pamětech pohoršuje nad tím, že Obnova měla vlídnější vztah ke komunistům než k „levicovým demokratům“ – nekomunistům. Podle Černého je sbližovalo to, čemu říkal „absolutno“. Na to Jehlička odpovídá: „Neměli jsme žádný negativní vztah ke komunistickým masám, toužícím po větší sociální spravedlnosti. Dále jsme neměli špatný vztah ani k přesvědčeným a poctivým ideovým komunistům, jako k Halasovi nebo k Vančurovi, ostatně velkým umělcům. A měli jsme velmi negativní vztah k těm, jimž se právem říkalo ,salonní bolševici‘ a la Nezval, E. F. Burian, Voskovec a Werich, řada herců, et tutti quanti; a dále k těm, které geniální Lenin objevným a naprosto přesným slovem nazval ,užiteční idioti‘, tj. buržoasním levicovým nekomunistickým souběžcům, kteří ani dvakrát netoužili po tom, aby se kozácký koník napil z Vltavy, ale vším svým úsilím mu připravovali a dláždili cestu.“ (str. 84)

Černý byl ovšem, na rozdíl od Jehličky, snob, a to v kulturním i politickém smyslu a koneckonců i – jako pravý socialista od stolu – v ohledu sociálním. Konservativní Jehlička ovšem ocení třeba Marxe. „Vlastenec byl například také Karel Marx (což Jehlička myslí v pejorativním smyslu), jinak rozumný člověk, jehož soudobá analýza byla správná, i když léky, které navrhoval, byly horší než nemoc.“ (str. 143)

Ze své pozice mravního absolutisty Černý často nevidí hemžení na zemi pod piedestalem anticky sošné postavy dějin. Jehlička je naproti tomu realista, který se spíše než o dějiny zajímá o to, co je za nimi.

Černý je patetik, který jako na tragickém divadle deklamuje (k roku 1948): „Samotné moje pobouření z poměrů a znechucení věcmi a lidmi na mne působily jako slib a záruka: hlouběji to už jít nesmí, a hlavně ne v oblastech národního étosu a národního kulturního svědomí…“

Jehlička kontruje: „Jak to říkal konzistorní rada a ThDr. h.c. otec Dominik Pecka, když otevíral láhev vína: ,A je nám zle? Je nám prd zle!‘“

Černý se ovšem rozčiluje – u našeho katolického vzdělance pořád ta věčná vlastní jízda do nebes. Ano, řekl by na to Jehlička, vlastní, v žádném případě ne společná – to je věcí vás, socialistů.

I když Jehlička tituluje Černého jako „velkého odbojáře před Hospodinem“ (Černý ve svých pamětech důsledně dělí lidi podle toho, zda byli v odboji nebo ne), není to označení záštiplné, jak tomu bývá u malých lidí, ale skeptické. Jehlička totiž mimo jiné ví, že Černého paměti jsou „znamenité“.

Reakcionář

M. C. Putna ve své monumentální dvousvazkové práci o novodobé české katolické literatuře Jehličku označuje za „radikálního ultramontánního katolíka“. Zpravidla se tak označují katoličtí „konservatici“, jimž je papežství nade vše.

Jehlička byl ovšem konservativní politicky. Francouzskou revoluci nepovažoval za vrchol lidských dějin, viděl v ní „syčáctví a všiváctví“, předzvěst 20. století s jeho komunismem, nacismem a italským fašismem (Jehlička nacismus a fašismus důsledně rozlišoval), které byly podle něj – v logice věci – levá hnutí: „Tato tři hnutí rostou z jednoho kořene, z totalitárního socialismu.“ (str. 190) Proto také považoval za blbost, když se někdo „zásadně a priori“ prohlašoval za levičáka nebo pravičáka – z jeho úhlu pohledu, „před rokem 1789“, to bylo totéž.

Co se týká českých dějů, husitské bouře považoval Jehlička za tragédii bez míry a hranic, na Bílé hoře jsme neprohráli, ale vyhráli (uvidíme, jak na tom budeme za pár dní, když bude 400. výročí) a 28. říjen 1918 byla nešťastná akce, která nám zavařila na celé 20. století: rozbila ochranný kulturní a mocenský krunýř habsburské monarchie, čehož využilo Německo, a hned na to z druhé strany Rusko – a vnitropoliticky (a též či především kulturně!) nás dovedla k únoru 1948.

Označení konservativec ovšem Jehlička odmítal, protože konservovat není ve 20. století co: Konservativci dnes mohou být jen socialisté; ti jsou beati possidentes. Jehlička se označoval za reakčníka, tedy toho, který na věci reaguje.

Řím

Jako katolík ovšem Jehlička konservativní nebyl. Prohlášení papežské neomylnosti na Vatikánském koncilu roku 1870 bylo podle něj zbytečné. Jehlička k tomu podotýká, že samo o sobě je nejvyšší placet „docela přirozené“, ale problém vidí v tom, že tato zásada byla tehdy přijata spíše z důvodů politických než věroučných. Přímo za „osudnou“ pak Jehlička pokládá koncepci papeže Lva XIII., která „zcestně a zhoubně“ zaměřila pozornost katolíků právě na politiku. (str. 206)

Jehlička je jistě echtkatolík, papež je pro něj nezpochybnitelná autorita, ale to neznamená, že není kritizovatelný, a co se týká světských věcí, je papež omylný jako kterýkoli jiný smrtelník. Podle něj ve Vatikánu otevřel okna až Jan XXIII. a světodějnou událostí se stala teprve volba Karola Wojtyly papežem. Touto volbou byl proražen italský obranný kruh, který církev omezoval, a církev se tak stala vskutku světovou. „Jestliže lidstvo zůstane ještě naživu, pak 21. století jistě uvidí, že papežem bude zvolen také i černoch, což bude nejen symbolem, ale i potvrzením universality církve,“ píše Wojtylou nadšený Jehlička. (str. 46) Černoch byl ovšem zatím zvolen jen prezidentem Spojených států amerických.

Katoličtí intelektuálové

Z výše uvedených posic má Jehlička výhrady i ke katolickým intelektuálům z okruhu autorů kolem staroříšského nakladatele Josefa Floriana, který jinak považuje za to jediné, co z tuzemského katolicismu stálo za něco („Všecko, co u nás v katolictví bylo cenné, vyrostlo ze Staré Říše nebo se aspoň šmrnclo kolem ní,“ píše Jehlička v dopise Nikolajovi Stankovičovi v reakci na vydání jeho knihy o Florianově nakladatelství; str. 256).

„Nelze jistě zastírat,“ píše Jehlička, „že ve Staré Říši bylo i leccos bizarního. Nemyslím tím jen na pověstnou Florianovu zálibu v experimentech se siderickým kyvadélkem nebo kult Napoleonův (pod vlivem Bloyovým) – byl tu například i nebezpečný sklon klást přehnaný důraz na formální stránku křesťanství, záliba v slovním siláctví, leckdy křečovitém, povýšenost domnělých vlastníků absolutní pravdy, jepičí hašteřivost v malichernostech – vším tím nesporně také infikovala Stará Říše své pozdější následovníky… Týká se to především Jaroslava Durycha a Jakuba Demla, jejichž vrozená osobitost tu dostala vítanou, byť nežádoucí vzpruhu.“ (str. 57)

Podle Jehličky by bylo pro české katolictví prospěšnější, kdyby si Josef Florian čítal spíše v G. K. Chestertonovi než v Léonu Bloyovi, v čemž by se Jehlička shodl například i s takovým Karlem Čapkem.

Za nejpositivnější dědictví Staré Říše pak Jehlička označuje nakladatelské dílo Kuncířovo: „…nemilitantní, nehysterické, nepolemické stálo cele ve službě kulturních hodnot. A tím jistě předjalo výsledky Druhého vatikánského koncilu, programujícího křesťanství nikoli jako panství, ale právě jako službu.“ (str. 57)

Co se týká církve, Jehlička rozhodně nebyl konservativec. Naopak, jeho civilnost a realismus i ve věcech víry jej vedla až na samotný práh katolicismu. Kritisuje katolictví, které „k tomu, aby věřilo v Boha, stále potřebuje nějaké berličky v podobě Lourd, Fatim, turinských pláten, otců Piů atd.“, které chce „alespoň cípkem hmatatelně zachytit nadpřirozeno“. Podle něj je to všechno jen „menschliches, allzu menschliches“, lidské, příliš lidské.

Je ovšem nadskutečno, nebo třeba i magie, lidské? Není právě pohled, který je za to považuje, sám menschliches, allzu menschliches? Zde se Jehlička dotýká hranic realismu, právě onoho menschliches, podobně jako T. G. Masaryk s jeho „nezjeveným“ náboženstvím. To ovšem Jehlička odmítá. Podle něj bylo Masarykovo náboženství ryze účelové: „Masaryk potřebuje náboženství, aby mohl být mravný.“ (str. 118)

Jinak nikdo soudný nebude Jehličkovi odporovat, když píše: „Podíváme-li se nyní na intelektuální stav českého katolicismu, je to obraz úděsný. Je to zrcadlový obraz českého pokrokářství. Tatáž myšlenková mělkost, intelektuální chudoba.“ Za to ovšem Lurdy nemohou.

V své reakci na Hübla (z polemik kolem dokumentu Ch77 Právo na dějiny), Jehlička odmítá, že by se Durych ve svém romanopiseckém díle opíral o Josefa Pekaře – na to byl příliš osobitý a vybíravý k volbě svých pramenů: „Durychova stanoviska by byla stejná, i kdyby Pekaře nebylo,“ píše Jehlička a dodá: „Také Pekař si ze zvědavosti Durychovo Bloudění přečetl a mezi dvojím zataháním z doutníku U Kupců pravil: „Já se tomu Durychovi divím: napsat tisíc stránek kvůli jedinýmu zaprcání!“ (str. 203) No tak, přece jenom to s tím českým katolictvím nebude tak zlé.

Nacionalismus

Katolíka Jehličku před dvoutisíceletým zvápenatěním chrání prožívané křesťanství. Nejsilněji to zaznívá v pasážích věnovaných nacionalismu, které vyznívají jako jedna z nejpřesvědčivějších obžalob tohoto novověkého duševního moru, která kdy byla v českých zemích vyřčena. Jehlička ji vede právě z posic křesťanských, tedy universálních, z kterých kritizuje mj. i romanticky vlastenčící katolické intelektuály. Vyčítá Durychovi, a ovšem Viktoru Dykovi, že kdysi uvažovali o jakémsi „národním“ náboženství – podle něj by ale skutečně nábožensky založený a věřící člověk nikdy tak neuvažoval. „Pekař – stejně jako Dyk, Šalda, Durych – chápal národ příliš jako hodnotu, která je hodnotou sama o sobě, zatímco národ je hodnotou a hodnotný jen potud, pokud a jak nějaké hodnoty vytváří.“ (str. 34)

Podle Jehličky je nacionalismus jediná ideologie, která dnes funguje a je použitelná k soustředění lidí a k propagaci nenávisti. „To ostatní jsou jenom třesky plesky, kterým nevěří ani ti, kdo je hlásají. Žádná filosofie ale nemůže být založena jen na jazykové totožnosti nebo příbuznosti: „Nacionalismus je pravé opium lidu, pravá náhražka náboženství, když byl odstraněn Bůh. Je to jednodušší, nejprimitivnější náboženství, náboženství opice, která před několika minutami slezla ze stromu. Slezla-li opice ze stromu, první, co si uvědomí, je, že se narodila a že se někde narodila: tím v ní propuknou vlastenecké city. Není k tomu potřebí ničeho jiného, než právě jen zrození. Všecko ostatní dá nějakou námahu, nacionalismus ji nedá vůbec.“ (str. 120-1)

Jehlička je – přes svůj řeklo by se „vypjatý realismus“, který jakoby se někdy dotýkal až cynismu -, člověk hluboce lidský (velmi oceňuje například Beneše, kterého jinak považuje za prototyp onoho „tuzemského neštěstí“, za to, že nehnal v bezvýchodné situaci v roce 1938 národ na jatka).

A nebyl by to Jehlička, aby si z toho ze všeho neudělal nakonec srandu. Použije k tomu ve světě nejznámějšího spisovatele českého původu Milana Kunderu: „Nejsem ovšem žádný vlastenec, je mi naprosto jedno, zda jsem se narodil jako Čech nebo jako Němec, Francouz nebo Číňan, ale když už jednou k této politováníhodné události došlo, ,vřeť každému srdce po jazyku svému,‘ jak se praví v jedné staré knize. Kdyby byl Kundera Francouz nebo Číňan, neměl bych o něho zájem, ale takhle je pořád spojován s českým jménem, a to si Češi přece jen, myslím, nezaslouží, ač si zaslouží mnoho.“ (str. 296)

A pak dodá věc, z které zamrazí: „Co to je vůbec národ? Že stejnou řečí spolu mluví vězeň i věznitel?“ A ještě: „Nemám ani stín záští nebo nenávistí k těm, kdo mě (nás) zavřeli. Jak kdosi řekl: Když jsou zločinci u moci, nezbývá slušným lidem, než aby byli v kriminále.“ Jehlička lidi dělí na slušné a neslušné, což je navýsost rozumné. Na rozdíl od Durycha a spol. není Jehlička idealista, ale realista, na rozdíl od Černého není zákoník, ale křesťan.

Charta 77

Realismus nás učí, jak správně a věcně přistupovat k reáliím. Tato v mnoha ohledech chvályhodná metoda má ovšem své meze. „Nikdy jsem nebyl disent, nemohu být tudíž ani disident,“ píše Jehlička. „Taky chartista být nemohu. Od všelijakých lidí stále slyším, že prý chartisté chtějí vést s mocí dialog. Z toho by se, jak kdysi napsal Jaroslav Durych, i měsíc pochcal. To je jako kdyby byla chtěla stará Vondráčková vést dialog s Reinhardem Heydrichem a K. H. Frankem. (…) Ale možná, že to jen takové malé české chytráctví, že těmi slabomyslnými řečmi o dialogu chtějí vlastně naznačit, že stojí na legální půdě a že tedy nemohou či vlastně nemají být zavřeni jen tak.“ (str. 227)

Zdánlivě Jehličkovy vývody platí, ale jen zdánlivě. Na první pohled absurdní požadavek na dialog s mocí, která o žádný dialog v nejmenším nestojí, se ovšem ukázal jako velmi dobrá motyka k podkopávání onoho kůlu v plotě, jak si svého času postěžoval generální tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš. A jestli to byla hloupost nebo chytráctví? Je to snad nějak důležité? Když Bůh chce, i motyka spustí…

V poznámce uvedené v margináliích Jehlička říká: „Největší povinností ovládaných je ztrpčovat vládcům život.“ (str. 318) Tak co? Charta 77 vládcům život ztrpčovala a všechno ostatní jsou „třesky plesky“.

Jehlička ovšem tvrdí, že jediné, co šlo dělat, bylo „zaměřit se na to a žít tak, jako kdyby komunisté vůbec nebyli, vůbec neexistovali“. (str. 230) To praktikoval celý tuzemský underground, než ho režim represí donutil k tomu, aby se připojil k Chartě 77.

„Neimponují mně lidé, kteří mají plné huby řečí proti režimu, ale přitom by chtěli žít jako buržujové nebo vysocí komunističtí funkcionáři,“ píše Jehlička. „To mně zdaleka víc imponují všelijací flákači, laufři, všiváci, mladí lidé, kteří na rozdíl od svých rodičů dávají svým chováním najevo, že kašlou na všechno buržoasní pohodlí. Kteří nedbají na to, v čem chodí a co budou mít k obědu. Kteří kašlou na byty, chaty, auta, pračky a ledničky. Kteří kašlou na všechno. Je to jediný možný způsob. Pár jich je. … Je v nich jediná naděje.“ (str. 230)

Švejk

Ano, ale proč potom Jehlička nasazuje na Haška, který je prototyp laufra, a jeho Švejka, který jako málokterá jiná persona v této zemi kašle na byty, chaty, auta, pračky a ledničky?, a kvituje Durychovu „velkolepou popravu“ Dobrého vojáka Švejka – „profesionálního vagabunda, profesionálního lumpa, profesionálního lháře a profesionálního ožraly Jaroslava Haška, dnes vyhlašovaného za svatého nejen komunisty, ale všemi emigrantskými hlupáky na Západě?“

Jehlička tvrdí, že Hašek, „hospodský povaleč, pobuda, ožrala, a mimoto také geniální spisovatel“ (str. 65), nechtěl „svým dílem vytvořit nic, vůbec o nic neusiloval, leč snad o peníze na chlast, nejméně o nějakou ideologii, o to aby vytvořil nějaký psychologický typ. Dělal si prostě srandu, nic než srandu. Celý jeho Švejk není žádná moralita, žádná ideologie, žádné stanovení zásad, které by měly nějakou obecnou platnost, je to jen a jen sranda, prostá a pouhá sranda, žádný boj proti Rakousku.“ Ano, jistě, o co ale Jehličkovi jde? Měl snad Švejk podepsat Chartu 77? Vždyť se choval přesně podle Jehličkových instrukcí! Nebo snad to, co psal Jehlička v období normalizace jindy neplatí? Podle Jehličky ale „komunismus není začátek nového procesu, je to konec starého procesu … cesty, která u nás začala ve druhé polovině 19. století. Komunisté za to vůbec nemohou.“ (str. 234) Přesně to samé, co píše o Haškovi, by mohl Jehlička napsat, kromě toho chlastu, i o Kafkovi: Svým dílem nechtěl vytvořit nic, vůbec o nic neusiloval, nejméně o nějakou ideologii, o to aby vytvořil nějaký psychologický typ – žádná moralita, žádná ideologie, žádné stanovení zásad, které by měly nějakou obecnou platnost … To je do puntíku přesně František Kafka. A co se týká legrace, Kafka se při předčítání svých pochmurných povídek v kruhu přátel velmi bavil. Tajemství uměleckého díla spočívá v tom, že jednou stvořené, žije si po svém, bez ohledu na původní záměry svého tvůrce. Každopádně si Jehličkův Hašek a Jehličkova Charta 77 protiřečí. Kde je zakopán pes? Podle mne by Jehličkovu realismu slušelo, kdyby měl od autor od určitých věcí větší odstup – třeba právě z úhlu věčnosti.

Poznámka na závěr

Nejsympatičtější na Jehličkovi je, že ač důsledný straník – nebo také právě proto -, nekope za svou stranu, která je vždycky v právu, zatímco ti ostatní se vždycky mýlí. Jehlička kope za svou stranu, když si myslí, že to je správné, a kope proti ní, když je toho názoru, že se mýlí. Tomu ovšem rozvazuje ruce. Může tak přistupovat i k ostatním naprosto svobodně a otevřeně. Říká, co si myslí, ne podle toho, co zrovna ten den zaslechl v tramvaji, ale své názory opírá o své vzdělání, životní zkušenosti a světonázor, který přijal za svůj a který také neustále podrobuje kritice. Je vskutku osvěžující, že Jehlička uprostřed hekatomb do úplného zblbnutí opakovaných myšlenkových stereotypů, frází, kolektivního myšlení na jedno brdo myslí úplně civilně, bez hysterie, normálně, po svém, a přitom v řádu věcí, což je v Čechách, kde se myslí buď podle řádu (nejlépe jízdního), nebo po svém (což je úplně nejhorší), výjimečné.

Víte, co by Jehlička udělal, kdyby byl zvolen tuzemským presidentem? Vyměnil by heslo na presidentské standartě „Pravda vítězí!“ za „Každý jednou umře!“

Ladislav Jehlička, Křik Koruny svatováclavské. Uspořádali Zuzana Jürgens, Bohdan Chlíbec a Adéla Petruželková Vydalo nakladatelství TORST, Praha 2010