Politika v podstatě představuje odrůdu herectví. Nebo, jak trefně pravil americký komik Jay Leno, je to showbusiness pro ošklivé lidi. I proto v ní občas mají takový sukces byznysmeni s hereckým talentem. U nás Babiš, v Americe Trump.

Pro pochopení fenoménu Trump je však dobré zamyslet se minimálně nad jednou pasáží z knihy francouzského spisovatele libanonského původu Amina Maaloufa Nezkrotitelná planeta, s podtitulem „Když se naše civilizace vyčerpaly“ (francouzsky 2009, česky 2014).

Maalouf v knize nabádá k rozlišování „mezi univerzálním, všeobecně rozšířeným Západem jako takovým, který zasáhl duše všech národů na zeměkouli; a Západem specifickým, geografickým, politickým, etnickým, Západem bílých národů Evropy a Severní Ameriky. Právě ten se dnes ocitl ve slepé uličce. Ne proto, že by jeho civilizace byla překonaná nějakou jinou, nýbrž proto, že ostatní národy přijaly tu jeho za svou a připravily ho tak o to, co až dosud tvořilo jeho specifičnost a nadřazenost.

S odstupem času možná zjistíme, že přitažlivost, jakou měl sovětský režim pro země Jihu, paradoxně oddálila úpadek Západu. Dokud Čína, Indie a spousta dalších zemí s řízenou ekonomikou byly v zajetí neúčinného hospodářského modelu, nepředstavovaly pro ekonomickou převahu Západu hrozbu – ovšem domnívaly se, že ji překonají. Musely se od této iluze osvobodit, odhodlaně se vydat dynamickou cestou kapitalismu, a pak teprve mohly doopravdy otřásat trůnem ‚bílého muže‘.

A konečně západní národy prožívaly nevědomky zlaté časy v dobách, kdy jako jediné disponovaly účinným ekonomickým systémem. V globálním konkurenčním prostředí, které kolem sebe s vynaložením všech sil vytvořily, budou zřejmě nuceny rozebrat celé nosné konstrukce svého hospodářství – téměř celou průmyslovou výrobu a narůstající část sektoru služeb.“

Trump je vlastně reakcí na uvedené skutečnosti. Odezvou národa, který ztrácí či již ztratil své postavení supervelmoci a propadá se nebo se už propadl do kategorie „jedna z mocností“. Nejde pouze o vnímání zahraniční politiky, ale především o reakci Američanů na vnitropolitické, a zejména na vnitroekonomické důsledky relativní ztráty moci a pokračující globalizace. Na skutečnost, že továrenská průmyslová výroba se dnes odehrává hlavně v Číně, v Indii, v zemích tzv. třetího světa, popřípadě ji přebírají automatizované systémy. Čínský dělník možná – kvůli zaostalejší technologii a nižší produktivitě – odvede o něco méně práce než americký, leč, obrazně řečeno, hákuje jen za misku rýže. I kvůli tomu v USA vznikl „Rezavý pás“ plný zavřených dolů, hutí, železáren i opuštěných výrobních hal. Z někdejší americké chlouby i zdroje její moci se staly zbídačené zóny, které volily Trumpa.

V tomto ohledu lze 45. prezidenta USA interpretovat jako svérázného amerického Putina – jeho popularita má podobné kořeny ve frustraci z úpadku a v naději na vzestup. Ostatně, Putin od začátku vše staví na jednom hesle: Let’s make Russia great again! Imperiální národy se zkrátka nedovedou smířit s citelným oslabením svého postavení, což je ostatně jedna z hlavních příčin konfliktů ve světě.

Tuto psychologii, u nás krátkozrace a dokonce s jistým mravním pohoršením připisovanou pouze Rusům, šlo dobře pozorovat též u obyvatel Velké Británie při hlasování o brexitu. Podstatnou roli v něm hrála xenofobie, avšak pro oči Středoevropana překvapivě zaměřená nikoliv vůči přistěhovalcům z Asie, ale vůči nám, vůči „přivandrovalcům“ ze střední Evropy, vůči „polské havěti“ – což je, nutno zdůraznit, svérázná metafora, zahrnující i Čechy. Pákistánec Britům nevadí, neboť jaksi odkazuje k jejich slavné koloniální a imperiální minulosti, ba poskytuje iluzi jejího trvání. Polák byl hořkou připomínkou jejího konce a nutnosti „skvěle izolované“ Británie přimknout se ke kontinentální Evropě, jíž dosud přinejmenším jemně pohrdala.

Polák vlastně zosobňoval budíček, alarm, jenž apeloval: Jediným rozumným řešením je, aby se evropské země, které ještě před sto lety ovládaly skoro celý glóbus, spojily dohromady a vytvořily alespoň jednu mocnost střední velikosti, jež by jim umožnila přežít. Příjemnost tohoto budíku však byla identická s tím, co otravuje v pět ráno po prohýřené noci a s kovovou naléhavostí zvonivě velí: Vstávat a do práce! Žádný div, že ho Brit zaplácnul, strčil hlavu pod polštář a dál si sní sladký imperiální sen.

Příští probuzení bude ještě tvrdší, ale nechme už teď Brity na pokoji. Vždyť na tom jejich zakanálním ostrůvku již moc nezáleží, zato na Americe přece jen ano – přes pokles americké moci je obyvatel Bílého domu pořád ještě ředitelem zeměkoule.

Těm, co si myslí, že Obama byl měkota, a proto je na tom svět nyní tak špatně, nutno důrazně připomenout: Silácké řeči i gesta bývají zpravidla projevem slabosti a v hulvátství moc síly nespočívá. Devadesátá léta se nevrátí, časy, kdy jsme mohli v teple obýváku sledovat na CNN v přímém přenosu válku v Zálivu, v níž vyspělá americká technologie triumfálně drtila vše živé i neživé, co jí přišlo do cesty, jsou nenávratně pryč. Záhy po ní se sami Američané trpce přesvědčili o platnosti tvrzení, přisuzovaném Napoleonovu ministru zahraničí Talleyrandovi, že na bodácích se nedá sedět. Byť by znamenaly naprostou technologickou špičku.

Barack Obama představoval poslední pokus, jak uchovat USA coby globální mocnost číslo jedna, aniž by musela „sedět na bodácích“ – tak, že bude mnoho věcí spíše jen ovlivňovat z pozadí, nikoliv tvrdě diktovat. Jako soft power nasadil i svou vlastní tvář, tvář nebílého muže, domněle proto přívětivou pro drtivou část planety, která je nebílá a západní civilizaci si v historické paměti nutně spojuje s útlakem, ba otroctvím. Diskutabilní Nobelova cena za mír tvořila součást tohoto politického marketingu, jenž měl za cíl uchovat Americe statut supervelmoci. Tato politika selhala, poněvadž historická paměť nebílé neboli zcela převládající části zeměkoule onen poměrně laciný trik prostě nezbaštila. Ovšem krach uvedené politiky je zároveň velkou tragédií, jejíž důsledky zatím dovede dohlédnout málokdo.

Cestou na vlak na pražské Hlavní nádraží lze potkat sochu prezidenta Woodrowa Wilsona. Jde o repliku, původní pomník, vztyčený v roce 1928, kdy se nádraží jmenovalo Wilsonovo (a význam nádraží tehdy přesahoval význam letiště), nechali zničit nacisté – v prosinci 1941, kdy Německo vyhlásilo USA válku. Na soklu je citát, shrnující Wilsonovo politické krédo: „Svět musí být zabezpečen pro demokracii.“

Lze ho samozřejmě snadno odpálit jako idealismus, který ostatně v době po první světové válce pohořel. Leč nebýt Wilsona, jeho programu sebeurčení národů i vstupu USA do první světové války, žádné Československo by asi nikdy nevzniklo. Obamova politika pohořela podobně jako ta Wilsonova. Což však nezavdává žádnou příčinu k jásotu, že to teď „Doník“ pořádně vezme do pazourů.

Hlavní problém s Trumpem totiž spočívá v tom, že programově odmítá usilovat o něco alespoň trochu idealistického, o nějakou univerzálnější koncepci, kterou by jeho země zaštiťovala a prosazovala. Bude svou Ameriku nejspíše řídit jako firmu, jako tvrdý byznysmen. Navíc ve světě, kde roste napětí mezi řadou protichůdných politických, ekonomických či ideologických zájmů a s nimi souvisejících konfliktních identit, v nichž se mísí politika, ekonomika, nacionalismus i náboženství. Amerika možná posílí, Trump ale může snadno jenom přilít olej do plápolajících ohýnků a vyvolat požár.

Evropané by teď měli vytáhnout heslo Let’s make Europe great again, což však nyní konkrétně znamená Let’s make European Union great. Podobná snaha ovšem narazí na sevřené šiky bojovníků s Bruselem, u nás i všude v Evropě. Jinak řečeno, jsme dost v čudu. Plivání na Obamu a čekání na zázraky od Trumpa proto rozhodně nesvědčí o realistickém vnímání situace.