Všechno zlé je pro něco dobré. Tak třeba letošní koronavirové restrikce přispěly k tomu, že mnoho hudebních skupin, jimž bylo znemožněno odehrát naplánované koncerty, se v rámci karantény zavřelo do studia a natočilo nové album.

Patří mezi ně i kultovní punková parta z Prahy jménem SPS (neboli Snížená Pracovní Schopnost), jejichž novinka nese název Adios, kamarádi pankáči (vydáno v SPS records začátkem září). Pokud dobře počítám, jedná se celkově o jejich sedmou studiovou řadovou desku za dvaatřicetiletou existenci, která byla plná personálních změn včetně několikaletého rozpadu či dokonce přerodu v jinou skupinu (v devadesátých letech se z SPS odštěpila část členů, která založila kapelu Squad 96). Jejím jediným stálým a zakládajícím členem, jenž přečkal všechny tyto přemety a peripetie je zpěvák, kytarista a frontman Zdeněk Krkavec Růžička.

Členové SPS si na rozdíl od Visacího Zámku či Tří Sester nikdy moc nelibovali v humorných textech, o čemž svědčí i lapidární název jejich debutového alba Jsme v hajzlu, jímž skupina v roce 1992 vyjádřila dostatečně jasně svůj názor na život na této planetě. Hudebně byla ovlivněna mimo jiné skotskými Exploited, kteří v devadesátých letech míchali punk s thrash metalem. A právě hlasový projev jejich zpěváka Wattie Buchana leckdy připomíná i Růžičkův chraplák (nadarmo nedostal přezdívku Krkavec). Hudební agresivita SPS se často přenášela z pódia pod něj, takže docházelo jak k bitkám se skinheady, tak třeba i mezi členy kapely a jejím manažerem. To ovšem mluvíme o divokých devadesátých letech, ale jak jsou na tom SPS dnes?

Od roku 2004 doprovází Zdeňka Růžičku na postu baskytaristy Skleník, aktuální sestavu pak už pět let doplňuje Petr Pípa Landsinger na bicí a do kapely letos na jaře nově přišedší mladý kytarista Petr Čepelák. Hlavní tvůrčí podíl na novém albu Adios, kamarádi pankáči má Skleník, jenž se ve dvou skladbách představuje rovněž v roli zpěváka (Globalizační a Milionář).

Po kratičkém intru Vožralá trumpeta (které zní přesně tak, jak se jmenuje) následuje titulní skladba Adios, začínající Skleníkovým textem: „hrajeme u vás poslední koncert / a třeba vidíme se naposled / všechno tu vypijeme a taky sníme / útratu vyměníme za nocleh (…) kytary pověsíme na hřebíky / a další žádný plány nebudou / z beden si uděláme táboráky / a holkám dáme doma na holou.“ První písnička je tedy hned rozlučková, ačkoli její tempo a syrová energie s úderným refrénem předpovídanému konci naštěstí vůbec neodpovídají. Na ni plynule navazuje další svižný a zpěvný kousek Vršovickej voříšek, opět ze Skleníkovy tvůrčí dílny, kde je v refrénu k slyšení verš: „úřady, fízlové po tobě jdou“, který mně osobně přijde kvůli vládním koronarestrikcím velmi aktuální. Aby však nedošlo k omylu, slovo voříšek zde neoznačuje pejska s nejistým rodokmenem, nýbrž svérázného obyvatele zmíněné pražské čtvrti, a to asi v podobném významu, jaký měl kdysi výraz pásek (tedy nepřizpůsobivý mladík, poslouchající rock´n´roll, co podle SNB tropil neplechu). Jediným textem Zdeňka Růžičky na albu je další pecka Pro Páska, věnována v loňském roce předčasně zesnulému punkovému bubeníkovi a kamarádovi SPS Petru Páskovi (hrál např. se skupinou Peach U.S.), z níž se dozvíme, jak si punkeři představují věčnost: „ty budeš dál / v našich srdcích žít / další pivo / spolu budem pít.“

Od osobních vyznání přechází skupina v songu Globalizační na aktuální celospolečenská témata, která vyzpívává pro změnu basák Skleník, na rozdíl od Růžičky civilnějším projevem: „nemusíš se dojímat, bejt naměkko / lidi co umírají hlady, ty jsou daleko / můžeš si vyžrat svojí lednici / a pak to spláchnout ňákou peticí / žiješ v tom, že svět to nespasí.“ Na Globalizační navazuje tématicky a také Skleníkovým zpěvem Milionář o osobní odpovědnosti respektive nezodpovědnosti každého z nás: „je strašně jednoduchý nadávat a bejt nasranej / vypůjčit si někde prachy, zarábať a bejt nestranej (…) hypotéky, exekuce, idioti – tvrdě účtujem / rychlý půjčky na vánoce, zlatý karty to se vyplatí.“ Mezi těmito dvěma spřízněnými kousky se vyskytuje Za krále s poněkud křečovitým a lehce nedopečeným textem, takže posluchač příliš netuší, co tím chtěl básník (v tomto případě L. Spilka) vlastně říci, naštěstí ho zachraňuje Růžičkovo chytlavé a agresivní hudební zpracování. Mírné zjemnění díky hostující harmonikářce Tří sester Supice čeká posluchače v písni Velký bratr o univerzální digitalizaci, kvůli níž je lidstvo profízlované skrz naskrz: „s čipem v hlavě městem chodíš / pocity stejný, co má alkoholik / co potřebuje denně pít / velký bratr tě na kameře vidí / a tvoje číslo do systému míří / čekáš na další zadání.“

Mimochodem v tomto případě vypomohla Skleníkovi s tvorbou slov v bookletu uvedená Ollie, celým jménem Olga Vyhnanovská, jež spolupracovala ještě na textech fatalistické Černobílé nevěsty a na závěrečném ostrém punkovém vyznání Je tu vůbec někdo. Ollie je také zároveň spoluautorkou autobiografické knihy Zdeňka Růžičky 50 let života punkové legendy, která vyšla před třemi lety v nákladu dva tisíce kusů a byla brzy vyprodaná na koncertech SPS. Nejkratší písní alba je předposlední Tak vole, opět od Skleníka, která svou přímočarou odlehčeností může připomínat Slobodnou Európu, s níž SPS spolupracovali v dobách, kdy slovenská kapela procházela následky drogového období a personální krize. Hlavním zpěvákem této krátké a veselé vypalovačky je další host jménem Tom, o němž se toho z bookletu více nedozvíme.

Co k tomu dodat? Viděl jsem SPS v půlce září na festivalu Tří sester v Braníku a šlapalo jim to náramně. Zdeněk Růžička mi sice řekl, že je to jejich poslední album, ale víme, jak to chodí u těchhle muzikantských výhrůžek. Pokud by to ale náhodou byla bohužel pravda, pak je Adios, kamarádi pankáči tím nejlepším možným rozloučením, jaké si fanoušci mohli přát.