„Chce to prostě čtyři body: za prvé zákon o referendu, za druhé zákon o odvolání politiků, zatřetí, aby státní zaměstnanci dostávali maximálně dvojnásobek průměrného republikového platu bez jakýchkoliv výhod.

A čtvrtá věc, jestliže sedím v parlamentu nebo v senátu, nemám mít právo podnikat, nemám mít právo na vedlejší pracovní poměr. Když tyhle čtyři body protlačíme, tak si budeme žít jako prasata v žitě,“ svěřil se jeden z rozhořčených účastníků odborářské demonstrace z 21. dubna serveru Novinky.cz. Jde samozřejmě o pěknou ukázku lidového populismu, ale nejdůležitější je závěr celého proslovu, věta „budeme si žít jako prasata v žitě“. Nasupený občan tu s hospodskou přímočarostí přesně pojmenoval zdroj legitimity všech moderních politických systémů: autoritářských, totalitních i demokratických. Všechny v konečném důsledku vlastně slibovaly či slibují jediné: blahobyt neboli život prasete v žitě. Liší se metodami, jak toho dosáhnout, a historicky byl v této soutěži o nejplnější korýtko úspěšný pouze demokratický kapitalismus (tedy spojení demokracie a „trhu s přívlastky“). Avšak, zdá se, zdaleka nikoliv navěky.

Při debatách o dalším osudu vlády Petra Nečase, v médiích i na parlamentní půdě, vedly v hitparádě příměrů Titanic a Řecko, symboly katastrofy a bankrotu. Zároveň jde o celkem účinné politické strašáky, které političtí vůdci používají při ovládání mas. Ti, co ohlupují bohaté masy, tedy pravice, sázejí v popotice (neboli v politické poetice) spíše na Řecko. „Nebudete-li si utahovat opasky, tak, jak pískáme, skončíme všichni jako v Řecku,“ straší politici vládní koalice, přičemž za hlavního viníka současné krize považují socialisty, kteří prý neznají jinou akci než nezodpovědné rozhazování sociálních dávek plnými lopatami.

Titanik si coby příměr okupovala spíše levice, tedy politický směr postavený na ohlupování chudých mas. Petra Nečase líčí ve své agitaci jako kapitána českého Titaniku, neboť jeho vláda nedělá nic jiného, než tupě škrtá, čímž podvazuje poptávku a naviguje zemi do neštěstí.

Pouhé rozhazování sociálních dávek samozřejmě nemůže skončit jinak než bankrotem, nicméně pouhé škrty taktéž. Škrty totiž znamenají nižší příjmy, nižší příjmy nižší poptávku a nižší poptávka bankroty firem, které již zúžený trh neuživí. Chuť k podnikání přitom kalí zvyšování daní. Hospodářská politika Nečasovy vlády, postavená na souběžně prováděných škrtech a zvyšování daňové zátěže, tudíž může snadno vyvolat sestupnou spirálu, vír, jenž zemi potáhne dolů ke dnu.

Ekonomiku by dejme tomu mohly rozhýbat velké investice. Velké západní firmy však budou investovat a vyrábět radši v Číně, kde je levná pracovní síla, nikoliv v rozmazlené Evropě. Stát by zase mohl investovat do veřejných staveb, například dálnic nebo železnic. Avšak tyto údajné „prorůstové“ státní investice jednak rozkradou všemožné mafie, a za druhé, i kdyby je nikdo nerozkradl, prostavěné peníze se patrně stejně nevrátí zcela zpátky. Takže státní dluh tak jako tak zase povyroste, a navíc, dnešním předluženým státům už skoro nikdo nepůjčí, ani na dopravní stavby ne. Možná by půjčili Rusové nebo Číňané, ti si však takto budou chtít koupit především politický vliv.

Jsme tedy evidentně v zajetí bludného kruhu. Respektive z některých soukolí, jejichž pohyb desítky let způsoboval hospodářský růst a blahobyt, se staly bludné kruhy. Motor západního demokratického kapitalismu šlapal dlouho skvěle, pouze produkoval jako zplodiny dluhy, které teď všem přerostly přes hlavu. Je jich moc, je jich moc k nesplacení, a takzvaný civilizovaný svět se počíná dusit. A patrně se v nich i zadusí. Ne nutně zítra, třeba až za deset nebo za padesát let, nicméně choroba je patrně fatální, a nevyléčí ji ani škrty ani klasický populismus „zdroje tu jsou, jen nekraď a rozdávej“.

Systémová smrt naší civilizace blahobytu, v níž poprvé v dějinách existují „bohaté masy“, je dobře patrná na důchodové reformě. Po dlouhá tisíciletí měl člověk jedinou možnost, jak si zajistit relativně bezpečné stáří: mít hodně dětí. V devatenáctém století se zrodil průběžný důchodový systém: lidé v produktivním věku platí důchodové pojištění, z něhož se financují důchody starým lidem, a až produktivní lidé zestárnou, bude zase jim na důchod přispívat nová mladá generace. Tedy vlastně jejich děti, i když zde je již vztah rodič – dítě systémově anonymně sumarizován na celostátní byrokraticko-technické rovině. Nejen důchody, ale sociální zabezpečení vůbec (jeho významnou část) tak převzal od rodiny stát. V důsledku řady příčin, z nichž je nutno zmínit alespoň tři: lenost danou rostoucím blahobytem, nákladnost udržování vyspělé civilizace v chodu včetně rostoucích nároků na (úzce specializovanou) kvalifikaci a též prodlužování lidského věku díky zázrakům (čím dál dražší) medicíny však průběžný důchodový systém počal kolabovat. Mladých a produktivních je příliš málo, musí živit sebe, splácet všemožné hypotéky, živit děti (pokud je mají) a k tomu i rostoucí skupinu důchodců, kteří jsou – zvláště britští nebo němečtí – zhusta přesvědčeni, že důchod je rajská okružní plavba na lodi společnosti Costa.

Spása má nyní spočívat v individuálním spoření v soukromém penzijním fondu (přesněji řečeno v tom, že tyto fondy doplní a inovují deficitní průběžný systém). Takový fond však může snadno zkrachovat, nemusí vynášet ani tolik, aby to pokrylo inflaci, a hlavně dokončuje dějinnou individualizaci člověka, kterého Aristoteles původně označil za zoon politikon, tedy za společenského, tj. v obci žijícího živočicha. V systému postaveném na penzijních fondech jsou děti již vyloženou přítěží, neboť peníze, co do nich rodič vrazí, by bylo z hlediska jeho individuálního zájmu racionálnější vložit do penzijního fondu. Rozpočtová odpovědnost zde tedy velí děti raději škrtnout. Civilizace tak ale jednoduše vymře.

Pokud však ideje, na nichž je nějaká civilizace postavena, vedou ke smrti, budou asi špatné. Neustálý růst, blahobyt, imperativ spotřeby a individuální štěstí měřené pouze v materiálním rámci pozemské existence jsou tudíž těmi pravými škůdci, kteří nás vedou do Řecka či naloďují na Titanic. Tuto hořkou pravdu však masám, bohatým i chudým, žádný politik nesdělí.

Josef Mlejnek jr.

Babylon 1/XXI, duben 2012