Podle reklam v médiích Andrej Babiš „rok makal na vizi pro naši zemi. Pro naše děti.“ Nedávno výsledek svého makání, knihu O čem sním, když náhodou spím, představil veřejnosti. Respektive bude ji až do voleb intenzivně představovat, neboť publikace tvoří součást Babišovy volební kampaně. Nejde tak tedy ani o sám text, nýbrž o jeho prezentaci. Celá knížka má skoro tři sta stránek, a byť je hojně vyzdobena ilustracemi, celou si ji asi přečte jen menší část publika, které hodlá předseda ANO oslovit. Babiš různé útržky z ní používá i v krátkých reklamních videích, ve vyjádření v médiích či na veřejnosti, v rámci kontaktní kampaně, kterou nyní vede. Což je ovšem u kampaňových publikací běžné, jsou to produkty určené k víceúčelovému použití.

Jedna ze závěrečných podkapitolek nese název „Průmysl 4.0“ a čtenář se v ní dozví o čtvrté průmyslové revoluci i o tom, že na ni Česká republika musí být připravena. Nadchází totiž doba, kdy se „pračka ve vašem bytě sama zkontroluje a objedná opraváře – anebo se spíš sama opraví a rovnou vypere. A my získáme čas. To je sci-fi, kterou jsme četli v knížkách, ale asi se jí dožijeme. Auta, která sama parkují, už máme. Ve skutečnosti to je revoluce pro celou společnost. Ale ne průmyslová. Totální. Zrovna průmysl je na to všechno připravený nejlíp. A my jsme průmyslová země. Co chcete víc?“

Součástí průmyslu je však též recenzovaná Babišova publikace, ačkoli v jejím případě stále ještě nejde o onen avizovaný průmysl 4.0. Sám Babiš a jeho hnutí totiž představují výmluvnou ukázku politického průmyslu, politiky provozované jako průmysl, což je ale v zemích na západ od nás včetně USA naprosto běžné už po desítky let. Rozdíl spočívá v tom, že v západních zemích dokázaly ono zprůmyslnění politiky zvládnout zavedené stranické struktury, byť nikoliv bez potíží, kdežto u nás zaspaly dobu a ujel jim vlak. Vlak, který nyní řídí a k volebnímu triumfu se s ním zatím řítí Andrej Babiš.

Právě ve zprůmyslnění politiky spočívá skoro celé jeho kouzlo. Babiš tak, v rozporu s převládajícím míněním jeho odpůrců, není primárně nějakým zlým estébáckým šklebem z komunistické minulosti, ale člověkem pokroku, novátorem, průkopníkem moderních (byť na západě zpravidla dávno zaběhaných) postupů. Nutno zdůraznit, že autor těchto řádek ony trendy rozhodně nevítá, ba z nich má hrůzu, leč identifikuje je jako symptomy krize či úpadku západní civilizace, nikoliv jako důsledek něčí individuální mazanosti, estébácké minulosti apod. (K tomu viz blíže zde nebo, obšírněji, zde.)

Co ale tvoří obsah „Babišovy“ knihy? Uvozovky jsou zde plně na místě, poněvadž lze předpokládat, že knihu nepsal sám Babiš, nýbrž nějaký ten „ghostwriter“, či dokonce celý houf ghostwriterů. Což je však u západních politiků opět zcela běžné. Nicméně, pro zjednodušení se zde budeme tvářit, že recenzovaný produkt skutečně sepsal předseda ANO a exministr financí Babiš.

Politika je především vyprávěním pohádek, přičemž úspěch v ní dosahuje zejména ten, kdo dovede vyprávět příběh, který chce většina zrovna slyšet, konkurenci vyportrétovat jako záporácké skřety, sebe v něm dosadit do hlavní kladné role a svou úlohu přesvědčivě odehrát. Přesvědčivě v očích vybrané cílové skupiny. Vzdělanci neboli lidé s širším historickým a kulturním rozhledem do ní v případě hnutí ANO rozhodně nepatří. Pokud je tedy Babiš rozčiluje, jde o vztek podobný tomu, který u vzdělance vyvolá nabídka pořadů komerční televize. Příměr však kulhá v jedné podstatné věci. Zatímco TV Novu či TV Barrandov lze snadno vypnout (nebo je vůbec nezapnout), politického mainstreamu se nedá zbavit tak snadno, zvláště když se jeho provozovatelé právě díky němu dostanou k moci.

Co politik to lump a neřád

„Na ten zářijový večer roku 2011 si pamatuju, jako by to bylo včera. Bylo chvíli před půlnocí. Dorazil jsem domů, rodina už spala, přivítali mě psi, jinak bylo doma úplné ticho, tak jsem si v kuchyni otevřel pivo a dal pár slaných tyček a pustil si na chvilku televizi, než půjdu spát,“ líčí Andrej Babiš iniciační zážitek, který rozhodl o jeho vstupu do politiky. V televizi totiž zrovna promlouval Václav Klaus, přičemž tvrdil, že míra korupce v České republice se neliší od té ve Francii. Což poctivého podnikatele-dříče Babiše, jemuž se začaly v hlavě jak na běžícím pásu vybavovat všemožné korupční kauzy, jména jako Dalík, Topolánek, Řebíček nebo Janoušek, pořádně dopálilo. Jeho Agrofert totiž, jak uvádí, „vyrostl jen díky úvěru od americké Citibank, kterou žádné politické konexe nezajímaly. Zajímal ji jen a pouze můj byznysplán. Začínal jsem od píky a na vlastní kůži poznal, jaké je to pracovat od rána do večera a přespávat v pronajaté kanceláři na Václaváku. Vážil jsem si každé vydělané koruny a dvakrát jsem si rozmyslel, za co ji utratím. Naučil jsem se zhasínat světla, psát na druhou stranu potisknuté A4 nebo vyjednat pro firmu co nejvýhodnější mobilní tarify.“  Babiš si onoho večera naplno uvědomil všechnu špínu politiky a rozhodl se do ní vstoupit, aby ji očistil a celou republiku napravil: „Byl to pro mě úplně jiný svět. Svět plný pokrytectví, nevraživosti, lží a manipulací. Slib nebo podaná ruka nic neznamenaly, mezi čtyřma očima se řekla věc jedna a před kamerou se vykládalo něco úplně jiného.“

V Babišově podání je tak Česká republika zemí převážně poctivých a pracovitých lidí, jejichž úsilí ale kazí, ba z něj přímo tyje nemravná politická třída: „V devadesátých letech se u nás vytvořil pochybný styl politiky. O tom, kdo u nás vládne, rozhoduje tak jedno procento obyvatelstva. Maximálně. Řekněme asi sto tisíc členů politických stran. A ve skutečnosti trochu míň, protože jen část z nich vybírá kandidáty do voleb. Voliči už jen rozhodují o tom, co se jim nabízí. Volební systém, který máme, pak zajistí, že vybraní se k moci dostanou.“

Nebozí voliči! Museli si donedávna vybírat jen z partajních zkorumpovanců, za nic nemohou, vždyť se jim v politické samoobsluze nabízely jen samé zkažené jogurty, ale teď, teď přichází spása, neboť se jim nabízí i Babiš a jeho ANO! Podobných logických zkratů je v publikaci plno, ostatně, „svatý obrázek“ poctivého Babiše, který tiskne i na druhou stranu potisknuté A4, čímž se dopracovává k první miliardě, se rozpustí po pěti minutách hledání informací o jeho osobě na internetu, leč obyvatelstvo, jež si na webech dovede šikovně obstarat ledacos, třeba zájezd do Dubaje s poloviční slevou a pak se s tím pochlubit na facebooku, v případě Babiše a jemu podobných odmítá onu verifikaci provést. Patrně i z toho důvodu, že jim Babiš nabízí cosi, co prostě chtějí slyšet, že jim podává uspokojivý výklad světa, kde za všechny osobní neúspěchy jedince nese vinu někdo jiný, konkrétně zlí politici. V takovém omámení smyslů i rozumu se ale žije mnohem lépe než ve světě, kde si musím přiznat osobní podíl na svých prohrách.

Mohou-li za všechno politici, je řešení vlastně snadné. Stačí je odstranit či alespoň zredukovat, například zrušením Senátu, krajských i obecních zastupitelstev (ty má nahradit přímo volený starosta), snížením počtu poslanců na 101 i zavedením jednokolového většinového systému, dostat tak k moci schopné lidi a může nastat velká modernizace Česka. Je to smutné, ale minimálně třetina obyvatelstva na tuto demagogii slyší. Dle Babiše jde prostě o lidi frustrované „z politiky, kterou si pro sebe a pro své kamarády zprivatizovaly tradiční partaje“. A Babiš těmto frustrovaným lidičkám teď ve své bichličce ještě začal malovat barvotiskové obrázky ze zářné budoucnosti.

Vizionář ze žurnálu

Babišova představa České republiky roku 2035 (za osmnáct let, až letos narozené děti dosáhnou dospělosti) je jak vystřižená z nějakého vědeckotechnického časopisu pro mládež nebo z časopisu Pionýr z komunistických dob, na jehož stránkách občas sovětští vědci přetvářeli Saharu v kvetoucí zahradu nebo pracující komunistické budoucnosti létali na dovolenou na Mars. Informační technologie již brzy odstraní zbytečné papírování a postarají se o pohodlný život. Vzniknou chytrá města řízená umělou inteligencí. Rychlovlakem do Brna to potrvá čtyřicet minut, do Plzně jen dvacet. A tak dále, a tak podobně.

Nelze popřít, že kniha nějakým způsobem nastiňuje řadu akutních problémů nejen české společnosti, leč západní civilizace vůbec – nízká porodnost, stárnutí populace, potravinová soběstačnost, znečištění životního prostředí, rostoucí hlad po energiích, převratný rozvoj informačních technologií, přesuny moci ve světě. Návrhy řešení jsou však zpravidla zkratkovité nebo dílčí, což je zčásti dáno i snahou podat vše, jak se říká, „jasně a srozumitelně“. Babiš se s daným problémem často vypořádá větou uvozenou „xy, špička ve svém oboru, mi tuhle říkal“ či „v Estonsku si s tím dokázali skvěle poradit, když…“, přičemž následuje nějaký dejme tomu zajímavý postřeh nebo parciální řešení čehosi. Ovšem zazní-li těchto dílčích výstřelů mnoho, vyvolávají dojem kulometné palby, a tedy i komplexnosti a kompetentnosti mluvčího. Samozřejmě, jen na první čtení, někdy ani to ne. Z tohoto hlediska je Babišova kniha gulášem sci-fi črt, okořeněným reminiscencemi na první republiku a Baťův odkaz – konkrétně zejména na knihu Jana Antonína Bati z roku 1937 Budujme stát pro 40 000 000 lidí, na kterou Babiš v textu několikrát přímo odkazuje, a sám se tak vlastně pasuje do role jakéhosi „Bati 21. století“.

Prezentuje-li Andrej Babiš v knize nějakou „ideologii“, pak je jí pragmatický technokratismus, přesvědčení, že špičky ve svých oborech dovedou vždy přinést nějaké řešení, jen ho nesmí blokovat politici, kteří ho navíc často brzdí a dusí, neboť jim ohrožuje jejich „kšefty“.

Z aktuální politické perspektivy je pak na onom reklamním spisku zajímavé jisté přitvrzení v otázce migrační krize i vztahu k Evropské unii, kdy Babiš víceméně říká to samé, co Václav Klaus před zhruba deseti lety (z EU nevystupovat, ale zásadně ji zreformovat). Nicméně dalo se to čekat. Veřejnost je vyděšena z uprchlíků a obliba EU je na historickém dně.

„Podle mě by měla být Evropská unie jako stará slovanská nebo keltská vesnice. Uvnitř ní lidi obchodují, navštěvují se, pomáhají si. No, taky se někdy hádají. Normální život. Dneska se tomu říká volný pohyb zboží, služeb, kapitálu a osob. Ale za posledním stavením to končí. Palisáda, příkop, hliněný val. Hranice. Tahle naše vesnička nemůže ubytovat každého, kdo hledá lepší život. Na to není dost velká. Pohostinnost nabídne jen tomu, kdo může přispět ostatním. Vesnici chrání ozbrojenci, kteří jsou dobře vyzbrojeni a vycvičeni. A když je cizinců na hranicích příliš a mávají sekyrami, tak jdou pomoct i odvážní obyvatelé. To znamená všichni,“ píše Babiš v duchu Miloše Zemana a dalších domácích bojovníků s „uprchlickou invazí“. Nevím, kdo kdy viděl na hranicích migranta mávajícího sekyrou, ale kdo by se takovým detailem obtěžoval, když jde o hlasy ve volbách.

Pro úplnost je však třeba dodat, že dle Babišova snění v oné „slovanské“ či „keltské“ vesnici jménem EU nemá rozhodovat žádný Brusel, nýbrž hrdé národní státy se silnou národní identitou, technologicky navíc zcela vyspělé, poněvadž pouze průmysl 4.0 dnes národu dodá skutečnou suverenitu. Což je, podobně jako u velké části jiných Babišových tvrzení, vlastně pravda, nicméně je-li pravda podávána natolik zjednodušeně a v podstatě účelově, jako v případě recenzovaných Babišových vizí, v jejichž podtextu je notně cítit apel: „Buď blahobyt průmyslu 4.0 se mnou, nebo otroctví v montovnách“, nemá větší cenu než kdejaká lež.

Úplně na závěr si neodpustím ocitovat jedno hodně pravdivé Babišovo vyjádření: „Technologie jsou považované za obrovský generátor nerovností. Skutečný prospěch z technologií zatím mají hlavně lidé ve vrchních patrech společnosti.“ Na stránkách své knihy sice Babiš slibuje, že dovede ovoce technologického pokroku přinést i obyčejným lidem, tedy, dají-li mu hlas, leč na něj samotného citované konstatování padne jak ulité. Skoro plně totiž vysvětluje jeho úspěch. Babiš prostě měl a má tolik peněz, že si mohl dovolit nakoupit (pronajmout) ty nejlepší politické (marketingové) technologie (má ostatně drahé americké poradce) i jít systematicky po krku politické konkurenci. Ale nelze mu upřít ani osobní politické schopnosti, když do hlavní role ve svém hnutí nakonec dosadil sám sebe, nikoliv nějakého maskota. Jeho úspěch je každopádně vizitkou české společnosti, toho, kam od roku 1989 došla. V mých očích je to příšerné vysvědčení, ovšem významná část mých spoluobčanů s volebním právem nedokáže pochopit proč. Těší se, až vše „bude levnější a úspornější“, až jim, i díky Babišovi, „v kavárně přinese espresso malý dron“. V tom vězí hlavní bolest naší doby, nikoliv v Babišovi a jeho Agrofertu.

(Andrej Babiš: O čem sním, když náhodou spím. Vydání první, Praha 2017. Zpracovatel: Andrej Babiš. Zadavatel: ANO 2011. Tisk: CZECH PRINT CENTER a. s. 282 stran, cena neuvedena, rozdává se zdarma.)