V tento den 27. dubna 1978 byl založen Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, který monitoroval porušování lidských a občanských práv v komunistickém Československu. Za dobu své jedenáctileté existence se věnoval několika stovkám případů a vydal více než 1 100 sdělení. Anna Šabatová stála u jeho zrodu.

Kdy vznikla myšlenka založit VONS?

Ten nápad se dá přibližně datovat létem 1977… S myšlenkou, že by měla existovat nějaká instituce, která se bude zabývat obranou režimem pronásledovaných lidí, kteří nejsou tak známí, jako třeba Havel nebo Lederer, přišel historik Jan Tesař. Myslím, že poprvé jsme se o tom bavili v Podlesí na chatě jeho přítelkyně Anny Koutné, s kterou se později oženil. Anna Koutná, s kterou jsem předtím seděla ve vězení, byla zase matkou ženy mého bratra, takže to vlastně byla taková více méně rodinná sešlost. Byl tam i můj táta, Jaroslav Šabata a můj muž, Petr Uhl a byly tam i děti – Pavel a Saša v kočárku, což vím z fotky, která z té sešlosti existuje. A byla tam taky Otka Bednářová, která měla na Vysočině chatu a přijela tam ještě s nějakým kamarádem.

Na podzim se pak o téhle myšlence diskutovalo na několika schůzkách u Luďka Pacovského – všelijak se probíralo, jak by to mělo vypadat, ale k ničemu se nedospělo. Pak ale byl takový mezikrok: V souvislosti s „plesem Charty“ v Domě železničářů na Vinohradech v lednu 1978 zavřeli Havla, Landovského a Kukala a vznikl výbor za jejich propuštění, takový výbor za tři. No a po jejich propuštění se konečně už ustavil VONS tak, jak jsme jej potom znali. Sešli jsme se 27. dubna na zakládající schůzi, kde jsme vydali první sdělení, které oznamovalo založení VONSu, a ti, kteří tam byli, se stali jeho první členové.

To bylo v bytě Bendových na Karlově náměstí…

Ano.

Jaký byl rozdíl mezi VONS a Chartou?

VONS měl podstatně užší vymezení – zabýval se striktně jen obranou lidí, kteří byli nespravedlivě stíhaní. Takhle jsme si to vymezili, nerozhodovalo, zda to byli političtí vězni nebo vězni svědomí, jak je nazývala Amnesty international. Nechali jsme si tak určitý prostor pro posouzení některých zástupných trestních stíhání, což jsme nedělali často a museli jsme k tomu mít dost vážné důvody.

Na rozdíl od Charty, která byla volnou iniciativou, a člověk se k ní přihlásil jenom podpisem, VONS měl členství a měl i svá pravidla – při diskusích, zda vydat nebo nevydat určité sdělení, existovalo například právo veta. VONS tedy byla, na rozdíl od Charty, organizace.

Režim to měl tedy snazší zasáhnout proti VONS jako organizaci.

Dá se říct, že ano, i když ten policejně-justiční zásah směřoval podle mne na Chartu – nejvýznamnější chartisti byli taky ve VONSu. Ta akce se jmenovala Kmen, jestli si to dobře pamatuju, a představa režimu byla, že tím de facto podetnou kmen Charty, aniž by to přitom explicitně řekli – Charta byla na Západě mnohem známější a zásah proti ní by se také hůře zdůvodňoval, takže si dávali pozor, aby to nebyl přímý útok na Chartu.

Jak VONS fungoval?

Až do toho velkého zátahu v květnu 1979, kdy bylo zatčeno a vzato do vazby deset členů Výboru, jsme se scházeli každý měsíc, kdy jsme diskutovali a schvalovali sdělení. Mezitím se ale ukázalo, že je třeba pracovat operativněji a vzniklo něco, co se nazývalo ediční komise, jejíž základ tvořili Petr Uhl a Václav Benda, přičemž platilo pravidlo, že když oni dva to schválí, tak se může sdělení vydat, což bylo skutečně velmi užitečné navzdory tomu, že měl Petr stále ostrahu – od září 1977 u nás neustále byli policajti, před bytem, kde měli stoleček, a další pak byli v autě před domem, přičemž se netajili tím, že tam jsou. Žili jsme tak, celá rodina, rok a půl až do Petrova zatčení – ještě asi čtrnáct dní tam potom vydrželi a pak odešli.

Jaké měl VONS zásady?

Jedna ze zásad byla, že používaná terminologie má být co nejvíce právní, prostá pokud možno emočního zabarvení nebo i nějakého ideového hodnocení, jen třeba s velmi uměřeným právním komentářem. Další zásada byla, že jsme se snažili získat a publikovat co nejvíc informací o aktérech represí, to znamená uvádět jména policistů, soudců, prokurátorů…, přičemž jsme předpokládali, že to bude mít určitý odstrašující význam, který jsme sice nepřeceňovali, ale myslím si, že v tom dlouhodobém měřítku to částečně tak působilo. Pravidlo bylo, že se sdělení nejdřív poslalo Federálnímu shromáždění, a pak se teprve publikovalo.

Jak jste získávali podklady?

Jezdilo se na soudy, přičemž jsme se snažili zachytit co nejlépe průběh trestního řízení. Většinou se nám sice nepodařilo dostat do soudní síně, ale sbírali jsme co nejdetailnější informace od příbuzných, kteří mohli být uvnitř, případně od advokáta, který měl přístup k obžalobě i k rozsudku. Další zdroj byl od lidí z našeho prostředí, kteří se vraceli z vězení, kde potkali nespravedlivě odsouzené, o kterých jsme nevěděli. A každý z členů Výboru vyvíjel v tomto směru vlastní iniciativu a ten akční rádius se postupně rozšiřoval do té míry, že jsme podstatnou část té nezákonné represe dokázali zachytit.

Adresy členů VONS byly veřejné…

Ano, naše jména a adresy byly známé, stejně jako to, že děláme tu činnost – nic jsme nešifrovali, ani jsme neměli krycí jména. Jinak jsme samozřejmě dodržovali takové ty zásady bezpečnosti – netelefonovali jsme si určité věci, a ani o nich nemluvili tam, kde se předpokládal odposlech. Lidé se tedy mohli na VONS obracet i přímo. Přitom jsme měli zásadu, že pokud je člověk na svobodě, tak on rozhoduje o tom, jestli se máme jeho případem zabývat, ale pokud je dotyčný ve vězení, tak to rozhodujeme za něj, i když by si to třeba rodina nepřála.

To se stávalo?

Výjimečně, vlastně si už žádný takový případ nepamatuju, ale bylo třeba si to ujasnit.

Policajti vám neustále vartovali u dveří. Jak se pod tímto dohledem dala dělat nějaká práce?

Petr chodil s ostrahou k Bendům na Karlovo náměstí, kam to měl od nás deset minut pěšky. Vašek Benda jak známo nechodil nikam, skoro a byl tedy pořád k zastižení – k nám někdy ani nepouštěli lidi. Takže Petr chodil k Vaškovi, telefony jsme neměli – ty nám odpojili, kde spolu dělali ediční práci, zatímco ostatní sbírali podklady. Policajti mezitím čekali venku a pak zase s Petrem odešli k nám. Když byla nějaká schůze, tak bylo dohodnutý, že Petr přišel vždycky poslední, když už tam všichni byli, takže nemohli nikoho venku zadržet, a my pak zase první odcházeli.

S ostrahou…

S ostrahou.

Jak se zprávy posílaly ven?

Zprávy se telefonovaly, nejdřív Kavanovi, později v 80. letech Medkovi a Tigridovi, kteří to pak předávali dál.

Informace o Chartě začaly vycházet se založením VONS?

Infoch začal vycházet už v lednu 1978 a rok vycházel anonymně – bylo tam jen napsáno, že jej vydává skupina signatářů Charty a až od 1. ledna 79 začal vycházet s adresou Petra v Anglické 8. Nejdřív vznikl první rozpis, který se distribuoval a pak rozepisoval dál. Do Petrova zatčení vycházel ve dvou až třítýdenních periodách, pak měsíčně, protože jsem neměla sílu tuhle periodicitu udržet. Nakonec v posledních letech před Listopadem z toho byl pak čtrnáctideník.

V květnu 79 bylo zatčeno deset členů VONS. Co bylo dál?

Samozřejmě to byl šok, že zavřeli špičky Charty, takové to velmi aktivní jádro, které se soustředilo ve VONS, ale pak hned za zavřené nastoupilo nových dvanáct statečných – myslím, že to bylo během týdne na schůzi u Rumlových, jestli se nepletu, kam už přišli ti noví a deklarovali se jako členové VONS. To bylo velmi důležité a všichni to tehdy ocenili, jak ti, co seděli, tak ti, co byli venku. Tím de facto ztroskotala snaha režimu utlumit činnost Charty a VONS.

Režim represí dosáhl opak…

Nevím, jestli bych to až takhle vyjádřila, ale každopádně plán jim nevyšel. Jinak to ale bylo pro opozici dost velké oslabení. Když se pak Petr s Václavem Bendou vrátili po pěti a čtyřech letech z vězení, zapojili se znovu do činnosti VONS a působili opět v ediční komisi. VONS se pak už nescházel jako celek, tzv. velký VONS, ale vše, veškeré materiály soustřeďovala a publikovala ta ediční komise. Tak to fungovalo až do listopadu 89.