Kdy nastal ten čas, žes propůjčila poesii hlas?

Seděla jsem na houpačce, říkala jsem Šárce žačce: Děcka, pecka, pojedeme do Německa, a z Německa do Prahy, koupíme tam potahy. Jeden rok či dvě stě let básnilo se, jakbysmet.

To je príma, že je hlína, že máš tolik humoru, jak jde život dolů, nahoru. Pomáháš si básněmi v každodenním životě, anebo je skládáš v neděli pro kotě?

 

Jarní vítr

 

Když závist zlá se ukáže,

kdo Ti dodá kuráže?

 

Padaj slova….všechno drtí,

duše lítá jako střepy.

 

A poté Tě rozezpívá JARNÍ VÍTR, louka živá…

Jarní vítr, moje rýmy a co zbylo z kruté zimy?

 

Ohen vzplál , kde byla

MOUDROST LÁSKY NEDOZÍRNÁ….

 

Kromě poetického dunění zabýváš se ještě jiným oborem umění?

 

Někdy chodím po provaze, když nebásním v marné snaze lásku přivolat,

 

Jeden den jak sto let bez Tebe,

jedna hodina- vteřina v naději žitá…

Kolem je tma a divá zvěř a za obzorem svítá,

Obrazy vidím, obrazy v Praze ruka je prázdná,

jen stětec sklouz…

Po dešti po slzách, prachu a mlze, hlava je prázdná jak holý kout.

Bylo to jiskření silné i slabé, plátno je bílé jak duše má.

 

Pak  přišlo zpívání, tak trochu drzé

od holky co na rozum diplom nemá

 

Baví tě divadlo, bo co tě právě napadlo?

 

Divadlo bez tíže

 

Divadlo je politika,

bohužel se Tě to týká.

Však divadlo bez tíže,

baví všechny k nevíře.

Letí hudba jako střela,

štěstí jiskří, teď jsem celá.

 

Kritik jako blbý den,

čeká někde za dubem.

Počala jsem umění, kdo mě z toho obviní?!

Svědomí, svědomí, svědomí čisté,

zvedejte kotvy o milost prosté… PIŠTE DĚJINY,

zpívejte zpěváci s básníky bez viny.

 

Dramatik řekne: ,,Je nový den, miluji svobodu, co staví sen.

Svobodu bez klišé a srdce v Nás, jak zlaté vajíčko zabije mráz.“

 

Jaký máš v básnění umělý cíl? Udržet styl, zápisky chvil…

 

Předivný skřet, požírač křepeliček

 

Jakýsi děd – předivný skřet – křivý přelud,

lásky ohnivé sněd, pozřel i s očima!!

A kde sen začínal, prázdno teď ční…

 

Ni báseň špinavých poetů, z časů zašlé poezie slávy.

BA!! Ani havran nekrák: ,,Smetí pryč, všechen brak, žijete bez slunce, hořlavých dnů. Alkohol však teče levně, dlouze… líbej se pod třešní, oddej se touze.. březen či máj

peklo či ráj, stejně to chceš, i když nevidíš.

 

Bez pera básně piš,

přes mraky nevnímáš,

vítr však ucítíš a ruku v ruce,

PAPÍR A LÁSKA

nahý a bezbranná, Tvou duši laská.

Bez váhy, bez těla, jsi celá unylá,

Lásko má svinutá, co vstáváš z popela… na bále zahýříš.

 

V dějinách tištěná,

ve skále tesaná,

s chybami přepsaná,

pravá i vylhaná – teď trochu spíš, v kukaččím hnízdě.. křepelko laskavá.

 

TŘI KAPKY VODY, vody Té živé,

trochu se umej a odhoď brýle… VŽDYŤ TEMNÝCH SKEL UŽ BYLO DOST!!

Básně

Koberce sněhu 

Rozrušit bílé koberce sněhu,

stopami své duše,

polibky svých úst,

nechat vypučet zelenou a rozezvučet měsíční svit,

v ospalém předjaří, na malém náměstí.

Zakopat lásku, na dvacet let..

umírat poslední,

v zářivém poledni,

unaven životem asi týdny..

Láska 

Nemůžu dýchat, nemůžu snít,

můžu se pohnout, ze zbytku sil,

to Ty za to můžeš, přelude půlnoční!

Předrazí mí přátelé, usínají bez viny

a v síni slávy, milují květiny – vysněné ženy a mořské panny,

všechny teď zacelí i staré rány.

A já sypu sůl a smích do svých ran,

stará a protivná, přeskočí práh – prohraná láska.

Prohraná láska, básníků chyba,

potvoro protivná, je nám Tě třeba?!