Je nepochybné, že současnou „vlnu“ antikomunismu pomáhají na internetu šířit proruské weby, trollové a jejich užiteční idioti. Nevolte bývalé komunisty! – snaží se ve veřejnosti roznítit léta si poklidně pochrupující antikomunistické nálady, přičemž cílí na generála Pavla: s jeho volbou řada lidí kvůli jeho předlistopadové minulosti váhá, zatímco komunistická minulost mafiána Babiše je jeho voličům zcela putna – jeho příznivci ho budou volit tak jako tak, a navíc i ti z KSČM a SPD.

To je pořád dokola jako přes kopírák. V roce 1972 založili v západoněmeckém exilu teolog Vladimír Neuwirth s břevnovským opatem Anastázem Opaskem katolickou laickou organizaci Opus bonum, která pak poskytovala svou půdu pro každoroční setkávání celého exilu – od leva doprava, od shora dolu, od levičáků přes liberály po konzervativce, od potomků české šlechty po underground (a zvali tam i představitele sudetských Němců a slovenské luďáky). Skutečnost, že se na akcích Opus bonum podíleli rovněž bývalí exkomunisté, včetně Jiřího Pelikána a Zdeňka Mlynáře, stačila různým pravicovým svazákům k tomu, že Opus bonum a celoexilová setkání bojkotovali a nazývali je „rudé dýchánky“.

Tito pravičáci se stavěli být rozhodnými antikomunisty (vůči lidem, kteří se se svou komunistickou minulostí více či méně úspěšně rozešli), přitom ovšem hráli do karet tehdejším vládním pražským komunistům, kteří se snažili exil rozbít do ideově vzájemně znesvářených skupin a (anti)komunismus jako emociálně citlivé téma k tomu používali jako vhodný instrument. Komunisté k tomu využívali nejen agenty StB v exilovém prostředí, ale podobně jim v tom sloužili i antikomunisté „idealisté“.

Čs. komunistická rozvědka dokonce vydávala „exilový časopis“ Nový proud, který StB rozesílala čelním exulantům a jehož účelem bylo rozeštvávat exil, přičemž byl mimo jiné antikomunisticky zaměřen. Setkání Opus bonum estébácký plátek označoval za „sjezd zahraničních komunistů“, zatímco ohledně Charty, ke které se Opus bonum přihlásilo, kladl „řečnickou otázku“: „K čemu je zejména v zahraničí Charta, na níž se několik bývalých komunistů, zvyklých ještě z Československa na blahobytný život, přiživuje?“ A plátek, který vystupoval jako hlas sociálně nesaturovaných exulantů, kteří se musí na Západě všelijak – na rozdíl od exkomunistů – životem probíjet, sám sobě odpověděl: „Máme přece dostatek svých demokratických organizací, které ochotně přijmou každého, kdo chce poctivě přiložit ruce k dílu. V nich bojujeme proti komunistickému režimu v Praze, za lepší život v osvobozené vlasti!“

Znal jsem zuřivého antikomunistu, který nadával na Chartu, že to je spolek exkomunistů, kam by nikdy nevlezl, načež se po listopadu ukázalo, že to byl velmi aktivní agent StB. Z těch lidí, co jsem potkal, a kteří tvrdili, že Chartu nepodepsali z toho důvodu, že nechtějí být ve spolku s bývalými komunisty, jsem to nevěřil ani jednomu: vlastní strach a slabost – což by bylo to poslední, co by člověk někomu jinak vytýkal – vydávali za zásadový postoj. Ble.

Výše uvedené není difamace antikomunismu, ale naopak odmítnutí toho, co je s ním podle mne neslučitelné: tedy ideologický pohled na společnost, který byl vždy vlastní všem svazákům nalevo i napravo, jejichž „morální rozhořčení“ pronásleduje člověka v týhle zemi od útlého dětství a bylo mi z něj na zvracení už na základní škole.

V posledních měsících jsme se stali terčem útoků některých „konzervativních“ (lépe snad extremistických) kruhů českého exilu. Smyslem těchto nekvalifikovaných útoků, šíření polopravd a urážek je diskreditovat činnost Opus bonum u české exilové veřejnosti. Je příznačné, že tyto nenávistné výpady proti Opus bonum jsou v podstatě totožné s obdobnými články v čs. režimním tisku, v nichž jsme rovněž napadáni především za naše úsilí o sblížení jak mezi jednotlivými evropskými národy, tak o lidské sblížení mezi jednotlivými seskupeními českého exilu. Na našich setkáních bude i v budoucnu umožněna účast všem nekonformně smýšlejícím lidem, kteří mají k daným tématům, co říct, bez ohledu na jejich politickou minulost,

napsal břevnovský opat v exilu Opasek v reakci na útoky antikomunistů.

Opaskova zásada byla: máš-li co říct, mluv – řekni, co máš na srdci, ale respektuj druhého! Otevřený, bezpředsudečný dialog, který na půdě laické katolické organisace organizoval a moderoval o všech bolavých místech minulosti, zasahujících do přítomnosti a přecházejících do budoucnosti, měl opat za základ lidského společenství: předpoklad k tomu, aby mohli lidé spolunažívat, existovat jako společnost, která funguje a je schopna vytvářet společné hodnoty. Bylo to geniálně jednoduché.

Tento pozoruhodný benediktinský mnich, básník a dlouholetý politický vězeň (strávil v komunistických žalářích dlouhých jedenáct let – V. Neuwirth byl v kriminále osm let a bolševici ho pustili až v dubnu 1968, tři měsíce po začátku Pražského jara), který v českých dějinách a kultuře intenzivně prožíval Boží přítomnost, byl jeden z mála Čechů, kterému to kdy politicky myslelo v plebejském národě, který se nechá utáhnout i na té nejpitomější nudli (a nic pitomějšího než Babiš se snad ani nedá myslet). To bylo podle mne dáno tím, že se opravdově modlil – dokázal prosvětlit i ty nejtemnější zákoutí lidské duše tak, aby se v nich neskrývaly stíny, které dokáží různé ideologie, systémy a struktury tak dobře v lidech využívat. Byl to bytostný demokrat. Ne od francouzské revoluce, ale od Boha.

A to je můj poslední komentář před prezidentskými volbami. Děj se vůle Boží. Můj starší bratr, který, čím je starší, tím je s ním větší legrace, prohlásil, že jestli vyhraje Babiš, vzdá se českého občanství – vystoupí z českého národa. Že bych se k němu přidal?