Svou kulturou, vychováním, pragmatičností skloubenou s tradicí jsou Angličani jeden z mála dospělých národů v Evropě – nic na světě je nepřekvapí. Vždycky mě bavilo, jak se mě nejrůznější chytráci v myšlenkovém ranku střední Evropy, lidé bezpochyby s místním rozhledem, vždycky ptali (a dodnes ptají), zda to myslíme s monarchií vážně, ač polovina zemí západní Evropy, kde se demokracie rozvíjí po staletí, byla (je) monarchiemi.

Už od starého Řecka, jehož politické myslitele dobře znali otcové-zakladatelé americké demokracie, platí, že demokracie je především systém kontroly plurality a vyváženosti moci, kde existují různě dlouhá funkční období a ústavní instituce mají jiný druh legitimity – některé jsou volené, jiné jmenované a doplňují je virilisté, kteří drží úřad z titulu své funkce. Parlamentní demokracie v podobě dědičné monarchie tento základní rys demokratického systému pojistek petrifikuje principem, který vůbec nejde nijak ovlivnit, zmanipulovat – funkcí dědičného panovníka.

Demokracie v podobě dědičné monarchie rozbíjí absolutistický rys demokracie, kterou nastolila Francouzská revoluce, a který rychle zdegeneroval v teokracii, kdy „lid“, obdařen revolučními mysliteli božskými atributy, stanul jako nikým a ničím neomezený suverén nad parlamentem a zákony. To byl základ totalitních systémů: jak komunisté, tak nacisté se odvolávali na to, že jsou přímými vykonavateli „vůle lidu“ a narozdíl od parlamentních demokracií jsou opravdovou demokracií. I když moderní monarchie titul „z Boží milosti“ z jistého alibismu vůči obecné blbosti (říká se tomu populismus) většinou již nepoužívají, právě dědičný panovník teokratické pokušení, jak to vidíme nejen v Rusku či Turecku, ale třeba i v Maďarsku nebo u tuzemského Zemana, demokracii odnímá a odkazuje ji tam, kde má být: do hranic ryze světského systému.

Na druhou stranu ale dědičný monarcha právě tento ryze světský, utilitární systém vyvažování mocí s různou legitimitou „posvěcuje“, což může činit právě proto, že jeho funkce není exekutivní, ale reprezentativní. Funkci, která navenek i dovnitř země představuje důstojnost společnosti, nelze nadekretovat, ani ustavit ve volbách, kdy na sebe protistrany hází všemožnou špínu. Lze ji ale vychovat a kultivovat v rámci tradic a společenských zvyklostí.

Dědičná monarchie především celý systém, stát polidšťuje. Je založena na vztahu muž – žena – dítě, který je základem společnosti a stojí mimo jakékoli politické, ideologické či náboženské kategorie. Tento antropologický archetyp dobře postihují pohádky o králích, dracích a princeznách, které vůbec nejsou pro srandu králíkům. Víkendová svatba prince Harryho s Meghan byla součást pohádky, kterou sledoval celý svět. Můžeme se tomu smát, je to ale hlubinná součást lidství, kterou žádné revoluce a systémy, snažící se přetvořit člověka k obrazu svému, nedokázaly – Bohu dík – nikdy přebít.

Český stát vznikl v 10. století jako monarchie a existoval tak 1 000 let. Máme korunovační klenoty a královský hrad. Proč má tuto zemi reprezentovat alkoholik, syfilitik, vrah, zloděj, blbec, zbabělec, pokrytec, zakomplexovaný slovenský národovec, narcista, rozmazlený, zlobný, nikomu neodpovědný zestárlý spratek hájící sektářské či zákulisní zájmy těch, kteří je na Hrad protlačili? To, co se narodí v královském loži, se uplatit či prolhat nedá…

Z rozumného – z antropologického, kulturního, historického, politologického, náboženského, obchodního, lidového, výtvarného, mysliveckého, průmyslového a především sportovního (fair play) hlediska jsem pro obnovu českého království coby parlamentní demokracie, kterou zastupuje dědičný monarcha – náš pan král, nebo naše paní královna. Co takový princ Charles, který podle všeho zůstane na ocet? Je to sice chlapík, ale má i sukni, skotskou. A nad dobrou skotskou není.