Kdy začal´s první verše skládat a muky poesie strádat?

Dávno již tomu, co prvotinu svou jsem vytvořil. Byla adresována, leč už si nepamatuji komu – snad někomu z protějšího domu? Bylo to zhruba zpátky 6 let, ale jsou to teprve 3 roky ode dne, kdy jsem se z neznáma mezi lidi vynořil.

Dav se žene za novinkami, za stálestejnými hovínkami. Ctíš umělecký vzor, nebo jdeš napříč a vzdor?

Vzorů nemám, jen pár odstrašujících, a vodu na plicích. Když se ale bavíme o vzorech, zhlídl jsem se v hororech Williama Blakea. Jsou tak strašidelné, jak jsou pravdivé.

Horory jsou v Anglii domovem a není divu, že i William Blake do nich poeticky fušoval. Buďto něco tušoval, nebo už to líp neuměl, všeuměl a fake. Jistě jej hodláš překonat – poesií, grafikou, malbou, kresbou i mystikou. Co ve tvé básnické huti nyní tvůj duch kutí?

Nejsem kovář, abych hustil do lidí… málokdo to, co je uvnitř skuto uvidí. Ale dále od hnutí a pnutí pravaček a levaček a všeho, čím mi bylo za tvorbu vyhrožováno. Ano, skutečně se nyní lopotím a doufám, že se časem moje prvotina okotí. Jinak nemá smysl věnovat mé tvorbě ochoty.

Takže poetické lopocení s trochou opocení… Rozhodnul ses pro vědu v zástupech pomvědů, aneb žít chceš tragicky poeticky?

Rozhodl jsem se nalézt zlatou cestu střední, neb nelezu na vrcholy cestou střevní; leč ani básník, abych se v bárech za každou cenu opíjel, ačkoliv nezřídka stane se to, co například včera – už jsem zase po sobě uklízel.

Tak to jseš poesie pionýr, jestli chceš při komposici v lihu máčet knír. Odkud bereš inspiraci: na cestách, nebo při rehabilitaci?

Nejvíce při rehabu, když mě vyrazej z Ajrišpabu a nikde žádnou babu, a v komoře už nenahmatám láhve a sobě žádnej puls. Občas sním o tom, že jsem, jenže potom mi zas dojde, že vlastně nejsem, a všechno je rázem zase zlej sen., a tehdy se ze všeho nejvíc snažím.

Máš někdy pocit, že jsi duchovně procit´, bo jako scholárský blbec ve škamnách cítíš se navěky zhovadile a kách?

Ách! Bez toho pocitu procitnutí bych se myslím v prdeli dávno ocit. Nebýt však scholárských škamen, patříla by má tvorba dávno do kamen.

Tvrdě vysezené básně, splétané jako třásně… Uživí tě? Chlast něco stojí, žrádlo a hadry též, a k tomu mnohé dítě… Jaké jsou tvé dovednosti existenciální pitomosti?

Existenciální pitomosti, to fakt netuším, jsem si však dobře vědom toho, že ze sna ruším své někdejší mentory, kteří se jistě dávno radovali, že jsou z obliga, leč nikoliv, jsem nyní jejich kolega, zvláště pak moje úča ze střední bude mít patrně střevní potíže, až se dozví, že moji žáci zažívají angličtinu, jako by byla stav beztíže. Také na loutnu hraji a na harfu, neb jsem z vrhu plemene Davidů, spíš však na tu kytaru mámím slečny fešně oděné snůškou akordů.

David byl váš pan prachdědek? No to jsou náhody! Máte z toho nějaké výhody?

Výhody ani ne, spíš náhody. Jsem menšího vzrůstu, jako byl můj prapředek, jen goliášů je tolik, že zatím dostávám na zadek spíš já, ale až se naučím mít správnou mušku, všem vyklovám jak z praku oči. Pomsta je nemine.

Chudáci samsoni…! Co vám griliáši provedli? Chodí do lesa na bedly?

Griliáš mám rád, s tím problém nemám. Ale můj Goliáš je slepota a beznaděj. Lidu je tady sice habaděj, jeden by skoro řekl: tolik jako sraček, o jednoho míň a pro systém se jedná o praminimální ztrátu. O jednoho potenciálního kupce novodobých hraček míň, o jednoho střelce a pěšáka míň. Prostě lidu je jak sraček, rostem jak houby po dešti, jen lidskosti je příliš málo. Odosobnění. To je můj Goliáš. Mým cilem je strefit se mu slovně přímo do oka. Ne, že bych si dělal naděje, že ho pak sejmu. Oni všichni stejně budou potom dělat, jako že se nic neděje a jiný ho zas politujou a obejmou, ale co bych to byl za básníka, kdybych nevedl svůj marnej boj s větrnými mlýny? Byl bych jak manažer kterej nemá v zadku voj a můj flek by stejně přebral někdo jiný.

Vy máte goliáše, já hydru a publiku jsme víceméně za šmidru. Kdy se dočkáme cédéčka s prstama do véčka?

Haha. Kdo vi. Až se mne a nakladateli bude chtit. Snad se najde ňákej co mě nebude za blbce mit.

Ptal se Vít Kremlička

 

Sotva člověk dořekne větu

David „Strunolam“ Fojtík

 

//Sen bohémů//

 

Zatímco čekám

v posteli na zásah s hůry,

mojí společnost mi tvoří

prozatím jen noční můry

Znavené slunečním svitem.

 

Probouzet se ze spaní

stalo se mým novým letním hitem.

zbytečné čekat až láska spadne do dlaní.

Jsme jenom noční motýli

S křídlama z papíru

 

Smyslů zbavení

Slepě se ženoucí

každý za svým vlastním

…úsvitem

 

 

*       *       *

 

Jak pošetilá představa:

skrze své texty promlouváme k světu.

Sotva člověk dořekne větu,

a už se válí v hrobě.

 

Jak pošetilá ta představa.

všechnu tu poezii píšeme sami sobě.

 

 

//Chronos//

 

Minulost je děvka.

Plná pachu a smrdutě tlejících unylých zbloudilých těl.

Minulost je Mršina od Baudelaira.

Démon co temně ve mně dlí.

 

Minulost je smrt

Všech snů a konec cesty zpět kams vždycky tolik chtěl.

Minulost je smrt Puškina

A utrpení mladého Werthera.

Minulost je pustina ukrytá za nekonečnou zdí.

 

Minulost je tvoje teď už nehybné tělo.

Tvůj výkřik do tmy jenž ohlušující zvuk ticha umrtvil.

Minulost jsou mršiny z mých vzpomínek na těch pár hezkých chvil.

Minulost je vše co bylo a to co času proud již dávno smyl.

 

Minulost budeme jednou ty i já

Ať si to přejeme či ne.

Já vím že jednou budu čelem tváří v tvář své minulosti hrdě stát,

Ty ne.

 

Kéž bych tvé mrtvé tělo mohl spálit.

A zahladit stopy a doufat, že si nikdo nevšimne.

Je snadné smazat doklady všech spáchaných činů.

 

Však samotné ty činy ne.

 

 

Ten pláč co není slyšet.

 

Ten pláč co není slyšet

Duní mi doteď v uších.

A ty kapky krve

Co dopadají na zem,

Nejsou vidět.

 

Otisk se smyje,

Klapoty podpatků bot

Odezní jako echa drnčících tramvají,

A utonou v odstínech polojasna.

 

Jen cosi tu vyčnívá.

Ty kapky krve

Co nejsou vidět.

 

Někdo tvůj pláč přeci jen vyslechne.

Krev jen tak nevyschne

Z ran otevřenců.

 

Kapky z jejich krve

Budou navždy bubnovat

Do dlažby v ulicích

 

Umíráček všednosti.