Podle Josefa Mlejnka jr. (viz jeho článek Prohnilí proti prohnilým?) vytáhly politické strany, zejména ČSSD, na Andreje Babiše jeho vlastní zbraně – chtějí mu zlikvidovat pověst, protože si ze společného koláče jménem politický trh drze ukrajuje příliš velký kus. Podle něj jde o „účelové jednání“ před blížícími se volbami, nikoliv o „svatou válku za ideály“.

Bezpochyby, ale o tom snad parlamentní demokracie – zaplaťpánbů – je, že jde o účelové jednání a ne o svatou válku: lidi se nevraždí, ale zcela civilně odstupují z funkce. Když Mlejnek poukazuje na důvěryhodnost či nedůvěryhodnost tuzemských politických stran (viz Babišovy „tradiční strany“), jejichž vedení se distancovalo od svých předchůdců, srovnává je s firmou, která by dávno zkrachovala, pokud by se musel každý nový ředitel zříkat svých předchůdců ve funkci, jak je tady zvykem. Uhodil tak hřebík problému s Babišem na hlavičku.

U hnutí ANO výše uvedené nepřichází v úvahu: strana obdobně jako předtím Věci veřejné Víta Bárty vznikla jako podnikatelský záměr miliardáře Andreje Babiše, který se snaží „optimalizovat“ nejen daně, ale stejně tak i získávání státních zakázek a evropských dotací, či „optimalizovat“ zákony ve prospěch svého holdingu, obejít trh a získat tak výhody nad konkurencí atd.

Zatímco šéf ČSSD Sobotka je prakticky po celou dobu, co je v čele strany, neustále ohrožován vnitrostranickou opozicí, několikrát už měl na mále a musí prakticky neustále napínat veškeré síly, aby tyto útoky nejrůznějších stranických frakcí a ambiciózních spolustraníků ustál, Babiš vnitrostranické opozici čelit nemusí, protože hnutí ANO mu de facto patří: rozhoduje o rozdělení stranických funkcí stejně jako o místech členů hnutí na kandidátce. Stranu de facto řídí jako svou soukromou firmu, jíž jsou členové ANO zaměstnanci.

Kdybychom to vztáhli k fotbalu, což je nyní zrovna aktuální, Babiš nemusí podvádět jako Pelta, protože má své mužstvo, vlastní stadion, na kterém se hraje, určuje pravidla hry, platí rozhodčího a divákům rozdává koblihy. Nejde o čistotu hry, ale o samotný její smysl. Parlamentní demokracii můžeme bezpochyby interpretovat jako boj prohnilých proti prohnilým, stejně jako například tvrdit, že její podstatou je vyvažování zájmů mezi velkými a malými a proto na ni všichni nadávají: velkým se zdá, že jde příliš na ruku malým, a malí mají naproti tomu za to, že zvýhodňuje velké.

V případě Babiše nejde o problém propojení byznysu s politikou, ale o pozření politiky byznysem – hnutí ANO, Babišovo ministerstvo financí, stejně jako jeho média jsou pouhé podnikatelské nástroje, které mají pomoci zajistit podnikům holdingu Agrofert co největší výhody, znesnadnit život konkurenci a v ideálním případě ji zlikvidovat. Toť vše. S politikou a její čistotou výše nemá tenhle „byznys“ zhola nic společného.

(Proto také Babiš tvrdí, že nechápe, proč by měl z funkce ministra odejít, když neudělal nic špatného, stejně jako se zcela volně bez jakýchkoli zábran baví s novináři o tom, kdy a na koho pustit do novin nějaké kompro, jako by se nechumelilo. Z Babišova pohledu člověka, který si zaplatil celou „fotbalovou ligu“, je to totiž normální.)