Ve chvíli, kdy se poprvé od listopadu 1989 zcela zásadně láme charakter české politiky, je možná na čase obohatit slovníček české novinařiny o jeden pojem, který je již dobrých patnáct let v oběhu v dnešním Putinově Rusku. Je jím sousloví „systémová (nebo řízená) opozice“.

Když v ruských parlamentních volbách v roce 1995 komunisté pod vedením Gennadije Zjuganova získali 22% hlasů (oproti 10% Černomirdinovy státotvorné strany Náš dům Rusko a 7% demokratického Jabloka Grigorije Javlinského) a se 157 mandáty téměř ovládli Státní dumu, bilo se na poplach. Komunisté tehdy ještě byli vnímáni jako reálná hrozba, a to i přesto, že Jelcinova lekce parlamentarismu z roku 1993 (všichni měli v čerstvé paměti rozstřílený Bílý dům) prakticky vylučovala nějaké nové pokusy o restauraci „starého režimu“.

Další strašák ruské politiky, Vladimir Žirinovskij se svou LDPR, už měl v té době triumf za sebou: se svou nacionalistickou a rasistickou rétorikou vyhrál parlamentní volby v roce 1993, bezprostředně po zmařeném rudo-hnědém puči, ale pak už jeho výsledky setrvale klesaly. A to až do roku 2003 – tedy do prvních parlamentních voleb po konsolidaci režimu nastoleného Vladimirem Putinem.

V těchto volbách, které proběhly podle „nových pravidel“ a s využitím „nových technologií“, se 40% přirozeně dominovalo Jednotné Rusko, a komunisté a Žirinovskij se s přibližně 12% podělili o druhé a třetí místo, kde prakticky beze změn zůstávají dodnes (za prezidentství Dmitrije Medvěděva došlo pravda k pokusu vyměnit LDPR za uhlazenější Spravedlivé Rusko, ale Žirinovskij se nakonec ukázal jako spolehlivější partner).

Již v počátcích putinismu si nešlo nevšimnout, že komunisté a Žirinovskij přestávají hrát roli reálných politických sil a stávají se tím, čemu se později začalo říkat „systémová“ nebo „řízená“ opozice. Jejich role je od té doby dvojí: hlasitě kritizovat Putinův režim, a „konzumovat“ tak nespokojenost radikálně a opozičně (tj. komunisticky a nacionalisticky) naladěné části obyvatelstva a přitom zvedat ruku za všechny důležité zákony předložené státostranou Jednotné Rusko. Putinovi se tak podařilo vytvořit cosi na způsob „národní fronty“, která mu zajišťuje naprosto bezproblémové fungovaní legislativy podle jeho představ a přitom zachovává zdání plurality politických názorů a stranického boje. Jakákoliv jiná než systémová opozice – od antikorupčníka Navalného po liberála Javlinského či levičáka Udalcova – je přirozeně ze hry. Není potřeba.

S podobným zpožděním, jako byl v letech 1945–1948 v Československu přejímán stalinský systém vládnutí, může být u nás Andrejem Babišem zaveden systém převzatý z putinského Ruska: kontrola nad legislativní a výkonnou mocí s pomocí postupného ovládnutí médií a populismu, který hraje na instinktivní chování obyvatelstva. Vytváření korporátního státu, kde propojení politických a ekonomických procesů zajišťuje totální kontrolu nad chodem státu a fungováním společnosti. A v nepolední řadě vytváření dojmu funkční demokracie za pomoci hlasité „systémové opozice“ – a postupná marginalizace té nesystémové.

Tato výše popsaná analogie naštěstí pro nás trochu pokulhává. Babiš je na svých červeno-hnědých partnerech prozatím závislý – na rozdíl od Putina, který je v Dumě nechává skutečně jen pro lepší dojem. A naše reálná opozice – od TOPky přes Piráty, ODS, starosty, sociální demokraty a lidovce – je naštěstí v parlamentu (na rozdíl od té ruské). A co víc – zatím drží fazonu a neleze do chomoutu, který by v každém případě znamenala spolupráce s Babišem či jeho tichá podpora.

To všechno se ovšem může během příštích čtyř let snadno změnit. A je proto zarážející, že doposud zdánlivě rozumní komentátoři politického dění jako například Marek Švehla z týdeníku Respekt, začínají demokratickým stranám jejich principiálnost vyčítat (viz jeho článek Babiš jde s extrémisty? Nesvádějme to na voliče.). Cesta vytváření solidní „nesystémové opozice“ je totiž ve chvíli, kdy mohou pánové Filip a Okamura snadno vzít za vděk rolí oněch dobře vykrmovaných užitečných idiotů, kteří si mohou navíc zplna hrdla a beztrestně zanadávat na svého chlebodárce, bezpochyby tou jedinou správnou. Otázka je, zda se naši demokraté dokáží nějak domluvit a jakou budou mít výdrž. Jak totiž ukazuje Putinovo Rusko, může to být běh na dlouhou trať.