Premiér Andrej Babiš využívá zahraniční cesty k utvrzení českých voličů, že Česká republika nepřijme jediného uprchlíka. Některá média to prezentují div ne jako onen Marshallův plán pro Afriku, o kterém Babiš rád hovoří, když chce vypadat státotvorně a právě činí opak. Patří k jeho povahové výbavě, že oblíbenou protimigrační agendu neváhá „futrovat“ vymyšleným citátem migranta par excellence Jana Amose Komenského.

Jeho blízcí spolupracovníci vyjádřili již několikrát údiv i zděšení, že Babiš není schopen pochopit rozdíl mezi migrantem prchajícím před válečným konfliktem, politickým nebo náboženským pronásledováním apod. a migrantem ekonomickým jdoucím tzv. za lepším. Dle jeho výkladu jsou všichni migranti pouze a výlučně ekonomičtí, jako by celá zeměkoule byla pokryta pouze svobodnými pluralitními režimy a nikde neprobíhal vojenský konflikt. Naopak se snaží povzbuzovat tezi, že Evropa má prostě zavřeno, podobně asi jako mělo kdysi zavřeno socialistické Československo. Tenkrát pro změnu před špióny a imperialisty, o střelbě na hranicích výhradně do vlastních řad však lépe nemluvit.

Na první pohled může Babišova rétorika vycházet ze standardní bezideovosti a bezzásadovosti normalizačního komunisty zvyklého jednat s vidinou okamžitého zisku a schopného popřít cokoli se právě nehodící. Pokud by z toho měl jakýkoli prospěch, může se stát zítra islamistou, aniž by v tom spatřoval cokoli divného. Ovšem migrační hysterie asi nebyla dosud vyčerpána.

Na druhý pohled je stále pravděpodobnější, že Babiš může vlastním slovům dokonce věřit. Váleční uprchlíci nebo pronásledování jedinci jsou mu srdečně lhostejní, dle jeho zkušenosti lze snadno a dobře vyžít v jakémkoli režimu. Ať by se vyznačoval třeba kanibalismem nebo politickými vězni. Kariéru lze dělat vždy a pro její prospěch není nic špatně. Migrace tak může být motivována pouze ekonomicky, i kdyby na hlavu chemické bomby padaly. Vše si lze přece koupit nebo nějak zařídit. A když ne, zbývá jediné. Ekonomická migrace.

Babiš tím popírá nejen sám sebe coby čistě ekonomického migranta, ale i stávající právní řád České republiky vázaný v první řadě Listinou základních práv a svobod (č. 43 poskytování azylu cizincům za uplatňování politických práv a svobod) a dalšími podzákonnými normami pamatujícími i na status uprchlíka. V neposlední řadě pak popírá sebe sama i coby homo sapiens, tedy člověka moudrého, rozumného, schopného historické a sociální reflexe.

Azyl je totiž prastarý nábožensko-právní institut a znamenal místo, kam se pronásledovaný člověk může uchýlit před pronásledovateli, i když neměl měšec plný zlaťáků. Azyl zajišťoval, aby člověk nebyl vydán do státu, kde by byl ohrožen. Odvozeně ve 20. století vznikl i status uprchlíka poskytující nižší právní ochranu než již uzákoněný azyl. Status uprchlíka vznikl ostatně právě kvůli potřebě chránit občany prchající z totalitních režimů. Tzv. svobodný svět, který podle Babiše spadl asi tak nějak z nebe, si totiž byl vědom, že křesťanství i celá západní civilizace stojí na přesvědčení, že je třeba pomoci tomu, kdo je v nebezpečí života a pomoc naléhavě potřebuje. Samozřejmě za předpokladu rozlišení, kdo pomoc opravdu potřebuje a kdo ji chce zneužít. Cílem nemůže být pomoci všem, ale zachovat si alespoň elementární vědomí být vůbec pomoci schopen.

Premiér se tohoto zříká a zároveň tvrdí, že tuto civilizaci brání. Skutečnost je opačná. Díky náporu postkomunistických kreatur jako on přestává národ existovat jako společenství sdílející nějaké hodnoty, ale funguje stejně cynicky jako v době, kdy bylo mainstreamem řídit se heslem kdo nekrade, okrádá rodinu. Výsledkem je zahledění se do sebe, ztráta vědomí, pojítka, sounáležitosti, historické kontinuity a v důsledku vlastní svobody. Pokud v ni nepočítáme rozdávání koblih.