„Vyznáváme, že Řím je hlavou světa, a dosvědčujeme, že římská církev je matkou všech církví,“ napsal kolem roku 1000 ve své bule papež Silvestr II., jinak jeden z nejvýznamnějších vzdělanců své doby. Coby vědec se zabýval hlavně matematikou a astronomií a připisuje se mu zavedení arabských číslic v Evropě. Ostatně, své vědomostí získal též u arabských učenců na Pyrenejském poloostrově, jehož větší část tehdy spadala pod Córdobský chalífát.

Označení Říma za hlavu světa však vycházelo z duchovní světodějné role, kterou měl dle papežových představ hrát. Okolo roku 1000 totiž i na evropském kontinentu existovala významnější a lidnatější města: Benátky; tehdy muslimská zhruba půlmilionová Córdoba; centrum východořímské (byzantské) říše Konstantinopol, kde tehdy žilo dle odhadů 300 až 600 tisíc lidí.

Ale to stále nic nebylo proti tehdejšímu Bagdádu s počtem obyvatel převyšujícím milion. „Boháči tam žili v přepychu, o jakém se středověkým feudálům v Evropě ani nesnilo. Výstavné domy uvnitř skrývaly kvetoucí zahrady a fontány, podobně jako kdysi v pompejských vilách. Chalífův ovocný sad měl třicet hektarů a celé město včetně rozlehlých náměstí a hřbitovů bylo obehnáno hradbou. Obyvatelé měli k dispozici tisíc pět set veřejných lázní. Proslulé byly manufaktury na hedvábí a bavlnu či barvami hýřící bazary. Známé byly květinový a ptačí trh,“ snažil se dávno zašlý svět přiblížit článek, otištěný v roce 1999 v časopisu 100+1 zahraniční zajímavost.

Ale co nějaký Bagdád. Tomu by se zhruba vyrovnala, nebo ho dokonce trumfla, nejen co do počtu obyvatel, leč i co do výstavnosti, města ležící východněji: Angkor, Chang-čou a Kjóto. Ostatně, čínské Chang-čou bylo ještě v polovině devatenáctého století třetím největším městem světa (po Pekingu a Londýně).

Střih. Přenesme se o tisíc let dál, tedy do naší současnosti. Počet lidí na zeměkouli obrovsky narostl a podobně stoupá a roste i podíl obyvatel žijících ve městech. Vyčíslit populaci daného města představuje samozřejmě problém nejen v historických případech, nýbrž i v přítomnosti, neboť samotné město je jedna věc, celá aglomerace věc druhá. První desítka světových megapolí má nyní proto i tuto podobu: Tokio, São Paulo, Šanghaj, Jakarta, Soul, Karáčí, Manila, New York, Káhira a Dillí (dle ukazatele „metropolitan area“, podobných žebříčků lze najít hodně a pořadí i jména měst se v nich mění, ovšem všechny podobné přehledy dokládají skutečnost, o níž se píše níže).

I to desáté Dillí v našem seznamu vykazuje přes dvacet milionů obyvatel, tedy více než dvě České republiky. Uvedený přehled však především cosi výmluvně vypovídá o pozici Evropy již v současném, ale hlavně v budoucím, byť nedalekém rozložení moci ve světě. Evropy, která ještě před sto lety pomocí koloniální soustavy, vybudované několika evropskými mocnostmi, skoro celý svět ovládala.

Ovládala ho především díky technické (a tudíž i vojenské), nikoliv duchovní převaze. Západní techniku však okolní svět dávno převzal (podobně jako kdysi Evropa arabské číslice) a dovede ji samostatně rozvíjet i dobývat světové trhy. V polovině dvacátého století obouval svět Baťa, dnes si skoro celý svět vyšlapuje v čínských botách. I pro „nezápadní“ země nebo organizace se tak technika a ekonomika mohou stát – a stávají se – zdrojem růstu moci. Světské moci.

Pokud jde o duchovní proudy, globálně v nich panuje pluralita, leč pluralita reálně i potenciálně konfliktní, ba výbušná. Zvláště když, jak to tak v dějinách chodí, různé ideje i náboženské směry často fúzují s politikou do nerozlišitelné slitiny. Situace je nyní oproti roku 1000 radikálně odlišná i v tom, že prostor přestal tvořit zásadní překážku – o asijských říších nemáme informace omezené na cestopis Marca Pola.

Česká společnost na tyto skutečnosti nedokáže reagovat, poněvadž si je zatím ani pořádně neuvědomila. Mentálně stále žije v přesvědčení, že Evropa je spolu s Amerikou jedním ze dvou pupků a hlavních řídících center zeměkoule, k nimž obdivně vzhlížejí ostatní národy (či se tam s vidinou blahobytu chtějí „drze“ dostat). Probuzení z této chiméry bude hodně bolestivé a zároveň dost trapné. Což lze odvodit z toho, jak Češi reagují již na pouhé dílčí symptomy přesunů světové rovnováhy. Proti chudým uprchlíkům chtějí stavět ploty, bohatým Číňanům lezou do zadnice (či tleskají těm, kdo mají pochybné privilegium tak činit). A polezou tam i muslimům – tedy těm bohatým a mocným.

V poslední době nabývají na popularitě pojmy jako „křesťanská tradice“, „obrana západních hodnot“ či „naše kultura“. Ale ruku na srdce, co pro většinu Čechů znamená „západní civilizace“, jaký má v jejich myslích obsah? Co je mu bližší, vize Silvestra II., nebo muslimský Bagdád z roku 1000? Dobrý námět k přemýšlení, a nejen na Vánoce.