I když jsou Vánoce svátek ponejvíce intimní, který slaví především rodiny s malými dětmi, mají vedle roviny náboženské své opodstatnění i v rovině občanské: právě poselství v Betlémě narozeného Ježíše z Nazaretu, které vyzdvihuje důstojnost a cenu každého jednolitého člověka bez ohledu na jeho původ a stav, vděčí Evropa za to, že je Evropou.

Řada myslitelů z tzv. liberálního tábora význam křesťanství a křesťanských církví v evropských dějinách karikovali podobně jako marxističtí autoři, když se na počátku moderní doby vymezovali proti vládám a systémům, které byly s církví tradičně spojovány. Spolu s vaničkou starého feudálního řádu ovšem vylili i „betlémské“ dítě, křesťanství. Dnes se ale čím dál více autorů shoduje na tom, že křesťanství a jeho institucionalizovaná podoba církev měly zcela zásadní vliv na unikátní charakter evropské civilizace jako společnosti založené na úctě k lidské individualitě.

Vzdělání jako základ civilizace

Od počátku církevní svět provázela víra v transformační moc vzdělávání. Po pádu římské říše a vzniku barbarských království, kdy se v západní části bývalé říše postupně přetrhávala kulturní kontinuita s vyspělým antickým světem, byla církev jedinou institucí, která se snažila udržet v rozpadající se imperiální struktuře evropského západu civilizační niveau. Při klášterech byla zakládaná skriptoria, kde se přepisovaly a rozepisovaly knihy autorů antického světa, pomáhající uchovat antickou vzdělanost, v církevním prostředí vznikaly školy, kde se děti učily číst a psát. V karolinské době rozvinula církev římský model vzdělávání sedmi svobodných umění, v jehož rámci se vyučovala logika, gramatika, rétorika, astronomie, hudba, aritmetika a geometrie. Zároveň církev postupně prosadila jednotné písmo a latina se stala universálním nástrojem vzdělávání pro evropský Západ po celý křesťanský středověk.

University

Tento důraz na vzdělávání vyvrcholil myšlenkovým kvasem, který by se dal nazvat intelektuální revolucí a který byl spojen se zakládáním universit během vrcholného středověku. University se jako místa intenzivní intelektuální debaty, tříbení a výměny myšlenek a názorů staly jedním z hlavních hybatelů, kterou západní společnost postrčil k přednímu postavení ve světě.

Církev university nejen zakládala, ale i chránila universitní práva a autonomní postavení universit ve vztahu k lokálním mocím, organizovala mezinárodní akademickou komunitu, dovolovala a podporovala otevřenou učenou diskusi.

Toto eminentně politické „místo“, vzniknuvší v soutěži papežů, králů a městských států „svobodného světa“ Západu, v trvalém zápase mezi kancléři, profesory, studenty, měšťany, je výrazem sebenalezení západní Evropy a dědictvím diskusí dvorské společnosti, je plodem „konkurence“, soutěžení a soupeřivosti, napsal o instituci středověké university Friedrich Heer ve svých duchovních dějinách Evropy.

Lidská práva

Bylo to právě prostředí středověkých universit, které dávno před Francouzskou revolucí rozpracovalo dosud unikátní teorii přirozených práv, která se stala charakteristickou pro civilizaci Západu.

Diskuse o povaze a zdroji práva inicioval zápas o investituru, který se v 11. století rozhořel mezi papežstvím a císařstvím, kdy papež Řehoř VII. (1073-85) označil císaře za laika, který v náboženské oblasti nemá o nic větší pravomoc než kterýkoli jiný smrtelník, což byl radikální rozchod s římskou tradicí a jejím pohanským zboštěním státní moci.

Inspirováni učením Ježíše Krista teologové a juristé 12. století přemítali o právech konkrétních institucí a konkrétních kategorií lidí, přičemž se dovolávali univerzálního mravního zákona. Stále více se prosazovala myšlenka, že jednotlivci mají určité subjektivní pravomoci, neboli přirozená práva, která jsou odvozena od důstojnosti člověka, a žádná vnější moc je nemůže člověku upřít.

Evropští juristé 12. století sestavili právní systémy pro vznikající státy západní Evropy, jejichž modelem bylo kanonické právo, které mimo jiné stanovovalo, že platné manželství vyžaduje svobodný souhlas jak muže, tak ženy a že je lze považovat za neplatné, došlo-li k němu pod nátlakem nebo vstoupila-li do něj některá ze stran na základě omylu v identitě nebo v důležité kvalitě druhé osoby.

Od toho byl krok k přesvědčení, že základem smluvního práva je předpoklad svobodné vůle jednajících osob, a s tím spojených pojmů omylu, nátlaku a podvodu. Důraz na smluvní dobrovolnost, na zlý úmysl jako základ trestného činu, na prosazení nestrannosti, jež měla chránit chudé a bezmocné proti bohatým a mocným byly součástí procesu, kdy během půldruhého století v době od roku 1150 do roku 1300 definovali evropští právníci vlastnická práva, právo na sebeobranu, manželská práva, právo na soudní proces jako práva, která nepropůjčuje lidem nějaký systém nebo vladař – lidé je požívají jako lidé a jsou tedy nezcizitelná.

Mezinárodní právo

Toto přemítání o vztahu člověka a moci a právech jednotlivce či skupin lidí zasahovalo čím dál větší oblasti. Když papež Inocenc IV. (1243-53) vyhlásil, že „vlastnictví, držení a jurisdikce nebyly vytvořeny pouze pro věřící, ale pro každého racionálního tvora“, učinil tak zásadní krok k formulování mezinárodního práva, které se stalo aktuální po objevení Nového světa.

Ačkoli se má obecně za to, že myšlenka mezinárodního práva vznikla díky myslitelům a právním teoretikům 17. a 18. století, ve skutečnosti je mnohem starší. Na základě zkušeností s tím, jak Španělé v Americe špatně zacházejí s Indiány, rozvinula se na španělských universitách už v 16. století spekulace o právních vztazích mezi národy. Za otce myšlenky mezinárodního práva je považován španělský dominikán Francisco de Viktoria (1483-1546), který učil, že půda v Americe patří na základě přirozeného práva domorodcům a nikdo nemá právo jim zemi brát. Španělé mají právo do Ameriky cestovat, obchodovat tam, kázat a vzdělávat – tak jako v evropských zemích, ale nemají právo na majetek domorodců a nesmějí vůči nim užívat násilí, leda v sebeobraně. S tím souviselo i to, že papež Pavel III. (1534-49) vyhlásil za herezi názor, že domorodci nemají duši, což zastávali nejen otrokáři mající z obchodu s lidmi byznys. Církev naproti tomu tvrdila, že každý člověk, bez ohledu na barvu kůže je obdařený nesmrtelnou duší a požívá tak práva, která jsou nezrušitelná.

Spravedlivá válka

S mezinárodním právem souvisela i teorie tzv. spravedlivé války, kterou rovněž rozvinuli už středověcí scholastici. Podle sv. Tomáše Akvinského musely být splněny tři podmínky, aby se válka mohla označovat za spravedlivou: Zaprvé to byla autorita vladaře, na jehož rozkaz se válka vede (válku tedy nemůže vyhlásit soukromá osoba, protože ta se může domáhat svých práv u nadřízeného soudu). Za druhé je třeba spravedlivé příčiny. Za třetí je nezbytné, aby válčící měl dobrý úmysl, aby mu šlo o prosazení dobra proti zlu.

Ve spisu De iure belli výše uvedené shrnul zmíněný Francisco de Vitoria: Když už válka ze spravedlivé příčiny vypukla, neměla by být vedena tak, aby zničila lidi, proti nimž je namířena, ale jen tak, aby se válčící domohli svých práv a ubránili zemi a aby z té války vznikl včas mír a bezpečí. Když bylo dosaženo vítězství, mělo by se užívat umírněně a s křesťanskou pokorou a vítěz by si měl uvědomovat, že je v pozici rozhodčího mezi dvěma státy: jedním, jemuž se způsobilo zlo, a druhým, který zlo způsobil, takže by se měl chovat jako soudce a ne jako žalobce…

Kdyby se výše uvedeným příkazem řídili vítězové první světové války, nemuselo dojít ke katastrofám, které se následně – v reakci na výsledky a následky 1. sv. v. – spustily.

Zvěst o narození chudého betlémského dítěte v maštali mezi dobytčaty, kterému se přišli poklonit pastýři stejně jako králové, je zvěstí o narození radikálního učení o důstojnosti a neopakovatelnosti každé lidské bytosti, která je universální, není spojena s žádným státem, či národem, s žádnou mocí, jen s jesličkami ve chlévě – oslovuje lidi po celém světě napříč kulturami.

S připomínkou betlémských darů mír v duších nejen o vánočních svátcích za redakci Babylonu přeje