Ticho rozbřesku
bílo šírání
krotká zvěř automobilů
oddychujících před ranním non-stopem
dva stupně pod nulou
a stále jako by bylo kam jít

klávesy marnosti
jen černé klapky
na očích
a zmrazky na cestách
v kročejích dnů stále ještě vnořeni
máme jen jednu z verzí života
a okoralé kůrky vzpomínek
jižní rytmy a pot v podpaždí
a oceány lačnosti
ticho uvnitř horka
na povrchu mráz
co vlastně všechno je třeba
máš v pokoji pouhých pět knih
co potřeba
máme s sebou
ta věčná potěcha z viaduktů
závratných oblouků nadmořských mostů
ty jsi mé ucho i můj čich
dokdy ucho
dokdy čich
neděle mírně natrávená páchne jak včerejší zvratky
a v každém městě nás zavřeli do klece
v minusových hodnotách přílivu
a v příbojových vlnách vzedmutí
kdy ponorná čára lodi je neznatelná
stále jen lodi
a příboj a čas
a policejní hlídky u Baltského moře
vajíčka s majonézou
řev do noci
a zpěv do ohlušujícího ticha
je možné že by život tak rychle prchl?
kde byl kde je?

bílý odlesk cestování
lunapark v hlavě
dávno v dálavách ponořené kraje
a říční kanály
vždy teď a tady
na milimetr přesně
jako by bylo kam jít
než rozstříleny budou kuželky života
našeho života
rukou něžnou a vražednou
života kterým beránka proti srsti hladí
moje tělo je tvoje tělo
vezmi si ho jaks ho stvořil
vem si ho
chvějivost nenávratna
předtím a potom
jak zvláštní jsou kontury času
který trvá a vzlíná k hrdlu láhve
sicilského vína s barevným potiskem
rovnou pod Etnou
po půlnoci hledám ještě něco
v cizím životě
kreditní kartu zapomnění
někdy i pochopení může být nepochopením
šestý díl pustiny
zatím nepublikovaný
v dozvucích války
která neskončila
už jen na svatých obrázcích mi záleží
na pozlátku které mi marně vyčítají
a další zločiny
a splývavé ticho šílenství
kdy slova kradená se vkrádají do soumraku
potemnělé divizny slovních komunikací
nehodící se škrtni

vybělená místa na stupních poražených
na věšáku slimáci z Prokopského údolí
které do roka stihne sídlištní mor
a lepra civilizace
smaltová tabulka s číslem 18
nejdelší píseň je tíseň
a tísňové volání
volám sám sobě mobilním telefonem
a ptám se kde jsem
hnijící zuby a nehnutelnost mládí
v tom městě zoufale malém
kde jediné pivo se dá pít v baru U stromu
kde žádný strom není
guláš a výpečky pro dělníky
kteří scházejí z malých osad v horách
do náručí pekla
sedím dlouze a bez jediného rezervního programu
padá soumrak a mraky ztěžkly
ostrůvky sněhu jako mrtvé labutě
jdeš ztěžka a stále víc udýchán
tvá dosud důstojná slova civilnějí
ale proč by utrpení mělo být zelené
ostré a na špičce vyhrocené
když snáší se popílek
dehet strážních ohňů
na kopcích temných a výstražných
rozsvěcují se lampičky v kraji Romagna
„chápete vůbec velevážený pane
co to znamená když člověk už nemá
vůbec kam jít?“ praví Marmeladov
marmeládou smíchu a života který nezhasíná
monolog smíchu
jenž značí Izák
tedy smích
muzeum hraček v Scarborough
dřevěné úzké schody
a ulička Psů a Kachen
a hrob Charlotty Brontë
tak rád bych někde nechyběl
a nakonec chybím všude
všechny mé noci se vynořují u kina Elektra
týž vítr v ulicích
tentýž prach v tváři
na pípě hoří chmel
i personál z bordelu odchází
a bolest nitrožilní aplikace
smutno jako po cirkuse který odjel
tramvaj tě citlivě prozvoní

je po půlnoci
a stále jako by bylo kam jít
nevěsta ještě v bílém
skočila pod vlak
tak maličká v té náhlé smrti
jako bych přestal dýchat
kdosi mi utírá sliny z koutků
a kdosi jiný mi utíká ze života
periferní vidění
nádražních budov v šedi a temné červeni
vivisekce předběžná a literární
jenom rouhání zůstalo
a nevěsta v bílém na ranních kolejích
závoj ještě nevychladl
a družičky v dálce dosud zpívají
na levé vzhůru obrácené dlani
hospodský tác s whisky v těžkých sklenicích
jedna se odpoutala
nebo dvě
bezhlese padají
tříštivě se lesknou sklíčka nenapravitelnosti
a toho medvídka si vezmi
a šňůru prádelní
a kolíčky a cucavé bonbóny
a nástěnné hodiny
motýlí ticho a hospodské rafije
života který byl
života který bude
života který je smích