V pondělí 17. října 2022 od 9:30 hodin v Praze na Staroměstském náměstí v Domě U Minuty (Skautský institut) proběhne konference „Bohdana Chudoby člověk nad dějinami“

Na začátku letošního roku uplynulo čtyřicet let od smrti historika, archiváře, novináře, politika a exulanta Bohdana Chudoby (1909-1982). Nakladatelství TORST vydalo zatím dvě jeho díla: v roce 2020 román Sirá plynou oblaka a v roce 2018 rozsáhlý historicko-filosofický spis Člověk nad dějinami. Právě tomuto tématu se v širším kontextu věnuje konference, kterou pořádá Knihovna kardinála Berana.

Chudoba studoval historii na universitě v rodném Brně, poté na Oxfordu, v Římě, ve Vídni a v Madridu. Jako historik se věnoval zvláště dějinám raného novověku, působení a vztahu katolické a protestantské církve v českých zemích.

Počátkem 40. let působil jako archivář Českého zemského archivu, po válce na ministerstvu informací. Byl činný v lidové straně, za kterou byl v roce 1946 zvolen do národního shromáždění. Redigoval nesocialistický časopis Obzory, vydal mj. rozsáhlé studie Španělé na Bílé hoře (1945) a Jindy a nyní: dějiny českého národa (1946).

V roce 1948 odešel do exilu v Německu, poté do Francie. Podílel se spolu se S. Ghelfantem a J. Kalvodou na založení Křesťansko-demokratického hnutí. Od roku 1949 se usadil v USA, přednášel na amerických universitách, větší část roku pobýval ve Španělsku. To se mu stalo druhým domovem. V roce 1982 zemřel v Madridu. V roce 1975 vydal péčí českého exilového společenství Opus Bonus přepracované dílo Jindy a nyní. Publikoval v exilovém tisku a vydal i několik dalších historických prací. Chudobova pozůstalost obsahuje množství nevydaných rukopisů. Vydávání vybraných z nich se ujalo právě nakladatelství TORST.

Historikové vedou spory o tom, co je jejich předmětem zájmu, co jsou dějiny jako celek a co je dějinná událost, zachytitelné a zaznamenatelné dění, které má sloužit k porozumění toho, co se stalo. Historik má to, co se stalo, osvětlovat, umožnit, abychom se v proudu minulého dění nějak zachytili. Přitom se vedou spory o tom, jak se vyhnout předpokladu, že dějiny jsou jen „odehráváním se“ jakéhosi vnitřně nutného děje – děje, který má svoji vlastní danost, nutnost. Jak se vyhnout předpokladu, že v „běhu dějin“ jde v jistém smyslu o mechanismus příčin a následků: a buď že jde v dějinách o cosi positivního (smysl, vývoj, pokrok), nebo naopak o entropii, úpadek. Jenže pokud by šlo dějiny převést na schéma, jaký smysl by mělo lidské jednání? Hrozí, že zastánci pokroku budou podle svého nejlepšího vědomí „dávat co proto“ těm, kdo běh dějin brzdí, těm, kdo jsou ocejchováni jako odpůrci toho „positivního“, dějinně oprávněného, třeba třetí říše, komunismu, poslání západní demokracie, etc. Nebo naopak hrozí, že ti, kdo se pokouší zabránit úpadku, budou dávat co proto těm, kteří se podle jejich názoru na úpadku aktivně podílejí. A ještě jiní, jako třeba vrstevníci Komenského, se budou snažit úpadek urychlovat, protože očekávají cosi zcela nového po konci „těchto dějin“. O povahu dějin se zkrátka nutně vedou spory, ale jsou zakryté maskou mainstreamové historiografie, která se snaží vytvořit přesvědčení, že prázdnota a vyhýbání se odpovědím je „vlídnou tváří“ dějin každodennosti.

V tomto kontextu je třeba chápat Chudobovu knihu „Člověk nad dějinami“ a jeho odpor k jakékoli teleologii. Chudoba je radikální: ukazuje, že dějiny a dějinné události je možné chápat jako odehrávající se drama, a drama že není možné chápat bez mýtu, který vyděluje to nebo ono formativní dění z běžícího času. Událost je to, co má začátek a konec, a co by se v jistém smyslu mohlo (tak jako mýtus) odehrát i jindy a jinde. A klíčové pro Chudobu je, že je to možné právě proto, že prožívaný čas není totéž jako nějaké „elementy“ času běžícího, naopak, čas prožívání stojí mimo to, co nahlížíme jako „tok času“. Není třeba složitě řešit, jak je možné, že si v přítomnosti udržujeme jakési časové napětí, není třeba řešit, že když si uvědomujeme, že „jsme“, nejde o nějaký „bod na časové lince“. Chudoba ukazuje, že přítomnost znamená, že „jsme při tom“. A v tomto smyslu, právě když jsme „při tom“, jsme nad dějinami. A právě, když jsme „při tom“, můžeme se snažit dějinám porozumět – ne jako tomu, co „funguje samo od sebe“, ale jako tomu, co se nás týká.

Ale toto vše je jen velmi hrubé zjednodušení. Nenahradí četbu mnohasetstranné knihy, ani aktivní účast na konferenci k Chudobově Člověku nad dějinami. Ta však může v diskusi některá historikova východiska alespoň reflektovat a rozvinout.