Rok a den po zahájení ruské invaze v Ukrajinu a vypuknutí největší války v Evropě od roku 1945 se v Berlíně před Brandenburskou bránou sešli lidé nejrůznějšího ražení. Krajní levice s pravicí, popírači covidu, konspirátoři, dezinformátoři, fanoušci Ruska, odpůrci demokracie nebo jen „pacifisté“ a „bojovníci za mír“.

Spojovala je potřeba vyjádřit svou touhu po míru (byť jako platba bez hostinského), ale také nedůvěra vůči současnému establishmentu. Za hesla si zvolili „stop zbraním Ukrajině“ a „vyjednávejte o míru“. Svolavateli byla prominentní politička Levice (die Linke, strana vzniklá z SED, státostrany východoněmeckých komunistů) Sahra Wagenknecht a taktéž prominentní feministka Alice Schwarzer. Prominentní proto, že Wagenknecht je již léta nejviditelnější představitelkou strany, za kterou sedí 14 let v Bundestagu, a Schwarzer má za sebou kariéru aktivistky, která mj. napomohla legalizaci potratů v tehdy ještě západním Německu. Z tohoto pohledu by bylo poctivé řadit k establishmentu i zmíněné organizátorky, byť ty by se tomu vehementně bránily.

Na shromáždění padla podle očekávání řada výroků doslova a do písmene jako opsaných z úst ruských představitelů. Jako by snad válku zahájila Ukrajina, a naopak Ukrajinci bořili ruská města a vraždili ruské děti. Zaměňování agresora a oběti je v ruském narativu jednou z nejoblíbenějších metod. Další je například teze o ukrajinských nacistech, na kterou se nejlépe hodí rčení podle sebe soudím tebe. A pochopitelně nesmělo chybět šíření strachu, tedy nebezpečí třetí světové války a hrozba atomového inferna, kterou právě západní vlády podporou Ukrajiny mají významně přiživovat. Dle madame Wagenknecht má být míru dosaženo tak, že oběti přestaneme pomáhat a především dodávat zbraně. Nikde totiž neapeluje např. na Írán, aby třeba přestal dodávat zbraně také Rusku. Prostě když Ukrajinu a Ukrajince hodíme přes palubu, svět bude opět v pořádku, jakoby se nic nestalo, protože s Ruskem se přeci dá domluvit a kdo tvrdí opak, je proti míru.

Pochopitelně má částečně pravdu, s Ruskem je možné se domluvit. Pokud mu ve všem ustoupíme a přistoupíme na jeho požadavky. Požadovat ale po někom jiném, ať pro naše vlastní pohodlí a pocit bezpečí přistoupí na cizí požadavky, které pro dotyčného navíc znamenají dobrovolné zřeknutí se vlastní identity, kultury, jazyka a často i života, je samo o sobě hodně hnusné kafe vyžadující silnou hroší kůži. Té má Wagenknecht přehršel.

Wagenknecht a jí podobným pochopitelně nejde v první řadě o mír, ten se hodí jako vhodná zástěrka, ale více o způsob a strategii, jak posbírat všechny protestní hlasy plus několik naivů, viz zmíněný mír, což by konečně mohlo představovat nějakou reálnou politickou moc. Z tohoto hlediska nějakých 15 000 demonstrantů v Berlíně je stále jako kapka v moři.

Zajímavější jsou totiž podprahové snahy pí Wagenknecht navázat a revitalizovat mírová hnutí z první poloviny 80. let, která tehdy dosáhla skutečně masových rozměrů. V západoevropských městech tehdy docházelo ke statisícovým demonstracím „za mír“, jejichž nejvýraznějším zhmotněním byl odpor proti rozmisťování nových raket středního doletu Pershing II v západní Evropě. Jednalo se o reakci na tzv. „dvojí rozhodnutí NATO“, které v odpověď na rozmisťování nových sovětských raket SS 20 kromě snahy jednat o jaderném odzbrojení schválilo právě ony Pershingy. Sovětská propaganda byla tehdy tatáž jako dnešní ruská. Podobně jako dnešní populisté dobře věděla, že nejlépe se prodává strach. Dle sovětů tak také tehdy reakce západních zemí vedla k nebezpečné eskalaci hrozící jadernou válkou, které se bylo možné vyhnout nejlépe západním odzbrojením. Mírové hnutí tak od počátku čelilo jisté schizofrenii, poněvadž ač je mír dobrem obecným, na němž musí panovat elementární shoda více aktérů, tito mírotvůrci ho chtěli dosáhnout odzbrojením jednostranným, tedy vlastním, de facto podvolením se. V západním Německu traumatizovaném nacistickým mementem se konaly pravidelné mírové velikonoční pochody, blokovaly se komunikace k vojenským základnám, tvořily se živé řetězy a manifesty za mír a odzbrojení podepisovaly nejvýznamnější kulturní a vědecké kapacity. Politici si však dokázali udržet zdravý rozum a odvahu se hrozbě sovětských raket postavit.

Výsledek známe. Nové americké zbraňové systémy pomohly nastolit rovnováhu sil v Evropě a obnažit zbytečnost násobné kvantitativní převahy vojsk Varšavské smlouvy v konvenčních zbraních. Sovětským maršálům došlo, že další vítězné tažení v Evropě nebude, což nakonec pomohlo i k pádu Berlínské zdi a komunismu ve východní Evropě vůbec. A naopak hypoteticky, kdyby tehdy byly vyslyšeny hlasy bojovníků za mír, mohlo dojít na skutečnou válku, v které by Sovětský svaz měl nemalou převahu.

Analogie k dnešku ani není třeba rozepisovat. Jedno přísloví praví, že cesta do pekla je vždy dlážděna dobrými úmysly. Wagenknecht a jí podobným však zbývá jen to peklo.