Na babylonském webu jsem uveřejnil polemiku s Mirkem Vodrážkou o jeho náhledu na Egona Bondyho a jeho dílo, na kterou několik lidí reagovalo zcela mimo rozepři – aniž by se nějak obtěžovali dotknout jádra diskuse, vystačili si s demonstrací svého předem daného náhledu na věc bez ohledu na napsané, jak už to na FB bývá. Ačkoli byl Franta Kostlán jeden z nich a jeho argumenty se inkriminované pře s Vodrážkou týkají jen odvozeně, jsou relevantní aspoň v jiném směru. Výměnu názorů s FK na FB tady k dokreslení věci přetiskuji. -ppl-

Na úvod: Stupeň zotročení, ve kterém se nalézáme my, to nebylo ani v těch nejstrašnějších dobách neolitické dřiny nebo vykořisťování v mediteránu – napsal o době polistopadové Egon Bondy. Tak se do háje aspoň zasmějte. Navzdory tomu, že Bondyho (Zbyňka Fišera) několikrát zlanařila StB, byl to podle mne jeden z mála v týhle zemi, kdo tu kdy dokázal myslet a psát svobodně. Tedy básník.

František Kostlán: Petře, taková svobodomyslnost je k hovnu. Když „svobodomyslný básník“ udává lidi, aby ti přišli o svou svobodu, stává se sám nesvobodným bez ohledu na to, co řekne nebo napíše. Nejde to oddělit. Bondyho předstíraná svobodomyslnost může snad ošálit někoho, kdo v něm pořád vidí guru. Nikoli však toho, kdo je schopen vžít se do utrpení obětí, které má onen guru na svědomí – neboť právě ony jsou na celém sporu to nejpodstatnější, nikoli Fišer oddělený neprůstřelným sklem od Bondyho. Připojuji se tímto k Vodrážkovu „svazáctví“. (Možná o tom napíšu něco podrobnějšího.)

Bondy jako agent StB v 60. a 80. letech (úryvky z článku Petra Třešňáka v Respektu): Hlavním prohřeškem studentů, na které Egon Bondy donášel, bylo to, že četli západní filozofii a inklinovali ke katolické církvi. Příspěvek Zbyňka Fišera k záchraně komunismu tak spočíval v tom, že policii říkal, co studenti čtou za knihy a odkud je mají. Nevadí mu, že jim tím mohl ublížit? „Tak moment. Pokud ti lidé skutečně jednali se záměrem obnovit kapitalismus, bylo mi lhostejné, jestli za to budou postiženi,“ opakuje Bondy svou výchozí tezi. Na spolupráci s filozofy z tajné služby ostatně vzpomíná jako na milou intelektuální zábavu. „Vedli jsme zajímavé debaty a časem se mi z nich podařilo udělat přesvědčené maoisty,“ říká. Na konci 80. let donášel Bondy estébákům informace z disentu. Petr Uhl (kterého Bondy udával estébákům v 70. letech) tento díl spisu těsně po převratu četl: „Bylo jasné, že Bondy vynášel informace ze srazů Charty. Když pak začal psát do novin a snažil se vystupovat politicky, sešel jsem se s ním a řekl mu, ať toho nechá, nebo vše zveřejním.“ Egon Bondy uposlechl, vrátil se k poezii a časem před stíny minulosti utekl do Bratislavy.“

Petr Placák: Nezlob se Františku, ale neumíš číst – celá ta polemika je o tom, že Vodrážka vykládá Bondyho, tuto extrémně rozporuplnou osobnost s psychiatrickou diagnózou, a její dílo, pouze z estébácké roviny, což nedělali dokonce ani samotní estébáci, kteří s ním několikrát spolupráci rozvázali – o tom, že Fišer svými výpověďmi na StB poškodil řadu lidí, spor pochopitelně vůbec nebyl.

František Kostlán: Nezlob se Petře, ale ty neumíš číst. Odvoláváš se na Bondyho svobodomyslnost jako na prvek, který prokazuje, že Bondy se ve svém díle odpoutal od svého estébáctví. Já říkám, že neodpoutal, protože tím svým estébáctvím se stal nesvobodným, tudíž jeho svobodomyslnost byla jen hraná, povrchová, povrchní. Četl jsem vše, co jsi k tomuto tématu napsal velmi pozorně a je pozoruhodné, že ani ty ani Mirek jste se ve svém uvažování obětmi příliš nezabývali, přestože právě to je směrodatné pro jakékoli závěry o Bondyho osobnosti.

Petr Placák: Ano, tak to stojí v estébáckých spisech, ale Bondy nebyl estébák, ani nehlásal estébáctví, byl to psychicky narušený jedinec, který myslel v jiném řádu věcí, a to, že ho StB zlanařila, neplynulo z nějaké duševní či jiné spřízněnosti, ale zcela obyčejně z jeho strachu, a taky asi i z jisté vyčůranosti, ale ten strach byl primární (aspoň v 70. a 80. letech – jak to s ním bylo v 60. letech, nevím). Jeho svobodomyslnost, kterou musí potvrdit každý, kdo se s ním tehdy přišel do styku, byla navzdory tomu, ne díky tomu, jak to zaznamenávali estébáci, než s ním spolupráci rozvázali jako s psychicky vyšinutým, na kterého není spolehnutí, aby jej ovšem o pár let později znovu využívali, respektive zneužívali. Soudíš člověka, o kterém víš jen z druhé ruky, jen na základě estébáckých zápisů…

František Kostlán:  V šedesátých letech spolupracoval z ideových důvodů – proto jsem tam vložil ty úryvky z Třešňákova článku, kde o tom Bondy sám otevřeně hovoří. A z ideových důvodů mu bylo nejen jedno, že svým udáním někomu ublížil, ale přál mu to. Choval se a myslel tehdy stejně jako bolševici včetně estébáků. Takže posuzuji ho na základě toho, co sám řekl. Později to bylo jinak, to s tebou souhlasím. Ale pořád jsou u mě na prvním místě jeho oběti a až na druhém místě jeho údajný strach či vychcanost. V tom je podstata celé věci: neomlouvat ty, kteří ubližovali druhým. Odpustit jim mohou oběti, nikoli my. Na to jsme moc malí páni.

Netvrdím, že Bondyho dílem se táhne jakási estébácká linka. Dle mého by ale Bondy, pokud by byl skutečně tak svobodomyslný, nemohl odpustit sám sobě a nějakým způsobem by se kál. On se po listopadu 89 namísto toho choval, jako by se nic nestalo. Právě proto za ním musel Petr Uhl dojít a podat si ho. Svobodomyslnost se neprojevuje napsaným či řečeným slovem (lidi toho nažvaní až až), ale životními skutky. Právě proto si nesmírně vážím Petra Uhla, i když máme odlišné politické názory, a právě proto si nevážím Bondyho a jeho pokrytectví, které se odráží i v jeho uvažování či psaní.

Petr Placák: Doprdele Franto, argumentuješ neustále úplně mimo moji polemiku s Vodrážkou – nikdo přece nikdy Bondyho neomlouval za to, že žvanil na StB, a o těch, kteří byli díky tomu třeba nějak postižení, nebyla řeč vůbec, protože o to přece žádný spor není a ani být nemůže: tvrdím, a o tom jsem naprosto přesvědčen, že jeho texty, ať byl Bondy jaký byl, patří k tomu nejsvobodnějšímu, co tady bylo po válce napsáno. Jak je něco podobnýho možný? Život je holt složitý.

Petr Placák: A co se týká Uhla, já se s Bondym přestal v 2. pol. 80. let stýkat, protože mně bylo jasné, že zas v něčem jede, zatímco Petr Uhl s ním vesele spolupracoval, a to i na politických věcech, což jsem nedělal vůbec nikdy.

František Kostlán: Já jen popisuji souvislosti, jak je vidím. Jestli ty tam žádné souvislosti nevidíš, tak se v tomhle neshodneme nikdy. To Bondyho udávání, včetně jeho viny, podle mě naprosto zřetelně souvisí s jeho (údajnou) svobodomyslností, s její mírou, kvalitou atd. Ty odděluješ Fišera od Bondyho, jako by šlo o robota, a já tvrdím, že to nejde. Šlo by to jen v tom případě, kdyby to dokázal oddělit Bondy sám na základě rozdvojení osobnosti. To, co Bondy prožíval jako udavač, muselo zákonitě dopadnout na jeho svobodomyslnost. Nemohu být svobodný – svobodomyslný, když sám o svobodu připravuji druhé a pokládám to za správné, jak to Bondy dělal minimálně v 60. letech. Zamysli se na tím, prosím. Zdá se mi, že už jsi opouzdřený a tudíž nepřístupný jakýmkoli rozumným argumentům.

Petr Placák: Po 50. letech, kdy se Bondy všelijak protloukal na okraji společnosti, žil jako lůzer a ochlasta, s neustálými sebevražednými pokusy, se v 60. letech dal na akademickou kariéru, která ovšem dopadla tak, že skončil v Bohnicích a v trvalém invalidním důchodu na hlavu. Kariéra svině takhle nevypadá. Žil se svojí družkou Julií v mrňavé garsonce o několika metrech čtverečních v Nerudovce a psát musel chodit do hospod, měl kalendář, kde si zatrhával dny, kdy bere antabus, a dny, kde se zpíjel do němoty. Aby mohl vůbec existovat, byl de facto neustále zfetovaný – žral tuny psychofarmak:

Amitriptylin Thioridazin / Dormogen Meprobamat / Nitrazepam Diazepam / tři dvanáctky a tři rumy / Encephabol Lipovitan / v malé dávce je vždy vítán …

Musel se vyrovnávat s tím, že lidstvo se už od doby neolitu ubírá špatným směrem, a je třeba se maximálně soustředit, aby to dokázal člověk pojmenovat, protože jedině tak, když se věci správně pojmenují, je možnost ani ne tak k nějaké nápravě – na to byl Bondy příliš skeptický a inteligentní, ale jen k možnosti existence aspoň v tom minimálním modu. K tomu žil ve fašistickém státě s jeho tajnou policií, která ho nutila ke spolupráci. V 60. letech, kdy Bondyho zlanařil jeho spolužák-estébák z filosofie tomu tak asi nebylo. Bondy asi tehdy, aspoň částečně, věřil v nějaký pozitivní společenský vývoj, ale od počátku normalizace s StB evidentně spolupracoval na základě strachu, psychického nátlaku, StB ho měla díky minulosti v hrsti, zneužívala toho, že je psychiatrický pacient a Bondy estébákům říkal, co chtěli slyšet – tak si do papírů zapsali, že spolupracuje, protože souhlasí s režimem, který tady byl.

Ve skutečnosti jsem neznal víc antisystémový typ, než byl Bondy, pominu-li Magora. Celý disent byl plný „režimáků“, tedy „spořádaných“ občanů žijících „spořádaným“ životem, Bondy byl naprostý antisociál (a v tom i antisocialista), což bylo umocněno tím, že to vůbec nebyla – na rozdíl od Magora – rebelantská nátura. Všechno mimo myšlení byl pro něj odpudivý problém, z fyzična a jeho projevů se mu dělalo na blití, měl z něho hrůzu, natož z organizovaného fyzična, které se nazývá stát, s jeho detašovanými institucemi, školami, galeriemi, vědeckými ústavy, sportovními zařízeními… – de facto fašistickými institucemi fašistického státu.

Bondy propadal depresím, celý svět, celý vesmír je jen prd ontologična, nic nemá smysl, disent je stejný hnus, jako vláda, kapitalismus je ještě horší než komunismus, který je stejný jako fašismus, není žádného východiska, z toho, v čem člověk žije, není, kam se podít, co dělat, aby si člověk neroztříštil hlavu o zeď…

Bondyho jsi neznal. Všechno máš z druhé ruky. Jsi jako bolševická komise, která má před sebou nešťastníka, o kterém nic neví, a hodnotí ho na základě papírů, která má na stole, přičemž Bondyho výsostné psaní dá stranou jakou odvozené a nepodstatné. Za relevantní máš jen dokumenty StB, organizace, která byla založena na vydírání, nátlaku, strachu, lži, zastírání, manipulaci…, což má každý správný kádrovák, do jehož role se dnes stylizuje Vodrážka, za písmo svaté.

Bondyho nehájím. I když jsem se s ním jednu dobu intensivně stýkal a měl jsem ho i celkem rád, neměl jsem k němu žádnou citovou vazbu. Stojím ale na straně psychicky narušeného jedince a originálního tvůrce proti jeho dnešním soudcům, kteří měli dost času to Bondymu říct, dokud ještě žil, nebo už i před listopadem. Osoba ve věci nejkompetentnější, kterou Bondy svou výpovědí u soudu poškodil, mu tehdy vzkázala, že mu jako Jidášovi zasadila osiku, aby se na ní oběsil. Po listopadu, a už před ním, ale Magor Bondymu odpustil. Přes Bondyho opakovaná selhávání ho nezavrhl, protože Magor nebyl kádrovák – nahlédl do pekla, viděl propasti lidských duší a dokázal bližní vidět z úhlu jednoho potulného galilejského kazatele, dokázal vidět člověka celistvě, i s těmi jeho posranými podvlíkačkami, zatímco člověk, který o tom nic neví, nebo jen málo a zprostředkovaně, vynáší nekompromisní soudy, na hovno, na nic … Místo, abys věci otevíral, nacházel cestu k pochopení, tak je zavíráš.