Když dva dělají totéž, nemusí to být totéž, praví známé rčení. A lze ho vztáhnout i na boření chrámů. Konkrétně jednoho ruského pravoslavného ve Varšavě a jiného ruského pravoslavného v Moskvě, jež proběhlo časově nedaleko od sebe. To první ve dvacátých letech, to druhé na počátku let třicátých. První měli na svědomí vlastenečtí Poláci, druhé sovětští bolševici. Druhé dodnes představuje symbol bolševického boje proti náboženství, jenž se projevil i masivním bořením chrámů či jejich přeměnou ve skladiště nebo muzea ateismu, o prvním se moc nemluví ani nepíše. Přesto z jejich komparace mohou vyplynout poučné věci. Na úvod, aby nedošlo k nedorozumění, nutno předeslat, že autor rozhodně nehodlá činit rovnítko mezi komunistickým Sovětským svazem a meziválečnou polskou republikou, pouze mu ona komparace přijde z různých důvodů zajímavá. Začněme však druhým zbořeným chrámem, neboť historicky vznikl dříve a v podstatě udal tón slohu, na sklonku jehož rozpuku vyrostl chrám varšavský.

Od Napoleona k hříchu

 Dne 5. prosince 1931 byla obrovským výbuchem dokonána likvidace ústřední svatyně ruské pravoslavné církve, moskevského chrámu Krista Spasitele. O jeho zničení rozhodlo vedení sovětské komunistické strany v červnu 1931, koncem léta pak začala demolice, jež byla dokončena začátkem prosince. Na místě chrámu měl vyrůst monstrózní Palác sovětů – plánovaný jako nejvyšší stavba světa a vyjádření síly a moci nového komunistického režimu.

Chrám Krista Spasitele se budoval od třicátých let 19. století, během vlády několika carů, jako výraz vděku za záchranu Ruska v napoleonských válkách. Architekt Konstantin Ton budovu navrhl v neobyzantském či rusko-byzantském stylu (slohu), který přebíral prvky byzantské architektury a starobylých (středověkých) ruských chrámů. Měla pět kupolí, velkou centrální a čtyři rohové zvonice. Výška chrámu až ke kříži na centrální kupoli činila 102 metry, čímž překonal zvonici Ivana Velikého, do té doby nejvyšší stavbu města. Červené cihlové stěny (ze čtyřiceti milionů cihel) byly obloženy bílým altajským mramorem, který se zasloužil o to, že se chrámu říkalo též „zasněžený“. Ve své době představoval stavbu skutečně velkolepou – vešlo se do něj, dle různých odhadů, 7–10 tisíc věřících. Není divu, že se budoval skoro padesát let. Stavbu provázely spory ohledně jejích architektonických kvalit, terčem kritiky se stal eklektismus, celková monstróznost i přehnaná výzdoba.

Část chrámu byla koncipována jako galerie (či galerie a muzeum) upomínající triumf nad Napoleonem. Jeho vysvěcení proběhlo v květnu 1883, den před korunovací cara Alexandra III. Stal se, kromě bohoslužeb, i místem konání celonárodních slavností. Již v roce 1882 tu měla, údajně ve stanu poblíž stále ještě nedokončené katedrály, premiéru „Slavnostní předehra 1812“ Petra Iljiče Čajkovského, zkomponovaná také na památku ruského vítězství nad francouzským uzurpátorem.

Vítězství nad Napoleonem z roku 1812 neboli Vlastenecká válka tvoří jeden ze stavebních kamenů ruského nacionalismu, a navíc má své předobrazy, tj. spojení lidu, pravoslavné víry a cara v boji s vnějším nepřítelem, již v předchozích historických obdobích. Chrám tedy zhmotňoval ruskou státní ideu, propojení carismu, pravoslaví a zvláštního pojetí lidovosti či národnosti. Neboli základní státní doktrínu carské říše, zformulovanou v roce 1833 ministrem školství hrabětem Sergejem Uvarovem: triádu pravoslaví – samoděržaví (autokracie) – národnost.

„V našem životě se nakupilo mnoho lži a pokrytectví. K pravoslavné církvi převládal naprosto vnějškově společenský a zištně účelový vztah,“ posteskl si počátkem dvacátých let minulého století v „Úvahách o ruské revoluci“ filozof a teolog Nikolaj Berďajev, který tehdy dokonce doufal, že bolševická revoluce napomůže, byť nepřímo, „obrodě církve a náboženského života v Rusku“ (tedy že se tváří v tvář bolševickým běsům lidé konečně duchovně probudí). Formalismus a zanedbávání křesťanského poslání řada autorů, včetně citovaného Berďajeva, označovala jako jednu z hlavních příčin nástupu bolševického režimu či tento režim líčila jako trest za předchozí vážné chyby, ba hříchy církve.

S Leninem v bazénu

Chrám Krista Spasitele, monument pravoslaví, jež nový komunistický režim hodlal vykázat na „smetiště dějin“, měl nahradit monument nadcházející epochy, Palác sovětů, postavený – zcela záměrně, kvůli politické symbolice – na jeho místě. Polyfunkční budova byla primárně určena jako místo zasedacích sálů Nejvyššího sovětu.

Dle prvotních plánů měla dvakrát převýšit bývalý chrám. Ale ani to nestačilo. Výška budovy postupně v projektech narostla z 260 metrů na 415 metrů, čímž měla dosáhnout mety nejvyšší budovy světa (tehdy rekordní mrakodrap Empire State Building v New Yorku měřil jen 381 metrů). Budova by vyhlížela jako obrovský několikaposchoďový dort, završený mohutnou, skoro stometrovou sochou V. I. Lenina, s níž by dosáhla zmíněných rekordních 415 metrů výšky. Hlavní sál s kapacitou 21 tisíc míst by byl 100 metrů vysoký a měřil by 160 metrů v průměru.

Nicméně Empire State Building zůstala nejvyšší budovou světa 42 let, dokud ji v roce 1973 nepřekonaly věže Světového obchodního centra. Palác sovětů se totiž nikdy nedočkal realizace. Do vypuknutí války v červnu 1941 se stihlo pouze vyhloubení základů a vztyčení ocelového rámu pro nejnižší poschodí. V letech 1941–1942 se ale ocel rámu použila na výstavbu opevnění Moskvy a železničních mostů. V letech 1958–1960 byly základy vyčištěny a základová jáma se využila pro vybudování unikátního otevřeného bazénu Moskva. Kruhové koupaliště mělo průměr skoro 130 metrů.

Ruské národní posvátné místo

Po pádu komunismu započala obnova bolševiky zničeného chrámu Krista Spasitele. Jeho znovuvybudování se stalo veřejným tématem již koncem osmdesátých let 20. století, v době Gorbačovovy perestrojky. Kromě církevních kruhů opětovnou výstavbu chrámu příznačně prosazovali i nacionalisté, kteří se tehdy začínali veřejně projevovat. Realizaci projektu zpočátku kromě nedostatku financí bránily i pochybnosti o smyslu tak nákladné stavby.

Katedrála se dočkala obnovy, byť nejde o dokonalou repliku, především díky snaze moskevského starosty Jurije Lužkova a prezidenta Borise Jelcina. Vedly je k tomu politické ohledy i snaha zaplnit ideové vakuum zbylé po konci komunistického režimu, ne snad náboženstvím samotným, ale především jeho spojením s nacionalismem. „Je to ruské národní posvátné místo a musí být znovuzrozeno. […] S ním bude snazší nalézt cestu k sociální harmonii, k vytvoření dobra a života, v němž bude méně prostoru pro hřích,“ zdůvodnil v roce 1994 obnovu chrámu Boris Jelcin. Charakteristika „ruské národní posvátné místo“ přesně odráží těsnou provázanost náboženství a nacionalismu, pro ruské poměry typickou.

Velmi nákladná stavba, financovaná ze sbírek, ale hlavně z veřejných rozpočtů, a tudíž i hodně kritizovaná, probíhala rychle, chrám byl otevřen 31. prosince 1999, v předvečer 2000. výročí narození Ježíše Krista. Jeho vysvěcení proběhlo 19. srpna 2000, den nato následovala kanonizace členů carské rodiny, vyvražděné bolševiky.

Jak ale výstižně uzavřela svou studii z roku 1997 Kathleen Smithová: „Rekonstrukce chrámu Krista Spasitele signalizuje zavržení komunismu, zároveň ale odráží i návrat vládců, kteří jsou připravení použít své vazby s Ruskou pravoslavnou církví, aby se pokusili prokázat vlastní ruskost“. Tento trend pak pokračoval za Vladimira Putina, ba se výrazně posílil. A projevil se i v důrazu na moderní variantu konceptu „svaté Rusi“ coby svébytné verze ideologie „ruského světa“ – zejména po nástupu současného patriarchy Ruské pravoslavné církve Kirilla.

Na Cařihrad!

Koncem 17. století počínají rusko-turecké války, které pak periodicky v různých konstelacích propukají až do konce existence carského impéria. Ruský stát tehdy ve své expanzi směřuje k jihu, k Černému moři, a tedy i ke Konstantinopoli (česky Cařihradu, dnes Istanbulu). Což samo o sobě v ruské společnosti vyvolalo též zvýšený zájem o byzantské kulturní i duchovní dědictví, či, obecněji, vůbec o dědictví obou Římů, prvního i druhého, a nalezlo silný ohlas v diskusi mezi tzv. západníky a slavjanofily. V 19. století se oživila teorie Moskvy coby Třetího Říma, jediné autentické pokračovatelky Byzantské říše („druhého Říma“) a ochránkyně jediné pravé podoby křesťanské víry neboli pravoslaví. Ruská říše měla dobytí Konstantinopole a její navrácení do křesťanských rukou na seznamu válečných cílů za krymské války (1853–1856), za rusko-turecké války (1877–1878) i za první světové války.

Asi nejhmatatelnější výraz toto tíhnutí nalezlo v rozvoji neobyzantského nebo rusko-byzantského architektonického slohu, jenž se začal výrazněji projevovat v prvních desetiletích 19. století. Chrám Krista Spasitele vlastně stojí u jeho kolébky. Neobyzantský styl se uplatňoval i v jiných státech, leč právě pro ruské impérium je zcela typický, respektive největší uplatnění logicky nalezl v pravoslavných zemích. A především v sakrálních stavbách. V tehdejším ruském uchopení je příkladem architektury, která si klade za cíl vyjadřovat ty nejdůležitější mravně-náboženské i společensko-politické ideje určité společnosti v daném historickém období – byl tudíž jedním z nejvíce „zpolitizovaných“. Měl zhmotnit aktuální celostátní priority: svědčit o svébytnosti a vnitřní hodnotě ruské kultury i její rovnocennosti s kulturou západní, dokázat kontinuitu Ruska s Byzancí i předchozím antickým světem, utvrdit příbuznost slovanských národů, a to právě též zdůrazňováním společného byzantského dědictví, jež spojuje Rusko s balkánskými slovanskými národy. Mísil tudíž byzantské prvky s rysy staroruské architektury a stal se architektonickým vyjádřením myšlenek panslavismu. Byl mimořádně preferovaný zejména v době vlády cara Alexandra II., tedy v letech 1855–1881.

Byzantská Varšava

Rusko-byzantský styl se stal určujícím nejen pro chrámy budované v samotném (etnickém) Rusku, ale též pro sakrální stavby na okrajích rozrůstajícího se ruského impéria, v Polsku, v Litvě, Besarábii, na Kavkaze či ve střední Asii, což mělo za cíl posílit pravoslaví, ovšem v jeho spojení s ruským nacionalismem.

Například chrám svaté rovnoapoštolské Marie Magdaleny, vystavěný v rusko-byzantském stylu ve druhé polovině šedesátých let 19. století ve varšavské čtvrti Praga, se dle tehdejšího varšavského gubernátora Jevgenije Rožnova měl stát „dalším nástrojem upevnění ruského jména a ruské národnosti“ ve městě. Avšak právě zejména v etnicky jiných než ruských částech impéria se tato stavební aktivita, tedy vlna rusko-byzantského slohu neboli pravoslavná architektonická expanze, vnímala negativně jako nástroj rusifikace.

V Polsku posléze, po získání (obnovení) nezávislosti v roce 1918, následovalo několik akcí zaměřených proti pravoslavným chrámům, nejen těm vzniklým v rámci vlny neobyzantského slohu – řada z nich byla převedena pod jinou konfesi, mnohé byly dokonce zbořeny. Takzvanou reivindikaci pravoslavných chrámů diktovaly pestré motivy, včetně snahy o polonizaci národnostních menšin, hlavně běloruské a ukrajinské, zahrnujících často osoby pravoslavného vyznání.

Reivindikaci padla za oběť i nejvýznamnější varšavská stavba v rusko-byzantském slohu, mohutný chrám svatého Alexandra Něvského, vybudovaný v letech 1894–1912 v centru města. Zasvěcení chrámu obsahovalo silné geopolitické poselství: Alexandr Něvský totiž symbolicky zosobňuje obránce ruského pravoslaví před náporem ze Západu.

„Ruský pravoslavný chrám… postavený na nejviditelnějším místě Varšavy, je nezbytný nejen z hlediska náboženských potřeb, ale je nutný i jako symbol ruské státnosti v této zemi, jako symbol pravoslavného Ruska, jehož nedílnou součást tvoří Polské království,“ komentoval úmysl výstavby chrámu dobový ruský tisk. Varšavský gubernátor Josif Gurko, hrdina rusko-turecké války z let 1877–1878, soudil, že výstavba svatyně „oživí naděje zbývajících Slovanů na sjednocení pod ochranou pravoslavného kříže“.

Nutno ale dodat, že ne všichni Rusové sdíleli výše uvedené představy. Na výzdobě chrámu se podíleli významní ruští umělci, malíř Michail Něstěrov, významná postava ruského religiózního umění, však varšavské angažmá odmítl, poněvadž nesouhlasil s výstavbou pravoslavného chrámu v převážně katolickém městě. Něstěrov byl jinak horlivým zastáncem ideje svaté Rusi – jeden z jeho nejznámějších obrazů se ostatně jmenuje „Svatá Rus“.

Pravoslavný biskup Jan Kronštadtský, později svatořečený a pověstný svými léčitelskými dovednostmi i schopností předpovídat budoucnost, ale i nacionalismem a obhajobou carského samoděržaví, pronesl na adresu chrámu prorocká slova: „Přestane existovat jen co skončí panování Ruska v Polsku.“ Panování skončilo během první světové války a po ní se obnovil polský stát. Ruská duchovně-nacionalisticko-imperiální pevnost v centru metropole mu byla pochopitelně trnem v oku. A tak chrám musel jít k zemi.

Proti jeho zboření sice vystupovala část polské inteligence, například básník a spisovatel Antoni Słonimski, většina společnosti však byla pro, akce se považovala za projev vlastenectví. Proti zboření chrámu protestoval i senátor Wiaczesław Bogdanowicz, jenž poukazoval též na cenná umělecká díla tvořící jeho výzdobu, do jejichž vzniku vložili „mnoho duchovních sil nejlepší synové sousedního národa“, kteří při tom nemysleli na žádnou politiku. Bogdanowicz byl ale pravoslavného vyznání, patřil k běloruské menšině. Po okupaci Polska Rudou armádou ho 17. září 1939 zatkla tajná policie NKVD a slehla se po něm zem. Kruh článku se tak vlastně uzavřel. Zbývá ale přece jen něco k dopovězení.

Uvarov se vrací

Chrám svaté Marie Magdaleny ve Varšavě zůstal a slouží jako hlavní chrám Polské autokefální pravoslavné církve. Od roku 2015 však tato církev v polské metropoli staví chrám Sofie Moudrosti Boží, záměrně dle vzoru konstantinopolského chrámu Boží Moudrosti (Hagia Sofia), jež, dle vyjádření hlavy polské pravoslavné církve (a příslušníka polské ukrajinské menšiny) metropolity Sávy, „dodnes představuje nedostižný vzor sakrální architektury, dokonalé spojení ducha a hmoty“. Dominanta dnešního Istanbulu vznikla v šestém století jako křesťanský chrám, pod dobytí Konstantinopole Osmanskou říší roku 1453 však byla konvertována v mešitu, což se projevilo též přistavěním čtyř minaretů. Když se po první světové válce ujal v Turecku moci Mustafa Kemal zvaný Ataturk, vyhlásil coby velký přívrženec sekularizace náboženství válku a z chrámu Hagia Sofia se stalo neutrální muzeum. Nyní v Turecku sílí hlasy po jeho opětovném zprovoznění coby mešity. I proto asi někteří obyvatelé Varšavy na základě vizualizace projektu projevovali obavy, že na místě vznikne islámský svatostánek. V roce 2019 probíhaly práce na výzdobě interiéru. (Varšavská Hagia Sofia je pochopitelně menší než cařihradský vzor.)

Nicméně zmíněný Sava byl též dlouholetým agentem polské komunistické Státní bezpečnosti. Polská pravoslavná církev pod jeho vedením táhne za jeden provaz s Ruskou pravoslavnou církví, a tudíž rovněž odmítá uznat udělení autokefality (samostatnosti) pro Pravoslavnou církev Ukrajiny konstantinopolským patriarchou. Kdoví, jaké vazby za tím stojí, možná zdaleka nejenom ty duchovní.

„U nás se církev proměnila v mrtvou byrokratickou instituci, církevní bohoslužby se ze služby Bohu změnily ve službu pozemským bohům a pravoslaví jako celek – v pravoslavné pohanství. V tom tkví hlavní nebezpečí pro Rusko,“ napsal počátkem dvacátého století ve svých pamětech Sergej Witte, v letech 1905–1906 ruský premiér. Dnes by to bohužel mohl zopakovat.

Dokud se ruské pravoslaví nezbaví „babylonského zajetí“ carismu, jenž nyní pokračuje putinismem, setrvá v zakletí a jeho duchovní plody, které nesporně má, tak zůstanou hermeticky uzavřeny nejdříve v nějaké čtvrté až páté matrjošce, k níž se lze dostat jen tak, když člověk otevře a odhodí matrjošku „Putin“, za ní následující matrjošku „patriarcha Kirill“ a pak ještě matrjošku „Michajlov“ což bylo krycí jméno Kirilla coby agenta KGB.

Poláci mají svou národní identitu nadále spojenou s katolicismem, ovšem někdy se zdá, že až moc. Že je tam příliš národního a málo křesťanského. Polský konzervativní nacionalista se tak od ruského kolegy v principu zase tolik neliší, pouze Rus operuje s pravoslavím, Polák s katolicismem. U nás si s démony nacionalismu pohrává arcibiskup Duka.

Těsné sepjetí náboženství se státem či nacionalismem je ale evidentně cestou do pekel. Ostatně, počet skutečných věřících, tedy těch, co chodí do kostela, modlí se, postí se, čtou si v Písmu svatém apod. v Rusku sotva přesahuje desetinu populace. Zdánlivý revival náboženství, odehrávající se často v rámci agendy tzv. tradičních hodnot, není tudíž žádným projevem religiozity, ale spíš politiky, nezřídka dost nečisté politiky. Uvarovova triáda se vyskytuje i dnes, a skoro všude, byť vlastně nikde jako oficiální státní doktrína. U nás v podobě: tradiční hodnoty – nacionalismus – (potenciální) autoritářství.

Ale pozor, náboženství nelze redukovat ani na nějaké destilované abstraktno. A přesvědčení, že má být pouze individuální vírou, přineslo osvícenství, ovšem zrodilo se tak náboženství zkrotlé, vykastrované, eliminované pouze na soubor nějakých těch etických norem, které si lze klidně „vyzobat“ třeba z konfucianismu nebo z pionýrského kodexu budovatele komunismu. Chybí živý vztah k živému Bohu.

Ale živé, byť depolitizované náboženství nikdy není politicky neutrální, přináší totiž určitý výklad světa, postoj ke světu, a s ním spojený systém hodnot, často rozporný (a tedy konfliktní) s jinými věroukami či ideologiemi. „Žádný stát nemůže žít bez nejvyšších duchovních ideálů. Tyto ideály mohou udržet masy jen tehdy, pokud jsou prosté, vysoké, pokud jsou schopné obsáhnout lidské duše, jedním slovem, pokud jsou božské. Bez živé církve se náboženství mění ve filozofii, nevstupuje do života a nereguluje jej. Bez náboženství se masy mění ve zvěř, zvěř nejhoršího druhu, jelikož tato zvířata jsou vybavena vyšším rozumem než ta čtyřnohá,“ podotkl též prorocky výše citovaný ruský expremiér Witte.

Věci nemohou zůstat tak, jak nyní jsou, poněvadž bez skutečného duchovního základu bude rozpad západní civilizace pokračovat, až se o její zbytky podělí Putin a muslimové. Není ale vůbec jisté, zda jsou evropské křesťanské církve, nejen ty české, vůbec schopné na tyto výzvy doby adekvátně reagovat. Křesťané to každopádně mají těžké, neboť musí čelit nejen ateismu (agnosticismu), ale též, ba možná na prvním místě, politice tradičních hodnot, babylonskému zajetí víry ve svěrací kazajce státních zájmů nebo nacionalistického třeštění.

Text přebírá některé pasáže z knihy Boj o svatého Vladimíra. Křesťanství a nacionalismus v zápase o ukrajinskou autokefalitu (CDK Brno, 2020). Původně vyšel v tištěném Babylonu, č. 4/XXVIII, 16. prosince 2019, s. 4.