Slovenské národné divadlo se rozhodlo zahájit operní provoz inscenací vrcholného díla Giuseppe Verdiho – operou Rigoletto (1851). Volilo tak reprezentativní dílo italského skladatele, které jedinečně kombinuje dramatické napětí jednotlivých scén s typicky italskou melodikou, jež tu slouží k hudebně dramatickému charakteru klíčových scén i vypracované psychologii jednotlivých postav. Libretista Francesco Maria Piave zpracoval drama Victora Huga Král se baví a už tím, že přenesl děj z francouzského královského dvora do prostředí vévodství v Mantově, umožnil Verdimu rozvinout formou árií i ansámblů geniální invenci italského romantismu především v melodicky vypjaté charakteristice všech postav opery i ve scénách sboru, který je tu obsazen toliko mužskými hlasy, které působivě dotvářejí charakteristiku morálně zhýralého dvorského prostředí, které umožňuje postava vévodova šaška Rigoletta rozprostřít plán pomsty na zhýralém vévodovi, jehož obětí se nakonec stane jeho milovaná dcera. Jedinečné jsou árie, dueta a především geniální kvarteto, které s typicky verdiovským rukopisem obnažují rozporuplné vnitřní stavy jednotlivých postav.

V tomto duchu vyznělo jedinečné hudební provedení bratislavského představení, které v hudebním nastudování Friedricha Haidera převzal Martin Leginus. Pod jeho taktovkou dostaly jednotlivé scény dramatický spád a právě v jednotlivých scénách byl jedinečně obnažen niterní svět jednotlivých postav. Představení vévodil především Dalibor Jenis jako Rigoletto, který vtiskl každé hudební frázi dramatické napětí i pěveckou virtuozitu. Vedle něho se zaskvěl rovněž Štefan Kocán jako Sparafucile, který postavu formoval v dramatických kulminacích a každé scéně vtiskl jedinečný psychologický výraz. Vévodu vytvořil se zkušeným pěveckým rozměrem Ľudovit Ludha a také Gilda, kterou ztvárnila Mariana Sajko, měla především v lyrických scénách strhující výraz i jedinečnou kantabilitu.

Vedle těchto klíčových postav zaujali také v menších postavách Monika Fabianova jako svůdná Maddalena, Denisa Šlepkovská jako účastná Giovanna, Sergej Tolstov jako dramaticky exponovaný Monterone a do celkového obsazení v plejádě dalších postav dobře zapadali Juraj Peter jako hrabě Ceprano, Ivan Ožvát jako dvořan Borsa a František Ďuriač jako přičinlivý Marullo.

Režie byla svěřena Martinu Schülerovi, který působil na německých scénách, a v duchu Waltera Felsensteina koncipoval  sevřené dramatické výjevy s naturalistickou drastičností a sevřeností. Sporná je samozřejmě aktualizace (scéna: Hans Dieter Schaal, kostýmy: Susanne Thomasberger), i když představení nelze upřít divadelní působivost, ale děj ze středověkého vévodského dvora nelze přenést do současnosti, aniž by jednotlivé situace ztratily prvek dobové autenticity, který je pro vyznění celkové atmosféry přece jen příznačný. Na druhé straně nutno uznat, že modernizace díla přináší určité napětí, které jistě zdůrazňuje trvalé hodnoty této geniální Verdiho opery. Celkově lze říci, že představení skvěle postihlo hudebně dramatickou složku Verdiho díla a připravilo jedinečný operní zážitek.