Vážení čtenáři,

tak po delší době zase tady. Tohle číslo je věnováno v Čechách kdysi rozšířenému a dodnes kvetoucímu organismu zvanému underground, neboť před pár dny to bylo padesát let, co bolševik proti němu spustil velký proces.

V úvodu je rozhovor se Skalákem − jedním z dvou desítek těch, které tehdy bolševik pozatýkal, aby mu nekazili mládež. Mirek připomíná pionýry z Divokýho západu, kteří z ničeho vybudovali něco. Na Skalákově mlýně si člověk připadá jako Alenka v říši divů − kam se hrabe Gaudí. Jestli jste nikdy nebyli, tak doporučuju, pravidelně tam jsou akce.

Minule jsme psali, že je o strach Babylon vydávat, protože než vyjde další číslo, zase někdo umře. Tentokrát jsou to hned tři. Na věčnost se odebral Ruda, který dělal leta výčepního u Budyho, a ještě před ním Mirek Jakeš, s kterým Babylon leta jezdil na sever do polárních krajů – viz poslední číslo věnované Grónsku. A aby toho nebylo málo, umřel ještě Ivo Medek Kopaninský, s kterým kdysi Viki Shock dělal pro Babylon rozhovor.

Možná nás ale toho strachu zbaví Klempíř, bývalý rocker, který kdysi veršoval − Svět ze mě udělal hajzla a já z něj udělám hovno. Člověk by mu i rozuměl, kdyby se z toho nestal program vládní strany Motoristů v jedné větě, jak píše Petr Mach na str. 3, kteří s Klempířem obsadili ministerstvo kultury. Z já nic, já muzikant jsou najednou bolševici, kteří rozhodují o bytí nebytí − ty doleva, ty doprava. Jenže peníze na granty pro literární časopisy etc. nejsou jejich peníze – to jsou naše peníze, nás daňových poplatníků, které ti nahoře k dobru obce jen spravují. Každopádně grant z MK nepřišel, peníze z předplatného schramstne tohle číslo, ale máme přislíbeny nějaké peníze z podnikatelské sféry, tak uvidíme…

Zpátky k věci.

osoba osobě povídá o sobě / přitom dojídá po další osobě

Přílohu otevírá rozhovor s Romanem Dvořákem, který nedělá nic jiného, než že maluje, kreslí, ze šrotu vytváří sochy, skládá muziku pro vidle, hraje a píše básně, protože je invalidní důchodce na hlavu a nic jiného dělat neumí, tedy nemusí. Skvělý šílenec jako ostatně všichni z Klamovky, kde jsme kdysi tvořili jednu partu. Kdysi?

Na straně 4, 5, a 6 přílohy je diskuse o samizdatu a vydávání knih v dobách před listopadem, kdy mělo tištěné slovo takovou sílu, že stačilo napsat větu, a člověk šel do kriminálu, zatímco dnes se můžete upsat a kde nic, tu nic – všichni čumí do mobilu. Diskuse, kterou jsme vedli několikrát loni U Budyho, a která pokračuje tím, co bylo po listopadu, je natolik obsáhlá, že se sem opět nevešla. Takže pokračování příště, jestli tedy příště bude.

Bude nebude. Přežili jsme bolševika, přižijeme i tohle. Tak tedy zase někde někdy.

vstávaj nový bojovníci / je to světlo neválčící

vstávaj nový bojovníci / žádný kurvy žádající