Konfidentství Karla Sabiny

Naše opozice proti vládě není smyšlenina okamžitá, ani klamný prápor, jenž časem podle větru se zatočí, ona jest nám nutností a svatou povinností. Karel Sabina Noviny Lípy slovanské, 2. 1.1848

V revolučních letech 1848/49 se na české politické scéně srazili radikálové s umírněnými. Karel Havlíček radikály příkře kritizoval, že svou politickou nevyspělostí a nerozumností připravují půdu reakci. Podle Havlíčka by aristokratická a vojenská frakce ve vládě nebyla nikdy zvítězila, kdyby jí svým postupem, byť třeba nevědomky, nepomáhalo „nerozumné a nezkušené přepjactví“.

Radikální demokrat Karel Sabina tehdy Havlíčkovi oponoval a s hrotem namířeným proti němu napsal: „Jsou však mnozí, jenž k hanbě a ku škodě vlasti, v nečas a bez míry se bojí sami o sebe a mlčí; k těm nikdy náležeti nebudem.“ Z posice revolučně demokratické frakce Slovanské lípy snící o federaci sociálních republik na troskách monarchistických režimů se Sabina vysmíval austroslavistické politice českých politických předáků, Palackého, Havlíčka, Riegra, Braunera, které neváhal označit za autoritativní egoisty. Tušil už, že pokouší peklo?

Kandidát na konfidenta

Sabinovo odsouzení ve velezrádném procesu po májovém spiknutí na jaře 1849 a jeho několikaletý pobyt v žaláři po porážce revoluce a v době nástupu neoabsolutistického režimu jakoby dodávalo jeho slovům na váze. Bylo tomu opravdu tak?

Je více než příznačné, že samotné zatčení Sabiny vyvolalo mezi pražskými radikály obavy, že by Sabina mohl své druhy kompromitovat. Počátkem září 1849 bylo ve vyšetřovací vazbě už 89 osob, ale vyšetřování „široce rozvětveného spiknutí“, kterým mělo být odůvodněno uvalení stavu obležení na Prahu, vázlo.

V posledních dnech roku 1850 se ovšem věci pohnuly kupředu a pochybnou zásluhu na tom měl Sabina. „Konečně se však,“ oznamoval předseda vojenské vyšetřovací komise podplukovník baron Schuster, „podařilo přivést zatčeného literáta Karla Sabinu k doznáním o velezrádných rejdech, které se zde z jara 1849 děly, z nichž vyplývá, že Sabina sám byl přítomen jedné schůzce mužů demokratického smýšlení (…) a v níž Bakunin, sleduje své revoluční cíle, měl hlavní slovo.“

Sabina nejenže udal účel schůze, ale i její účastníky – Bakunina, Karla Preise, Emanuela Arnolda, Antona von Haimbergera, Františka Havlíčka, Viléma Gauče a Vincence Vávru.

Schuster konstatuje: „Těmito Sabinovými údaji se všecky osoby, které byly na oné schůzce přítomny, jeví provinilými zločinem spoluviny na velezradě…“ Obavy spolupřísežníků o Sabinovu spolehlivost se ukázaly odpodstatněné. Dalo by se říct, že radikalita Sabiny nespočívala jen v oblasti politické, ale i morální – tím rovněž předběhl svou dobu.

Získání Sabiny

Když po pádu Bachova režimu na konci 50. let a oživení politického života hledala policie mezi Čechy vhodného informátora, volba zákonitě padla na Sabinu. Pražský policejní ředitel Päumann psal 7. července 1859 do Vídně ministrovi vnitra Kempenovi: „Ačkoli jsem byl vždy pamětliv, abych vyplnil tuto citelnou mezeru (tj. absence donašeče mezi českými spisovateli a předními politickými činiteli; pozn. aut.) v tajné službě některým členem oné vlivné koterie (i.e. uzavřené společnosti), přikazovala mi prohnanost české strany tím větší opatrnost, poněvadž její členové jsou ponejvíce zámožní, nezávislí muži, a proto nesnadno přístupní. Za těchto okolností jsem obrátil pozornost na intimní okolí strany, na osoby, které jako trabanti (i.e. stráže) kolem ní krouží, požívají její důvěry, avšak následkem své nepříznivé hmotné situace by mohly být snáze získány. Můj pohled hned padl na amnestovaného Karla Sabinu…“

I když za těmito slovy tušíme sebechválu pana policejního ředitele, přesto více méně odpovídají skutečnosti. Že si Sabinu policie vytipovala jako potencionálního donašeče, o to se Sabina zasloužil sám měrou vrchovatou – dá se říci, že vpodstatě nabídku k donášení sám vyvolal.

Předeším před režimem zcela nepokrytě odkrýval své ledví, ukazoval mu, kde je jeho slabost a naznačoval, že si podobné postavení – ve ztahu k režimu – nezaslouží. Vypovídají o tom jeho ponížené žádosti z let 1958 a 1859 o povolení k vydání jeho beletristických děl, o které museli žádat ti, kteří byli spojeni s velezrádnými procesy po revolučním roce 1848.

Sabina ujišťoval úřady, že jeho úmyslem je „vyhnout se všemu, co není v souladu s dokonale loajálním smyšlením“ a sliboval, že se „vynasnaží ukázat se kdykoli hodným dobrotivého ohledu na svoji existenci, která je odkázána na literární produkci“.

Sabina se policii nabízel k prostituci a bylo jen otázkou času, kdy policie na jeho námluvy kývne. Stalo se tak v polovině roku 1859. Když byl 24. června toho roku předvolán na policejní ředitelství ohledně žádosti o povolení publikační činnosti, nebylo vůbec náhodou, že přišla řeč na Sabinovy neutěšené poměry. Celá věc se sběhla jednoduše: adjunkt policejního ředitelství Sulzbeck projevil pro Sabinovu situaci „pochopení“, načež Sabina sám od sebe poznamenal, že by „mohl podat leckterou zajímavou zprávu o konání a plánech Čechů, kdyby měl prostředky k tomu, aby se mohl více pohybovat v jejich společnosti, a kdyby i jinak nebyl tísněn nouzí ve své domácnosti“.

Obuvník, písař, sluha, Sabina

O tom, že se pražskému policejnímu ředitelství podařil opravdu velký úlovek, svědčí početní stav i kvalita slídilů, které měla policie k disposici. Podle výkazu pražského policejního ředitele bylo v červnu 1857 v konfidentních službách celkem devět osob – obuvnický tovaryš, advokátní písař, také sluha v hotelu U černého koně, kancelista Spolku pro péči o propuštěné trestance nebo truhlář… (pro srovnání – v roce 1989 měla pouze II. Správa StB k disposici cca 12 000 agentů, nehledě na různé jiné druhy donašečů, jichž bylo jednou tolik).

Jediným význačnějším konfidentem byl chemik Břetislav Paul, krycím jménem Věrný: policejní ředitelství mu vystavilo vysvědčení spolehlivého konfidenta, který „se ve svých zprávách držel přísně pravdy, pokud mu byla známa, a vystříhal se chyb, u konfidentů prý obvyklých: přehánění a denunciace za každou cenu“.

O tom, jak si policie cenila získání Karla Sabiny do služeb policie, svědčí skutečnost, že Sabina dostával 100 zlatých měsíčně – skoro dvakrát více něž byl plat jeho „řídícího důstojníka“ policejního adjunkta Sulzbeka!

Tuto neobvyklou výši odměny policejní ředitel svému šéfovi do Vídně zdůvodňoval Sabinovou důležitostí a výkonností. Na druhou stranu ovšem mnisterstvo vnitra i ušetřilo. Po získání Sabiny byli čtyři jiní výtečníci ze služeb policie jako málo výkonní propuštěni.

Kriegsnamen Roman

V první konfidentní zprávě, která byla jak úpisem čertu, propůjčením své osoby do služeb policie, tak i zároveň jakýmsi udavačovým vyznáním, Sabina píše:

„… Svoji dokonalou znalost poměrů a osob, jakož i bohaté zkušenosti mohu – myslím – vynaložit lépe směrem, který by mohl uchránit netoliko mne od věčně se deroucích starostí, nýbrž být snad i způsobilý bránit ohhrožený klid v Čechách aspoň v těch oblastech, kde byl agitacemi ohrožen. Je samozřejmé, že tomuto úkolu jsem s to dostát vyhovujícím způsobem jenom tehdy: 1. jestliže se mi dostane ujištění, že mé jméno nebude nikdy uvedeno a každého podezření u členů strany bude vystříháno; 2. jestliže mi bude poskytnuto tolik prostředků, aby mi umožnily objevovat se ve společnosti, neboť se mi jich v přítomné době naprosto nedostává, což mně zabraňuje proniknout do největší části oněch vnitřních dějů, které napomáhají vnější propagandě.“ Adjunkt Sulzbek domluvil se Sabinou krycí jméno, nebo jak se v c. k. konfidentní službě říkalo Kriegsnamen. Napříště měl Sabina v policejních aktech vystupovat pod jménem Roman. Po stanovení výše měsíční odměny bylo Sabinovi zdůrazněno, aby hleděl zakrýt pramen svých příjmů jednak tím, že si vymyslí nějaký věrohodný zdroj a jednak měl dodržovat „rozumnou umírněnost“ ve vydáních.

Un cane! Brutta gente!

Policejním ředitelem a Päumannovým nástupcem v Praze byl jmenován Václav Ullmann, který se narodil v Kožlanech na Rakovnicku roku 1812 jako syn vrchnostenského úředníka české národnosti. Ullmann svěřil správu presidiální kanceláře komisaři Františku M. Jawurkovi, synu českých rodičů z Velké Chýšky na Táborsku, který převzal vedení tajné služby a tím i styk s konfidenty. Češi tak vytvořili trojici: agent – řídící důstojník – policejní řiditel. Jako kdyby se naplnil Sabinův román Oživlé hroby, kde si spoluvězeň hlavního hrdiny Slávy, italský revolucionář stěžuje: „Můj auditor v Miláně byl taky Čech, un carogno! Můj profós také, un cane. Celý vojenský soud samí Čechové, brutta gente. Všichni naši policajti z Čech. Tutti diaboli!“

Odhalení

V červnu 1869, za českého státoprávního vzepětí podnikla anarchistická skupina bratrů Viléma a Čeňka Körberových ze spolku Blaník pumový útok na pražské policejní ředitelství. Členové skupiny se v lednu 1870 ocitli před porotním soudem na jasné udání konfidenta. Vzápětí vídeňský list konservativní šlechty Vaterland rozjel kampaň proti placenému udavači z českých řad, který sice nebyl jmenován, ale každý trochu jen zasvěcený v konfidentovi poznal Sabinu. Autorem článku byl domácí učitel v Riegrově rodině historik Josef Kalousek, který Sabinu osobně znal.

Tím to ovšem neskončilo. V polovině roku 1872 z prezidiální kanceláře policejního ředitelství kdosi zcizil spis týkající se Bulhara Stojanova, který v Praze studoval a který obsahoval i Sabinovo udání, a nabídl ho ke koupi šéfredaktorovi Národních listů Juliu Grégrovi.

Následně čeští předáci vylákali Sabinu na schůzku u mluvčího mladočeské oposice advokáta Jana Kučery, kde mu dali vybrat si ze dvou možností: buď do několika dnů navždy opustí zemi a jeho vina bude zamlčena, anebo bude veřejně odhalen coby policejní konfident.

Sabina si zvolil možnost první. S jedním stem zlatých od mladočechů a čtyřmi sty padesáti od policie vycestoval do Saska, odkud měl nadále zpravovat policii. Mohl se tedy sotva cítit pobouřen, když se třetího dne po svém odjezdu dočetl v německých novinách, že byl doma veřejně vyhlášen za zrádce – místo do vyhnanství, kam ho poslali jeho bývalí druzi, odejel totiž do Saska na další konfidentskou štaci.

Obrana útokem

Sabina se vrátil do Prahy a zažaloval účastníky schůzky. Následně vydal brožuru Obrana proti lhářům a utrhačům, kde obviňoval českou společnost, že ho nechala na holičkách. Vykrucoval se, že případ se Stojanovovem byl jediný – pochopitelně zamlčel, že pilně udával více jak deset let -, a tvrdil, že „vodil svými zprávami policii za nos“.

Celá historie Sabinova odhalení jako kdyby vypadla z doby po roce 1989. Narozdíl od mnoha agentů StB však v Sabinově případu nehrál roli strach, ale peníze. Od komisaře Jawurka pochází Sabinova charakteristika: „Za peníze je k mání ke všemu.“

Sabina nezradil sám sebe, jak soudil Julius Fučík, ale je tomu právě naopak. Tím, že Sabina zrazoval jiné, potvrzoval jen sám sebe – choval se podle své přirozenosti, aniž by se snad obtěžoval korigovat ji etickými pravidly. Pokud vůbec kdy měl nějaké ušlechtilé ideje, jako byl cit pro sociální otázku, tak to byla pouhá slabost, nad kterou vždy zvítězil Sabina egoista. Sabina nebyl revolucionář, ale materialista, u kterého se každá idea vždy nakonec promění v peníze. Osud všech sociálních a politických revolucionářů?

Na závěr jen poznámka k editorově doslovu. Martin Kučera konstatuje, že vyhodnocení Kazbundou poctivě snesené faktografie zní – Karel Sabina vědomě zradil. Zároveň se ale ptá – ovšem: je takový závěr vůbec historický? A odpovídá: etický ortel je ahistorický, protože odporuje historikově metodologii.

To je názor pěstovaný především přírodními vědami, které – pro své eticky mnohdy velmi sporné výzkumy – dobře vědí, proč tak činí. Ve skutečnosti takzvaná čistá věda neexistuje, vždy do ní vstupují nejrůznější zájmy a právě etické hledisko je důležité proto, aby tyto mimovědecké zájmy co možná nejvíce eliminovalo. Věda bez etiky není věda, ale nástroj manipulace se skutečností (společností), který se dá ekonomicky, mocensky či jinak využít. Martin Kučera se nechal strhnout k objektivisaci, která je ve skutečnosti sama ahistorická.

(Karel Kazbunda: Sabina Neuzavřený. Případ policejního konfidenta k vydání připravil Martin Kučera, Nakladatelství Karolinum, 2006, str. 516)

článek, v pozměněné a zkrácené podobě, vyšel původně v Kavárně MfD