Uplynulou filipojakubskou noc (ovšem ne jen při ní) vždy lítaly čarodějnice a lítají v hlavách lidí do dnes, nabývajíce nejrůznějších podob – třeba imigranta, jehož strach nahánějící představa plní stránky novin, ačkoli v tuzemsku tohle strašidlo dosud nikdo neviděl.

Přitom je ovšem víra v čarodějnice zaháněna do „středověku“, do doby „temna“ jako protikladu k naší osvícené skutečnosti, ačkoli středověk byl jedno z mála období v lidských dějinách, kdy se čarodějnictví vykazovalo do říše lidových pověr. Klišé, které tzv. čarodějnické procesy spojuje se středověkem, je ovšem součástí mentální výbavy naprosté většiny Evropanů a najdeme jej i v tzv. seriózních odborných příručkách. Až do pozdního středověku se ale především církevním autoritám dařilo držet pověry o čarodějnictví více méně na uzdě, ač se je různí doboví zemanovci a okamurovci – Bobligové z Edelstadtu snažili vždy popichovat či přímo vyvolávat a využít je tak ke svému osobnímu či jinak omezenému prospěchu. To se ale začalo měnit právě v době, kdy se svět středověkého křesťanského universa začal drolit a rozpadat.

Velkou ranou pro jakoukoli soudnost, nejen v této věci, byla rána morová , která postihla Evropu kolem poloviny 14. století a kdy se vedle enormně zvýšené spotřeby alkoholu vylíhla z pošramoceného nitra těžce zasažené společnosti celá řada spikleneckých teorií, kdo za to může, přičemž „na vině“ byli vždy ti nejzranitelnější – různé menšiny, na prvním místě Židé, stejně jako všichni podivní, jinací, cizí…, kteří mají úmysl i moc společnosti škodit.

Fakt, že morovou epidemii, tento těžko představitelný náraz apokalyptických rozměrů přesto tehdejší společnost ustála – mnohem hlubší a rozsáhlejší, než byla v minulém století 1. a 2. sv. válka (nákaze tehdy podlehla 1/3 evropské populace, což by dnes odpovídalo cca 250 milionům Evropanů), svědčí o jejím zdravém mentálním jádru, kultivovaném během dlouhých staletí raného a vrcholného středověku.

Ke vzrůstu pověr ve společnosti podle mne paradoxně přispěla renesance, nová recepce antického světa, včetně jeho pohanských představ, určité zesvětštění společnosti spojené na druhé straně se vzrůstem lidové víry a novými možnostmi komunikace (a tedy i propagandy a fanatismu) s vynálezem knihtisku, nebo znejistění evropské společnosti v konfrontaci s jinými světy během zámořských objevů…  – pomineme-li neúrodu a změnu klimatu (malá doba ledová, která začala ve 14, století), i ty na první pohled rozum projasňující věci měly svůj méně vábný doprovod v magicky chápaném renesančním zbožštění lidí, přírody, věcí …, které bylo spojeno se vzrůstem pověrčivosti a přecitlivělého, nezdravého, „hysterického“ ovzduší, které je vždy ideální líhní nejrůznějších demagogů, populistů a fanatiků, jak se to v Evropě naplno projevilo během následujícího období náboženských válek. Čarodějnické procesy, jejichž hranice ohlašovaly příchod novověku a zasáhly celý tehdejší svět latinské Evropy a potom i americké kolonie, byly projevem ne doznívajícího středověku, ale právě konce středověku a jeho universa v pohledu na člověka a svět, ve kterém žije.

S renesancí každopádně nenastal „věk rozumu“, jak se dodnes ohlupují děti ve školních škamnách a stejně předtím školou zblblí rodiče je v tom utvrzují. (V této souvislosti je zajímavé, že světa pravoslaví, kterému tak rádi nasazujeme parohy – co se týká byzantinismu jistě právem – a kterého se renesance nedotkla, se masová hysterie s čarodějnictvím vyhnula – zůstala jednou z „vymožeností“ Západu. Tím ovšem nemá být řečeno, že renesance = čarodějnické procesy; pozn. aut.)

Magická víra, že za naše trable může ten žlutý, černý, bílý…, spojená s různými konspiračními teoriemi se dnes prostřednictvím internetu šíří podobně jako morová nákaza ve 14. století a má podobně devastující účinky na zdravou mysl a soudnost lidí. Davová psychóza, „procesy s čarodějnicemi“ mohou kdykoli a kdekoli znovu propuknout, kritéria výběru jsou neomezená, a to třeba ve jménu rozumu a lidskosti – jako veskrze pohanská magie třeba ve jménu „křesťanství“.

Kdyby ohně uplynulé noci dokázaly očistit naši mysl aspoň od části předsudků, strachů, nenávistí, zloby, agresí, psychopatických reakcí … nebylo by to jistě vůbec od věci. Zlo uvnitř každého z nás po staletí zaháněla modlitba. Ale kdo se dneska ještě umí modlit? Pan arcibiskup Duka? Ha ha.