Jsou hlasy, v nichž může v blažené spokojenosti bydlet a snově se vznášet každá samohláska, každá souhláska, každé větné znaménko. Pro režiséra Wima Wenderse je takovým německým hlasem Bruno Ganz. Jako anděl Damiel byl ve Wendersově filmu Nebe nad Berlínem tak přesvědčivý, že si před ním ženské na ulici klekaly. Samozřejmě věděly, že je to jen herec, ale může být pro herce větší ocenění jeho práce než takovéto? Jako Adolf Hitler málem dostal za tuto postavu Oscara. (Východo)němečtí skinheadi jásali: „Konečně Adolf s lidskou tváří!“ A tento Bruno Ganz přijel 6. listopadu 2005 do Prahy, aby v Divadle Na Vinohradech v rámci Pražského divadelního festivalu německého jazyka četl z knihy Thomase Manna Doktor Faustus.

I ty nejlepší lístky do poloprázdného divadla byly k mání před představením za kilíčko. Z asi dvou stovek návštěvníků nebyl ani jeden Adolfův fanda. Zahlédl jsem jen jednoho nakrátkostřiženého chlapíka s jemnou kérkou na krku, ale byl to delfínek se srdíčkem. Ani nacisti už nechodí na dotovanou kulturu. Ale škoda je to hlavně pro Mistrovy herecké kolegy. Bruno tu byl jako mediální tvář festivalu, kde vystupovala za poměrného nezájmu veřejnosti i taková esa jako Bernhardova vídeňská oblíbenkyně Kirsten Dene, Fassbinderova herečka Hanna Schygulla, nebo švýcarský kabaretiér u nás známý z východoněmeckých obrazovek pod jménem Emil. A to nemluvím o Arminu Müller-Stahlovi, v současnosti asi druhém nejznámějším evropském herci v hollywoodských velkofilmech, v Německu však známém i jako seriálový Thomas Mann.

Nebudu zastírat, že pro mě je Bruno anděl. V tom mám jasno. Z béčkem hrozících filmů udělá biják. Přetělesní se a zahraje. A tento inteligentní chlapík, který uvedený festival před devíti lety zahajoval, si vybral pro letošní 10. ročník četbu z Doktora Fausta. Ale ne průřez románem, dramatizaci nebo výběr kapitol. Četl souvislé poslední čtyři kapitoly románu (bez Dovětku). A co tam jde? Jde o takový literárně-filozofický kondenzát, nejen z celého Manna, ale i z celé německé literatury, potažmo kultury vůbec. Ale nejde o nějaký bujónek, kapku Nietzscheho, kapku Goetha a řízneme to Lutherem a Schoenbergem a finito. Přes možná oprávněné výhrady kritiků jde o komplexní dílko, Mann tam chtěl dát ze své doby vše. I toho Adolfa. I ten tehdy ještě neléčitelný syfilis. Jde to až k absurditám typu: Stvořitel chyboval. Ale to možná sice věděli pořadatelé, my hloupoučtí řadoví diváci jsme vůbec netušili do čeho jdeme. Byl tu celý Bruno zcela, úplně, všecek Bruno, natýrlich sám, bez divadla, bez režiséra, kostýmů, komparsistů, bez tlumočníka.

Sedl jsem si na místo, ale divadlo zůstalo poloprázdné. Tak jsem si přesedl do prázdné řady č. 6 doprostřed. Seděli jsme v této řadě tři. Zakladatel festivalu, ředitel Divadelního ústavu a za normální debily já. Pultík, za kterým měl číst Bruno, byl tak 10 metrů daleko.

Odchlípnuli oponu a vešel Bruno. Dokonalý projev. Stoupl si za pultík, málem nebyl vidět. Ale to bylo schválně. Tak špatně jako já umělo německy cca půlka publika. Někteří dokonce neuměli německy vůbec. Ta první polovina, to byli zaměstnanci poboček těch německých sponzorů festivalu. Bruno začal číst. Za hodinu a půl byly jen tři chvíle, kdy si diváci dovolili poposednout, přehnout nožku či neviditelně protáhnout sval. Jinak nikdo nic. Všichni sledovali jen a jen, co Bruno předvádí, respektive jen to, co jim ze svého předvádění dovolil sledovat. Měl to jako z nějaké herecké učebnice. První kapitolu jen četl. V druhé začal modulovat hlas, ve třetí přidal mimiku a ještě před čtvrtou kapitolou začal mávat rukama a poťukávat nohou. Ale: Divák si myslel hned na začátku, že to je vrchol herectví. Všechno to zmíněné bylo jaksi navíc, to bylo na začátku úplně za hranicemi návštěvníkovy představivosti, protože dokonalost nejde zlepšovat, od toho je dokonalá. Bruno nás samozřejmě z tohoto iluzorního pocitu pěkně pomalu, leč vytrvale vyváděl. Výhodou hranic nekonečné představivosti je to, že jsou v nekonečnu. A dokonalost v tomto pojetí nesměřuje jinam než právě tam. Ale Bruno se nespokojil jen s něčím tak jedinečným, jako je reprodukování dokonalého. Od toho je tvůrčí umělec, aby pouhopouhým čtením měnil zmiňované hranice. V Nebi nad Berlínem prolomí Berlínskou zeď jako hranici politickou, přesvědčí Handkem napsanou a Boisem zahranou postavu Homéra a prolomí tak hranici uměleckou, vzdá se svého andělování a prolomí hranici metafyzickou a ve finále sbalí Mici pana režiséra, která hraje cirkusačku na koncertě Nicka Cavea a iluzorně, aspoň ve filmu, prolomí hranici lásky.

S prolomováním hranic v Praze to vůbec neměl lehké. Výborný český překladatel Mannova Fausta byl nařčen, že sám podepsal smlouvu s ďáblem. V záznamech StB byl veden jako agent, a to na počátku 80. let, tedy v době, kdy překládal tuto knihu. Soud jej zaplaťpámbů osvobodil. Byl v registru veden neoprávněně. Ale jiný takovýto faustíček, místopředseda parlamentu za komanče, úpis podepsal (omylem), inkasoval penízky za spolupráci (nevědomě), svého Mefista, který za peklo převzal jeho úpis, zaměstnává 10 let jako šéfika ve své firmičce s tím, že ho přece nikdy předtím neviděl, pozemský soud jej z hanebného faustizujícího nařčení očistil a tak může nerušeně řídit proces Tvoření Pozemského Zákona. Šestnáct let po pádu Zdi.

V kapitole XLIII začíná rychlý popis konce vyprávění. Můžeme zde nalézt mnoho pro divadlo (Apocalypsis cum Figuris – Grotowský), život („Nuda, hezky blbá.“) i román. Ale Bruno začal až kapitolou XLIV. Tak jen stručně: kapitola XLIV. ukazuje pětiletého kluka pojmenovaného podle českého světce Nepomuka, synovce geniálního skladatele, hlavního hrdiny, syfilitika na pokraji paralýzy Adriana Leverkühna. Tento malý chlapec si zkrácení svého jména Nepo zkomolil na Echo. Toto dal Bruno speciálně pro ty, kteří tak jako já o Mannovi a jeho Faustovi nevěděli zhola nic. Postavy dostaly přízvuky: švýcarský, hornobavorský někde od Innu, resp. rakouský někde od Braunau a středoněmecký. Bruno si ten švýcarský, měl jsem takový dojem, nemohl odpustit dát v první replice pěkně s chutí. Ale dostal se nám tam Echo.

Od dob Mannových by se dalo říct pěkně provařené, leč stále oblíbené téma od takových takových těch floydovských Overhead the Albatros až k těm la diferänce v různých zrcadlech a labyrintech. Lesní nymfa Echó svedla bohyni Héře manžela, samotného Dia, a ta ji za to odňala dar řeči. Echó mohla jenom opakovat poslední slova z toho, co předtím slyšela. Navíc se pak zamilovala do Narkissa (Narcise), který však miloval jen sebe a svou krásu. Z Echó, která chřadla, chřadla, až uchřadla tak zbyl jen ten hlas, který opakuje poslední slova. Bruno nám udělal jen takové malinkaté „Echo!“ a každý si to mohl vysvětlit po svém, od Brunova re-produkování Mannem napsaného, přes Mannovo interpretační re-produkování „Ducha doby“, až třeba k onomu věčně se opakujícímu schématu: ona sbalí jeho, té druhé se to ale fakt nelíbí, ale co nadělá, po prasárně se ta první obrátí k jinému, ale ten je zahleděný třeba do sebe a láska je v prčicích a holka je zralá v lepším případě na blázinec. Ovšem pokud se spokojíme jen se schématem reprodukce, re-produkce a produkce.

Ne však Bruno: je třeba mít na paměti, že to je Tvůrčí Umělec. Plasticky a pouhopouhým hlasem rozčlenil pokoj, odlišil postavy rozdílnými přízvuky a navodil dojem dokonalé studiové rozhlasové hry. Ozvěna lásky nymfy může mít i sebedestruktivní následky, třeba v předehře pro další kapitolu s Adrianovou kantátou Doktora Fausta naříkání. Ozvěna hrůzy, která se ale neudála. Tedy jak to může být ozvěna, jak se může odrážet něco, co tu ještě není?

Chlapec umře. Diváci dojati. To už Bruno přidal i mimiku obličeje a dal si sklenici vody. Přidává hlasovou dynamiku. Divák pomalu začíná tušit, že ten skladatel, zběhlý teolog Adrian, který se tím svým syflem možná upsal ďáblu ale talent má, je kapánek mimo, ale jinak je to božské vytržení, Umění.

Jako pouhý hlupák jsem netušil, že až dosud Bruno nehraje, že to je jen nezbytná předehra. Teprve teď pomalulinko začíná Mistr hrát. Tu si pomůže rukou, tu si přišlápne nohou do rytmu. Diváci se ani nehnou. Á, „nějak jsem se ztratil v textu, hned budu pokračovat…“, Bruno listuje, publikum začíná být kapánek nervózní, to nebylo moc vtipné. Ale bylo, jeden úsměv, Bruno zjistil, že to pokračuje ze zadní strany toho vlepeného listu. Během jediné věty dostane diváky zpět doprostřed děje. „Nejlepší německý Faust za poslední čtvrtstoletí, Hitler nominovaný na Oscara, anděl, byť padlý, s Ifflandovým prstenem, tím jsem prošel, to jsem já. Rozklad Tisícileté Říše, uzrálé mezní dílo dějinně poslední. Óda na žalost. Můj Faust. Zrovna teď má mimořádný génius pokořující předzvěst neodvratného syfilitikova delíria. Je to krásné! Má to krásu! Dobré, dobré, dá se tak říci! Ach dívko, jak jsi tak zlá? Echo seká dobrotu. Na Shakespeara v bouři platí hafhaf a kikirikí. V ozvěně se vrací lkaní, teskné „Ach, ano!“ přírody o člověku a pokušitelské zvěstování jeho osamělosti. Nářek nymfy je příbuzný s ozvěnou. K odpadnutí od Boha není třeba slov, jimiž zaříkávání se děje. Člověk má dojem, jakoby poslouchal poezii.“

Ale to by nebyl Bruno, aby někoho nakonec odpadnout nechal. Divák je s ním v sále a Bruno dokáže, že bližní nejsou ustrojeni, aby reagovali jinak než chladnou hrůzou a rozhodným výrokem, a když už není možné považovat pravdu tu za poezii, vyslovili se o ní naprosto jednoznačně. Představení končí, diváci se rozcházejí, Rudiš dělá s velkým Brunem rozhovor, a tak je jasné, že poslední Brunova slova jsou jen mizející ozvěnou.

„Nemáte kouska uznání, vy městští a tady je potřeba nějakého uznání! Pořáde jen mluvil o věčné milosti, chudák a nevím, nevím, jestli jí bude dost. Ale pořádné lidské uznání, to mi věřte, toho je dost pro všechny!“

Ecce Homo! Děkujeme, Bruno!