Kde domov můj je tklivě bolestínská sentimentální písnička, která má své místo v Tylově frašce a nikdy jsem ji taky nezpíval sám od sebe – vždycky jen s ostatními, abych netrhal partu, při nějaké vypjatější chvíli. Je z ní cítit 19. století, doba mrňavého národního společenství, které – místo aby si duplo do skoku – zoufá si nad svou mrňavostí, kterýžto neplodný sentiment přežil v různých straších, xenofobiích a ukřivděnostech až do dnešních dob.

To prastarý Svatováclavský chorál je z jiného těsta. I když je to také existenciální záležitost, nad vědomím pomíjivosti a zmaru zní síla ducha – vznešená důstojnost, která nekňourá nad svou nedostatečností, protože se dotýká věčnosti, která kraluje nad dějinami.

Svatýho Václava jsem si zazpíval sám od sebe třeba při západu slunce na Grossglockneru nebo v pravé poledne na vrcholu pyramidy v Teotihuacánu, stejně jako o půlnoci na ledovcovém útesu v Grónsku pod zářícími hvězdami nad černým mořem pokrytým ledovými krami a nebylo v tom ani za mák nějakého sentimentu. Zvěstoval jsem světu, hvězdám, Inuatům slávu staré Čechie, země mých předků, která existuje bez ohledu na pitomce, kteří jí zrovna vládnou. I kdyby v nadcházejících volbách blbci opět zvolili blbce, a to tedy zvolí, nemůžou s tím nic nadělat. Je to sice trochu iracionální, ale je to prostě tak. Vždycky Most!

Svatý Václav U Budyho se dnes jako vždycky povedl, stokrát líp než v katedrále s vařbuřtem Dukou – duševním, duchovno z toho dávno vypadalo. A to jsem musel odejít dřív.

Svatý Václave, vévodo české země, 

kníže náš, pros za nás Boha, svatého Ducha!

Kriste, eleison.