Ach ta harmonie!

V orchestru České filharmonie spolu hrávají mánička s bělovlasým ohonem a otřískanou basou, houslistka v krajkové róbě, čelista s černým „čírem“ uprostřed vyholené lebky, drobounká Asiatka u ohromného gongu, mladíci bijící do bubnů, jednoduše dámy a pánové všech věkových kategorií, typů i nástrojů. „Nemohli bychom my Češi takhle pospolu hrát i v Evropské unii?“ pomyslím si toužebně. „Nemohli!“ odpovím si rezolutně. Neznáme totiž, nebo nechceme znát společné noty, občas hrajeme falešně, často záměrně.

My si Onikáme?

Po dvaceti letech členství se zdá, že Unie přijala nás, nikoli my ji. O našem vztahu k ní něco napovídá možná uctivé, nicméně kriticky odtažité staročeské onikání: oni tam rozhodují o nás bez nás, oni tam dělají věci blbě (my bychom to bez nich uměli lépe), oni nechápou naše podmínky (u nás se to musí dělat jinak). V době našeho přistoupení k EU, jsme se sice zpočátku učili, jak to tam chodí, že je nutné tam působit aktivně a mimo složitých pravidel fungování jsme museli nastudovat i jazyky. Těžké začátky jsou pryč, ale pořád nám ta souhra nejde, proč jsme nepřijali k národní identitě i tu evropskou?

Kolik to stojí?

Nejčastější námitkou vůči Unii bývá u nás představa, nezřídka záměrně servírovaná občanům populisty, že na ni doplácíme. Opak je však pravdou.  Za celých 20 roků našeho členství zůstává české čisté saldo kladné, nejvyššího jsme dosáhli v r. 2015 za vlády Bohuslava Sobotky – ČSSD (150 mld. Kč), nejnižšího v těžkých začátcích r. 2005 za vlády Stanislava Grosse, taky ČSSD (2 mld. Kčs). Loni prostředky převážně z rozpočtu EU převyšovaly náš vklad o 89,5 mld. Kč. Většina příjmů přichází ze strukturálních fondů a také Fondu soudržnosti, tzv. Kohezní fondu určeného na podporu rozvoje chudších států, které nedosahují průměrného HNP – Hrubý Národní Produkt (do nízkouhlíkového a oběhového hospodářství a dopravy). Česko je po Polsku druhým největším příjemcem.

Jsou chyby v partituře EU nebo u nás?

Často slyším námitky, že se u nás nic moc nezměnilo, že jsme země s nejnižším ekonomickým růstem. Alespoň to tvrdila Alena Schillerová v pořadu ČT24 na téma důchodové reformy. Skutečnosti to odpovídá v tom smyslu, že sousední Německo, na němž závisí naše exportní ekonomika, nemá žádný růst, nýbrž pokles (na závěr loňského roku klesla o 0,5%!). O tom, jak s pomocí finančních injekcí EU lze něco v Česku změnit, však rozhodujeme především doma. EU určuje totiž pouze oblasti, do níž mají být směřovány (s naším v Bruselu potvrzeným souhlasem v Evropském Parlamentu i Radě), naše resorty doma rozhodují o tom, na co konkrétně půjdou. Jak víme, často tomu tak není, podvádíme – viz Čapí hnízdo Andreje Babiše či „ubytovna“ pro sportovce pana Mináře (oba ANO). Není divu, že takovým odkláněním – jsme nedokázali zvýšit efektivitu výroby, ani správu věcí veřejných, ani dotáhnout HNP na průměr zemí EU. V lecčems trčíme ve starých kolejích. Zůstali jsme u jednostranného zaměření na průmysl s velkou energetickou náročností, v zemědělství stále pěstujeme plodiny na ohromných plochách (nedohledná žlutá pole) bez remízků, což snižuje biodiversitu, nezvýšila se tak významně, jestli vůbec, ani schopnost půdy vsakovat vodu, nezvýšila se její plodnost, hospodaření s vodou v krajině taky za moc nestojí a schopnost našich lesů vstřebávat, resp. ukládat skleníkové plyny se významně snížila, přestože u nás zdaleka tolik nehoří jako na jihu. Velké podniky přispívají k HDP mnohem vyšší měrou, než je zvykem od nás na západ, což snižuje flexibilitu ekonomiky zejména v dobách krizových (např. při covidové, v souvislosti s tím i čipové krizi, kdy se náš nejvýznamnější průmyslový obor, automobilová výroba, na určitou dobu téměř zastavil). Velikosti našeho hospodářství i poměrně kvalifikované pracovní síle by přitom slušela více ekonomika založená na vyšší přidané hodnotě a menší spotřebě energie i materiálu, s vyšší proporcí malých a středních podniků. Brzdí nás taky nerovný a nedostatečný přístup alespoň ke střednímu vzdělání a nízké investice do veškerého vzděláni, do vědy a taky výzkumu, o investicích, o nichž rozhodují sami vědátoři, čili příjemci. Nepodařilo se bohužel ani docílit vnímání životního prostředí, jako systému, jehož jsme my lidí nedílnou součástí a jehož jsme subjektem i objektem.

Proč se tak těžko s Unií i mezi sebou domlouváme?

Neschopnost propojovat lidi, vnímat problémy v souvislostech a domlouvat se kontinuálně s „cizími“ na nějakém řešení, může být důsledek dlouhé doby nesvobody: zvykli jsme si na to, že nás řídili nepřátelé, tedy „oni“ (panovníci, vládci, okupanti) svými příkazy, zákazy a tresty. Z nesvobody a neaktivity jsme se utíkali k pomluvám a hospodským vtipům (mnohdy skvělým) předávaným v soukromí, nebo ve skrytu. Když jsme pak v devadesátkách dostali možnost se k věcem veřejným konečně otevřeně vyjadřovat, nekonstruktivní kritika dosáhla u nás velké obliby, na níž si dodnes zakládáme, a vláda i EU převzaly v Čechách roli nepřátel (tolik se nám po nich stýká).

Opravdu je to tak vážné? 

Nejvíce snad skřípe vztah Čechů k Unii v postoji ke Green Dealu a ochraně životního prostředí vůbec, neustále přikrmovaném prohlášeními ve veřejném prostoru napříč politickým spektrem, že EU a ekologové přehání, chtějí po nás nemožné a ohrožují ekonomický růst. Mnozí politici dokonce nechápou, že a jak životní prostředí svými aktivitami, my lidé, zásadně ovlivňujeme a zároveň jsme jím ovlivňováni (máme sice rádi broučky, žabičky i ptáčky, ale v nejhorším je doma kvůli megatovárnám oželíme a pojedeme či poletíme je obdivovat někam daleko odsud).

Proč nás Green Deal, soubor politických iniciativ, jejichž smyslem je projít spravedlivou transformaci tak, abychom byli schopni přežít klimatickou krizi, přizpůsobit se jí a neztratit, naopak zvýšit svou konkurenceschopnost ve světě, tolik odpuzuje? Unie má ambici stát se v tomto směru světovým následováníhodným lídrem, protože jen tak je možné ukázat cestu, jak z environmentální krize ven (globální výzva vyžaduje globální řešení) a získat v konkurenci náskok. U nás doma tomu moc nevěříme možná i proto, že je to tak komplexní úkol, který se musí dotknout všech lidských aktivit, aby se skutečně podařil. Do takové fachy se však nehrneme, asi se bojíme, že na to jsme slabí a malí („Jsme slabí, malí, již dosti těchto řečí…“ – Jan Neruda). K dosažení takové transformace je třeba do roku 2050 dospět k uhlíkové neutralitě (vypustíme jen tolik skleníkových plynů, kolik jich je naše prostředí schopno pohltit), mezicílem je rok 2035, do něhož je třeba snížit emise skleníkových plynů o více než polovinu – viz balíček Fit for 55 %.

V rámci Green Dealu se Češi myslím cítí nejvíce ohroženi zavedením normy EU7 týkající se dalšího zpřísnění automobilových limitů emisí, jež by zasáhla jak uživatele, tak výrobu aut. Dává to ostatně smysl, neboť česká města patří k nejznečištěnějším v Evropě a krom toho automobilová doprava, zejména osobní, je jediným zdrojem skleníkových plynů v Evropě, který neustále roste.

Jestliže uhlíkové neutrality nedosáhneme včas, bude s největší pravděpodobností na všechny snahy udržet se při životě ve zdraví, míru a při současném blahobytu pozdě.  K odkladu omezování skleníkových emisí neexistuje žádný dobrý důvod. Většina civilizací ostatně skončila kvůli nedostatku lesů, vody, neúrody, nájezdům, přidružily se i další události. Nezřídka se v historii sešlo několik velice nepříznivých okolností a procesů dohromady a tisícileté kultury v několika málo letech padly. Něco podobného se stalo i se starověkou Egyptskou říší, kterou Evropané po staletích zapomnění začali vykopávat z písku a objevovat v 19. století.

Migrace sem, emigrace tam, hlavně že o ní víme

Česká reprezentace se při vyjednávání o Migračním balíčku v Bruselu kvůli nesouhlasu s povinnou solidaritou při hlasování zdržela, výhrady měla i k návratové politice. Že solidarita může být jen dobrovolná, soudí i politici mimo koalici, kteří nesouhlasí zásadně ani s domluvenou možností namísto převzetí imigrantů si solidaritu zaplatit a tvrdí, že v tomto balíčku jsou skryty kvóty pro přijetí imigrantů na našem území. Stavět se proti jakékoli solidaritě vůči zemím a oblastem přehlceným imigranty, je trochu trapné, uvědomíme-li si, že solidarita je jednou z hlavních hodnot, s nimiž EU stojí i padá a k níž jsme se jako členská země přihlásili v Lisabonské smlouvě, jakési ústavě EU, v níž je to slovo zmiňováno 18 krát.

Hlavní vadu však česká strana spatřuje ve skutečnosti, že se v balíčku neřeší migrace tam, kde vzniká. Byznys s migranty je nepochybně hnusný, představuje nehumánní manipulaci, prchající jsou často obelháváni, očekávají prý v Evropě materiální i finanční zajištění. Kdo tomu však dokáže zabránit? Sama naše koaliční vláda, ani Rada Evropy s Evropským parlamentem to nedokážou projednat a Komise připravit. I kdyby se EU dokázala během minulých10 let, kdy se o to pokouší, shodnout na tom, jak s migrací humánně zatočit, partnery pro vyjednávání a organizační zajištění ve třetích zemích, odkud se prchá, naleznou stěží, stejně jako příčiny migrace (bída v důsledku sucha, povodní, válek, nedostatek pracovních příležitostí i přístupu ke vzdělání) nedokážou odstranit. Mimochodem USA již začali sledovat imigraci v důsledku klimatické krize. Jedinou, zatím naprosto neuskutečnitelnou podmínkou zastavení přílivu migrantů do Evropy či USA je srovnat životní úroveň všude na světě a zmírnit a přizpůsobit se klimatickým změnám. Pak bychom, my lidé, možná přestali i válčit, kdož ví? Proč se tedy nejdříve nedomluvit na něčem, co zdaleka není dokonalé, než přijdeme na něco lepšího? Ostatně podobu balíčku jsme mohli v projednávání více ovlivnit, možná jsme zase zaspali.

S migrací souvisí samozřejmě otázka lepší ochrany hranic EU, kterou si přejeme všichni, ale čím euroskeptičtější je přístup politiků, tím méně jsou ochotni společnou ochranu financovat.

Ukrajina bez pochyb

Naše současná vládní koalice Ukrajinu v jejím spravedlivém boji za svou nezávislost podporuje a umí o tom vyjednávat i v Unii, budiž jí za to čest i sláva! Populistické strany jako je např. nejsilnější partaj na našem území ANO (se současnými 26,5 % a SPD s více než 10 % preferencí) a mnohé jiné však v žádném případě tak jednoznačně Ukrajinu podporovat ochotny nejsou. Dodávat zbraně jako „naprostý nesmysl“ rezolutně odmítá i např. Lubomír Zaorálek (ČSSD). Zatímco však ČSSD v těchto evropských volbách skórovat nebude, ANO i SPD zřejmě ano.

Od Martina Hyblera si bez dovolení půjčuji myšlenku, že jedinou možnou budoucností říše je expanze, jinak zanikne. Jak to v takovém případě myslí populisté s ochranou naší nezávislosti a suverenity, jíž se tolik zaštiťují, a přitom pomáhat Ukrajině odmítají a roli EU zpochybňují? Pokud by Vladimír Putin Ukrajinu získal, my bychom svou suverenitu bez EU ztratili velice snadno a bylo by to mnohem horší než v době sovětské okupace.

K čemu je Evropský parlament?

Oficiální web EU  říká, že EU je v současnosti společenstvím 27 evropských států, které spojují hospodářské a politické cíle jako je mj. zachování míru, stability, hospodářské prosperity. Aby těchto cílů EU mohlo být dosaženo, členské země společně deklarují stejné hodnoty jako je solidarita, podpora lidských práv, demokratických principů či ochrana životního prostředí. Ke společným zásadám a hodnotám, na nichž je založen život v EU, patří především svoboda, rovnost, právní stát, zmíněná solidarita dokonce i boj za mír, je-li to nutné. S tím se dá jen stěží nesouhlasit, tyto hodnoty a cíle představují společnou množinu či průnik všech zájmů členských zemí. Pokud jde o programy, smlouvy, dohody, směrnice, unijní legislativu, přijímá ji Evropský parlament, jeden ze sedmi orgánů Evropské unie, (zasedá v něm našich 21 ze všech 725 europoslanců) spolu s Radou Evropské unie.

Parlament jako jediná instance Evropské unie umožňuje každému občanu s volebním právem ve všech členských zemích přímou volbou svých zástupců uplatnit svůj osobní vliv. Všude na webových stránkách EU naleznete, jak a proč do Evropského parlamentu volit a jak kontaktovat jednotlivé instance a orgány EU i jak uplatňovat svůj vliv taky jinak, například petičním právem, adresováním unijního ombudsmana nebo žalobou k Evropskému soudu včetně příkladů, kde byly úspěšně uplatněny.

Někteří politici tvrdí, že Evropský parlament je bezvýznamný, na rozdíl od Rady a Komise, což do jisté míry souhlasí, neboť Unie je zatím „jen“ nadnárodním uskupením nesoucím některé prvky státu a federace zároveň, ale není ani jedním z nich, takže odpovědnosti a pravomoci jednotlivých orgánů a instancí jsou komplikované, zdají se být nejasné a možná trochu našroubované. Nicméně bez Parlamentu by Unie nemohla demokraticky fungovat vůbec a veškerá rozhodnutí by tak byla přijímána mnohem méně transparentně a byla pod větším tlakem nejrůznějšího druhu přímluv, lobbingu i korupce. V Europarlamentu se návrhy předkládané Komisí a Radou (zasedají v ní ministři) přijímají, nebo taky ne. Parlament návrhy ovšem také projednává a komunikuje při tom s Komisí i s Radou. Parlament také může Komisi zadávat zpracování určitého návrhu sám, jak se stalo např. hned na počátku Putinovské agrese proti Ukrajině. Evropský parlament přijal tehdy usnesení, v němž Komisi ukládá zpracování návrhu na postupné, ale pokud možno co nejrychlejší odpojení evropské energetiky od ruských zdrojů fosilních paliv. Nešlo jen o to sebrat Putinovi kapesné, které mu na jeho válčení poskytujeme nákupem fosilních paliv, ale zbavit se i možné politické závislosti na nebezpečném Rusku do budoucna. Česká vláda nejdříve nevěřila, že je takový radikální krok vůbec realizovatelný, aniž by se ekonomika nezhroutila. Jak je ale vidět, Evropa to zvládla a Česko nakonec návrh také přijalo (vyjednalo si však časově omezenou výjimku)  a přežilo.

Málokomu asi dokonale vyhovují kandidáti nebo strany, které je k nezadržitelně se blížícím volbám do Evropského parlamentu (7. a 8. června 2024) přihlásili.

Evropská unie jistě oplývá mnoha nedokonalostmi, mezi něž patří určitě byrokracie, složitost fungování, neujasněná forma uskupení (proč se tedy nepřeměnit ve federaci?), dokumenty – smlouvy, direktivy, legislativa – jsou nesrozumitelné, jazyk šroubovaný atp. Protože však dokonalost přiznáváme jen Bohu, jehož záměrem stát se stvořitelem Unie není, nezbývá, než k dokonalosti směřovat vlastními silami.

Má dáti, dal

Svou úvahu o vztahu Čechů (včetně mé maličkosti) k EU si dovolím ukončit osobní, nedokonalou inventurou, co mi EU podle mé paměti dala a vzala.

Co mi EU dala:

– mír: využívám s radostí a vděčností každodenně!!!

– právo na volný pohyb po Evropě včetně zboží, které většinou nevezu: využívám vrchovatě a stále!

– možnost studia v zahraničí: nevyužívám, snad vnuci

– právo na informaci: využívám často!

– zdokonalení environmentální legislativy: čerpám každodenně ve zlepšeném životním prostředí, v němž se svou rodinou žiju, také ji využívám teoreticky při své práci!!!

– online přístup k informacím o tom, co se v EU děje: využívám denně!

– dotace do oprav památek: oceňuju a čerpám pohledem, někdy i pobytem!

– dotace do bio zemědělství: oceňuju a nakupuju!

– dotace do kultury: navštěvuji kulturní události a čtu!!!

– dotace do zdravotnictví: využívám!

– vyšší blahobyt: využívám denně, ale nevím, do jaké míry se na tom podílí EU, myslím, že dost!

Co mi EU vzala:

Nevím, asi nejistotu, co s námi provede zase Rusko, možná i jiná velmoc.

31.5.2024